Loukotková Jarmila
Už ve třinácti se zamilovala do antiky Jarmila Loukotková začala psát v sedmnácti letech a doposud napsala osmnáct titulů, přeložila celé dílo francouzského básníka Francoise Villona a aforismy Francoise de la Rochefoucaulda, dvořana Ludvíka XIII. A Ludvíka XIV. Její vlastní tvorba je zaměřena především na období antiky, ale je autorkou i knih ze současnosti a knih pro mládež.
Ze Štvanice do Krče
Narodila se v porodnici na Štvanici, poté se rodina přestěhovala do Strančic u Prahy. Otec byl vědec-etnograf, maminka učitelka. Po opětovném přestěhování do Prahy žili ve Vysočanech, poté ve Strašnicích. „Když jsem se vdala, bydlela jsem s manželem, který byl hutní inženýr vysokopecař, v Králově Dvoře u Berouna. Za tři roky byl manžel přeložen do Kladna. V roce 1963 jsem se rozvedla a přestěhovala se do Prahy 4 do Pelhřimovské ulice, kde jsem ovšem bydlela ještě s bývalým manželem. V Krči žiji od podzimu 1967“, začíná vyprávět šaramantní Jarmila Loukotková.
Nadání
„Písemnictví v rodině nebylo, ale v rodině mé matky byli muzikanti už od dob feudalismu. Mám na chalupě glejty z té doby, kdy měli povolení muzicírovat na šlechtických sídlech. Hudební nadání se projevilo až po generaci u mého vnuka.
Já mám sice hudební sluch, ale nadání se u mě projevilo v literatuře. Dostala jsem se k ní již ve třetí třídě. Tehdy jsem napsala hru O královně zimy, která přišla a poházela sněhem kytičky a ty umřely. Tenkrát se to hrálo ve škole. Básně jsem nikdy nepsala, začala jsem jako gymnazistka povídkami. První knížku nazvanou Jasmín jsem napsala v sedmnácti, kniha vyšla v mých osmnácti letech. Nedávno měl jeden nakladatel zájem vydat ji znovu, ale rezolutně jsem to odmítla. Hříchy mládí by se neměly oprašovat“, usmívá se spisovatelka.
Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1942 pracovala jako úřednice. Po válce vystudovala estetiku a francouzštinu na Filozofické Fakultě UK v Praze, v roce 1946 strávila jeden semestr na univerzitě v Ženevě. Po návratu domů se přihlásila v rozhlase do soutěže o původní hru a získala třetí cenu. Hra se jmenovala Fialinka. Pojednávala o otci s dcerou, který pracoval ve Švýcarsku a po osvobození se vrátil do Československa. I když hra získala cenu, vysílala se pouze jednou. Cenzura další vysílání zakázala.
Peripetie s vydáním prvního románu
„Další knížka, do které jsem se pustila, bylo romaneto Petroniův sen. Antika mě chytla už v sekundě, ve třinácti letech, a živím se jí až dosud. Romaneto jsem napsala za války a německý cenzor rukopis přeškrtl a napsal NEIN!, čímž bylo vyřízeno. Na námětu jsem však pracovala dál a napsala drama Soudce krásy, o antickém básníku Petroniovi. Drama už bylo přijato v Národním divadle, a tak jsem co dramatik měla startovat v Národním divadle. Obsazení bylo doslova hvězdné – Jiřina Šejbalová, Saša Rašilov či Marie Glázrová. Mezitím ale vypuklo Pražské povstání. Vyšlo najevo, že dramaturg Národního divadla Hlávka byl nějak zapleten a Árijským bojem, protižidovským časopisem, a vše šlo vniveč. Nevzdala jsem se a drama přepracovala na román Není římského lidu. Byl to můj první román a hned mě, jak se říká, udělal. Ale s jeho vydáním to nebylo vůbec jednoduché! Během únorových událostí roku 1948 jsem v něm opravovala překlepy a pak jsem ho poslala do soutěže Evropského literárního klubu. Jenomže se i vrátil zpátky s týmiž důmyslnými uzly. Vůbec ho nerozbalili! Pak jsem román odevzdala do nakladatelství Práce, kde nějaký měsíc ležel. Náhle jim vypadl titul z edice ROD a potřebovali ho honem nahradit. Vybrali můj román, a i když se domnívali, že autorem je nějaký starý pan profesor a že jde o pseudonym, uzavřeli se mnou smlouvu na šedesát tisíc výtisků. Román šel do tiskárny. Jenomže – v tu chvíli odevzdal Antonín Zápotocký Vstanou noví bojovníci. Měl přednost."
