Lee Harrisová, vlastním jménem Syrell Rogovin Leahy, píše romány již přes dvacet let. V roce 2001 získala za svůj přínos detektivní literatuře dokonce cenu – Career Achievement Award.
Je autorkou dvou detektivních sérií. Hrdinkou té první je bývalá jeptiška Christine Bennettová, půvabná mladá žena, která v rámci jednotlivých knih prodělává velice zajímavý vývoj. Pro všechny romány této řady je typické, že se vražda nebo klíč k jejímu řešení skrývá v minulosti. Poprvé se Christine objevila roku 1992 v knize Vražda na Velký pátek (The Good Friday Murder), jež byla v roce 1993 nominována na prestižní ocenění Edgar a nedávno se dočkala také zfilmování – pod názvem Murder Without Conviction! ji odvysílala americká televizní stanice Hallmark Channel.
A kdo se skrývá za jménem Lee Harrisová? Slavná autorka o sobě říká, že je poněkud nudná osoba, která sedí za psacím strojem sedm dní v týdnu a píše o světě, který se někdy zdá skutečnější než ten skutečný. A proč právě na psacím stroji? Prý je jedna z těch lidí, kteří zkrátka potřebují vidět svá slova na papíře. Každé ráno, než začne pracovat, si přečte, co napsala předešlý den, a tužkou vyznačí úpravy, případně pomocí nůžek a lepicí pásky vloží nový text. Na stránku, kterou ten den začíná, si napíše datum. Když dokončí hrubou verzi, přepíše ji do počítače a v rámci toho ji ještě jednou koriguje. Ale rukopis se svými poznámkami a změnami a barevnými lepicími papírky označujícími začátky kapitol a nejasná místa – to je její. Tento hrubý text je pro ni celistvý; má svoji vlastní historii.
Ačkoli psaní zbožňuje, je ještě celá řada jiných věcí bez nichž si Harrisová neumí svůj život představit. Například v létě chodí každé ráno plavat a patřičně si to užívá. Miluje také dobré jídlo a údajně ho vždycky sní spoustu. Cestuje. V posledních letech se zamilovala do Jihozápadu a od té doby tam tráví několik měsíců ročně, většinou když zbytek země opanuje zima.
Rozhovor s Lee Harrisovou
Otázka: Lee, hrdinka, Christine Bennetová, se poprvé objevila ve vaší knize v roce 1992. Ale vy vydáváte romány už od roku 1975. Můžete nám prozradit, jaký byl váš život před Chris?
Odpověď: Psala jsem populární romány středního proudu pod jiným jménem, poslední z nich vyšel v roce 1989. Přibližně v té době jsem cítila, že musím v životě něco změnit. A protože jsem vždycky byla vášnivou čtenářkou záhadných příběhů, rozhodla jsem se, že se pokusím napsat svůj vlastní. Rozpracovala jsem nápad, který jsem nosila v hlavě asi deset let, a na jeho základě vznikla první kniha z celé řady, a zbytek, jak se říká, je už známou historií.
Otázka: Velice se nám líbila autobiografie, která se objevila ve vašem prvním románu – naznačovala, že „pracujete na další knize a na další a další…“ A skutečně, opravdu se to stalo. Kolik románů jste publikovala pod svým skutečným jménem?
Odpověď: Šest. A stále mám tolik elánu, že bych ráda psala navždy.
Otázka: Čtenáři a zvláště pak fanoušci jsou vždycky zvědaví, jak autor dospěje k přesvědčení, že by měl přijmout pseudonym. Proč jste se k tomu odhodlala vy, když jste stvořila Chris Bennettovou?
Odpověď: Nová řada detektivních románů je žánrově natolik odlišná od mých dosavadních knih, že mi má agentka – dneska již zesnulá Claire Smithová, kterou jsem velice milovala a obdivovala ji – navrhla, abych zachovala mezi oběma žánry jasně vymezenou hranici, čímž se vyhnu nebezpečí, že čtenáři mých prvních románů neutrpí šok, když sáhnou po mé detektivce. Po pravdě, většinou se to nestane, ale přesto se snažím její radu dodržovat.
Otázka: Kdo nebo co vás inspirovalo při vytváření postavy Chris? A když jste ji představila ve Vraždě na Velký pátek, předpokládala jste už tenkrát, že budou následovat další tituly? Nebo byla Vražda ne Velký pátek zamýšlena jako samostatný román?
Odpověď: Chris je kompletně vymyšlená a inspiraci jsem nečerpala jenom z jedné osoby. Chtěla jsem vyšetřovatelku amatérku ve věku kolem třiceti a navíc typ, který ještě nikdo nepoužil. Jeptišky už tady byly. Zdravotní sestry také. I učitelky. Ale zdálo se, že bývalá jeptiška mi poskytne dostatek možností pro vývoj postavy. Od začátku jsem věděla, že budu v této sérii pokračovat. Jinými slovy jakmile jsem dokončila Vraždu na Velký pátek, hned jsem se pustila do Vraždy na Den smíření.
Otázka: Víme, že vy nejste bývalá katolická jeptiška, ale pomineme-li tuto skutečnost, jaká část příběhů Chris Bennettové pramení z vašich osobních zkušeností? A co průzkum a studium prostředí – jak jsou pro vás důležité?
Odpověď: Pouze malá část mých zkušeností – vzdělání, práce, kterou dělám nebo kde žiju – se odráží v mých knihách. Naopak, některé z Chrisiných zkušeností jsem musela zapracovat do svého života. Když jsem se připravovala na knihu Vražda na Den otců, nejprve jsem vyzpovídala sestřenice, které v Bronxu vyrůstaly, a pak jsem se sama vydala do míst, odkud pocházeli kluci z Morris Avenue, a se zápisníkem v ruce jsem se procházela ulicemi. A kvůli Vraždě na Den práce jsem strávila týden na Fire Islandu. Jaké oběti musíme my spisovatelé podstupovat!
Nedokázala bych napsat knihu, aniž bych si před tím důkladně neprozkoumala terén. Spolupracuju s expertem na katolické náboženství a život jeptišek v klášteře, který mi s problematikou v této oblasti pomáhá. Dalším je detektiv na penzi, který dlouhá léta pracoval na newyorském policejním oddělení a nyní mi poskytuje hodiny a hodiny odborných rad. Tito dva lidé figurují vždy na prvním místě mezi těmi, kterým v každé knize děkuju.
Otázka: Kdy jste se rozhodla pro tak nezvyklý „tahák“ v titulu každé knihy – vražda je vždy spáchána ve svátek nebo v jiném významném dnu?
Odpověď: Dobrá, povím vám pravdu. V roce 1989 jsem seděla u psacího stroje a přemýšlela jsem o vraždě, která se stala v roce 1950. Rozhodla jsem se (docela náhodou), že k ní došlo sedmého dubna. Otevřela jsem neomylnou světovou ročenku a našla jsem si kalendář z roku 1950. Sedmý duben byl pátek. V tom okamžiku mě napadlo, že v té době mohly být i Velikonoce, a tak jsem zkontrolovala pohyblivé svátky. Samozřejmě, toho roku připadala velikonoční neděle na devátého dubna. A pak to přišlo. Vražda byla spáchána na Velký pátek! Vražda na Velký pátek! Super! A takhle, jak s oblibou říkám, jsem po úmorném plánování přišla na téma svých detektivek.
Otázka: Vražda na Velký pátek byla nominována na prestižní ocenění Edgar jako nejlepší brožovaná publikace v detektivním žánru. Ovlivnila vás nějak tato skutečnost, ať už mluvíme o bezprostředním efektu nebo v dlouhodobějším horizontu?
Odpověď: Okamžitý dopad byl neuvěřitelný. Když jsem zavěsila potom, co mi má vydavatelka tu fantastickou zprávu zvěstovala, musela jsem se štípnout do ucha, jestli se mi to nezdálo. Nemohla jsem uvěřit, že se to skutečně stalo. Dokonce jsem ani nevěděla, že se cena Edgar uděluje i v této kategorii. Dlouhodobější dojmy byly smíšené. Mé další kroky a plány se nelišily od těch předchozích. Ale náhle se všechna knihkupectví po celé zemi začala zajímat o mé knihy, Velký pátek byl vystavený po boku dalších nominovaných knih. A prodej se zvýšil. Takže z dlouhodobého hlediska si nemůžu stěžovat.
Otázka: Psaní kterého z vašich románů – ať už se jedná o střední proud nebo detektivky – vám přineslo nejvíce radosti? A který byl naopak nejsložitější?
Odpověď: Přiznám se vám, že tohle je nejtěžší otázka, kterou jsem dostala. Možná, že odpověď na obě části bude stejná: Má úplně první kniha, která spatřila světlo světa v sedmdesátých letech. Napsala jsem ji na linkovaný papír tužkou číslo 2. Začala jsem uprostřed, přidala jsem epizodu tady a jinou zase tam, pak jsem se vrátila na začátek a začala úplně znovu, přičemž jsem některé pasáže, které jsem napsala předtím, použila a ostatní jsem vyhodila. Ale ta práce mě nesmírně bavila – s láskou jsem pozorovala své postavy a prožívala jsem vývoj příběhu. Od prvního dne do posledního to trvalo dvaadvacet měsíců. Byly to měsíce, během nichž mé dítě spalo a manžel po nocích učil. A když se kniha začala prodávat deset dnů poté, co ji má tehdy zbrusu nová vydavatelka uvedla na trh, pocítila jsem absolutní štěstí.