Vytištění jejího románu pozastavili a vytiskli dílo Zápotockého. Několik archů Není římského lidu bylo ale již vytištěno, zbytek se tiskl na jiný papír. Vznikl tak jakýsi unikát – první vydání románu Není římského lidu z roku 1949 je na dvojím papíře! Mezitím byla ustavena cenzura, jejímž šéfem byl Pavel Reimann a román nakonec vyšel ve sníženém desetitisícovém nákladu.
Následoval historický román Spartakus – Před námi boj. „Redaktorka na mně chtěla předělávky, které byly nepřijatelné. Zašla jsem tedy do Melantrichu a tam mě uvítali s otevřenou náručí,“ říká Jarmila Loukotková.
Francouzština a středověká Francie
Konec padesátých let spisovatelku zastihl nad prací na románu o Francoisu Vollonovi – Navzdory básník zpívá. „Používala jsem v něm přímo úryvky z Villonových básní. Tenkrát jsem měla k dispozici pouze dva výbory z Villona v překladu Fischerově a v překladu Eisnerově a několik jednotlivých básní od Vrchlického a Hořejšího. Potřebovala jsem také básně, které ve výborech nebyly, a kromě toho jsem se francouzštinu učila od devíti let. Řekla jsem si, že si Villona přeložím sama. Dala jsem se do toho od prvního do posledního verše a přeložila jsem ho celého. Román vyšel v roce 1957 v Nakladatelství krásné literatury a jako dodatek, apendix, celé mnou přeložené Villonovo dílo.“ Ve stejném roce vyšlo pokračování Spartaka Smrtí boj nekončí a román Bůh či Ďábel.
Na místo činu
„V románech jsem čerpala z literatury. Od bratrance své matky jsem měla plán starého Říma a topografii, přesně kdy, kde co stálo, jak se to jmenovalo, odkdy to tam stálo, kdy to tam zrušili. Do Říma jsem se dostala až po napsání prvních historických románů. Dva roky po sobě, v roce 1957 a 1958 jsem byla se zájezdem v Itálii, Řecku a v Egyptě. V Pompejích jsem se ujala průvodcování. Přesně jsem věděla, v které ulici lisovali olej.“
Literatura a opět literatura
Román Navzdory básník zpívá byl přeložen do slovenštiny a do polštiny, Smrtí boj nekončí do němčiny a román Pro koho krev o otrocké vzpouře na Sicílii vyšel rumunsky.
Téměř všechny knihy se dočkaly dalších vydání. Zatím poslední román z roku 1997 Křik neviditelných pávů se ho dočká letos. Jediná knížka bez reedice je Vstup do ráje zakázán. „Komunisté nedovolili reedice mých knih, které nebyly historické. Pokud jsem psala ze současnosti, nepsala jsem o tom, jak se někdo souží, když ztratí stranickou knížku. Naopak jsem nepřikrášleně popisovala život, jaký skutečně byl.“
Současnost
Z posledního vydání překladu knihy básní F. Villona Velká závěť se „ještě kouří“. „Překlad Villona je moje celoživotní dílo, protože do každého vydání dělám změny. Bude-li někdy dělat nějaký literární historik jejich srovnání, je mi ho předem líto,“ usmívá se spisovatelka.
Odpočívá na chalupě. Kromě antiky se zajímá o botaniku a miluje všechna zvířata, hlavně kočky. „Na chalupě je putovní mourovatá kočka. Není moje, ale pamatuje si mě. Vždycky, když přijedu a zavolám na ni, přijde se ke mně pomazlit. Jmenuje se Livie, po manželce římského císaře Augusta.“
Tučňák, duben 2002, redakčně kráceno
V nakladatelství Motto vyšlo: