Oufkir Malika
Příběh adoptivní dcery marockého krále Hasana II. (1953–1969)
Malika Oufkir se narodila v roce 1953. Její rodiče byli velice blízcí rodině marockého krále.
Její matka Fatema byla velice krásná, vzdělaná a bohatá žena. Znala panovníka od dětství, byla přítelkyní obou králových manželek. Otec Maliky, generál Mohammed Ufkír, byl ministrem krále a později vedl jeho bezpečnostní služby.
Malice bylo pět let, když ji matka vzala s sebou poprvé do paláce. A ještě týž rok se král rozhodl, že ji přijme do rodiny jako společnici pro svou stejně starou dceru, princeznu Lallu Minu.
„Adopce byla v paláci běžná věc. Bezdětné konkubíny často adoptovaly sirotky. Avšak jen zřídka se stávalo, že by dítě adoptované panovníkem stalo jako já skoro rovné princezně.
Za výsadní, téměř rodičovská pouta, která mě pojila s Muhammadem V. a potom i s Hasanem II., nepochybně vděčím své vůli a povaze. Celá ta léta strávená v královském paláci jsem dělala všechno pro to, abych si získala jejich náklonnost, stala se součástí jejich života a byla nepostradatelná. Za žádnou cenu jsem nechtěla zůstat anonymní.“
Malika žila v paláci, obklopena královskými konkubínami. S vlastní rodinou neměla téměř žádný kontakt. Přepychové prostředí Malice nedokázalo nahradit citové odloučení, kterým trpěla.
„Celou tu dobu jsem tak žila zavřená skoro jako v klášteře, s jediným horizontem, tvořeným jeho hradbami a hradbami ostatních paláců, kam nás brávali na prázdniny.
Jak žijí druzí lidé, skutečný život, jsem vídala jen z okénka luxusních vozů, které nás převážely z jednoho místa na druhé. Měla jsem přepychový život, chráněný před světem; bylo to jiné století, jiná mentalita, jiné zvyky.
Byla jsem živá figurína. Na pohled usměvavá, dobromyslná, zábavná, šprýmařka. Ale stačilo slovo, závan parfému, který mi připomněl matku, a uzavřela jsem se.
Trvalo jedenáct let, než jsem se odtamtud dostala.“
Malika byla po několika letech z odloučení od rodiny zoufalá, po nervovém záchvatu požádaly krále, aby se mohla vrátit domů:
„Mám rodinu a strašně mě trápí, že se s ní nemůžu vidět,“ řekla jsem mu a dodala, že Lalla Mina je nevděčnice, že jsem to dobře pochopila, a přitom já jsem se ní odjakživa dávala celá, abych jí udělala radost. K mému velkému údivu na to král přistoupil. „Netvrdím, že nemáš pravdu,“ odpověděl. „Nevděčnost je Alíjovcům vlastní.“
(1969–1972)
Trvalo jí dlouho, než zapadla do rodinného života. Několik měsíců jen pozorovala dění okolo sebe. Doma vládla příjemná atmosféra, bylo tam živo a veselo. Ale rostoucí společenský vliv generála Ufkíra na království se odrazil i na rodinném ovzduší; od roku 1964 byl generál Muhammad Ufkír ministrem vnitra krále Hasana II.
„V našem domě nevládla okázalost, ale otcova všemocnost. Tuto stránku osobnosti jsem příliš neznala. V Paláci jsem neurčitě tušila, že je někdo. Královna matka ho měla obzvlášť ráda, dvořané ho ctili a i král s ním trávil spoustu času.
Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem také, že se ho bojí, že ho pomlouvají a že má pověst krvežíznivce. Moji přátelé ho měli za největšího nepřítele veřejnosti.“
Malika měla vůči svému otci, generálu Ufkírovi, veliký respekt. A velice ho milovala. Nevěděla nic o jeho práci, nic o jeho politických ambicích. Tyhle záležitosti se jí netýkaly.
„Připadalo mi, že ho lidé neznají tak, jak ho znám já, jako citlivého, velkomyslného a dobrého. Byl klidný, taktní, navenek mírnější než matka, která pro slovo nikdy nechodila daleko. Ve skutečnosti byl mnohem tvrdší a mnohem ostřejší než ona. Byl si přirozeně jistý sám sebou a spoléhal se jen na sebe i s rizikem, že se zmýlí nebo že se svého okolí dotkne, protože na formu si nepotrpěl.“
Snila o tom, aby mohla žít jako každý. V jejím světě stačilo jen lusknout prsty. Měla všechno. Chtěla cestovat? Létala první třídou tak snadno, jako jezdí ostatní autobusem. Chtěla něco na sebe? Tak vybrakovala módní tvůrce velkých evropských metropolí, nebo si v případě potřeby půjčila maminčiny šaty od Yvese Saint Laurenta nebo Diora. Když si chtěla někam vyrazit, stále bylo něco po ruce – slavné večírky a bály s hosty, kteří patřili k velkému světu známému z časopisů. A když se jí zachtělo odjet někam na prázdniny, mohla si vybrat.
„Patřil mi celý svět,“ říká. „Všechno, co jsem měla, se mi zdálo normální – peníze, okázalost, vysoké postavení, královské výhody, oddanost druhých. Lidé kolem měli tolik pochopení, že i kdybych měla černé oči, skládali by poklony mému modrému pohledu, protože to mají nařízeno.“
Rozkol mezi oběma muži se stále stupňoval. Rozpoutal se krvavý boj o moc. 16. srpna 1972 bylo královo letadlo vracející se z Paříže napadeno několika stíhačkami F5 marocké armády. Královskému letadlu se podařilo bez nehody přistát. Král byl živ a zdráv. Generál Ufkír byl na druhý den popraven. Oficiální verze uvádí, že spáchal sebevraždu pěti ranami do krku, z nichž jedna byla smrtelná.
Aby byl trest za jeho zradu dokonán, byla celá jeho rodina, včetně Maliky, uvězněna. Malika se snažila přivyknout tomu, že pro ni její nepřítel kdysi býval tak blízkou osobou. Při vzpomínce na krále Hasana II. se v ní mísí láska s nenávistí.
„V Hasanovi II. jsem samozřejmě vždycky ctila adoptivního otce, kterým pro mě byl; despotu, jímž se stal ode dne, kdy nás začal pronásledovat, jsem nenáviděla.
Nenáviděla jsem ho za jeho vlastní nenávist. Nenáviděla jsem ho za svůj zlomený život, za matčino utrpení, za zmrzačené dětství svých sourozenců.
Nenáviděla jsem ho za to, že spáchal nenapravitelný zločin, když zavřel na tak dlouho a v tak nelidských podmínkách ženu se šesti dětmi, z nichž nejmladší nebylo ani tříleté.“
(1972–1987)
Vystřídali několik vězení. To poslední bylo nejhorší. Tma, zima, oddělené cely, nedostatek jídla, o hygieně ani nemluvě. Jediný kontakt se světem, který jim zbyl, bylo malé rádio; a příběhy, které si Malika donekonečna vymýšlela… Dvě věci je nikdy neopustily: lidskost a myšlenka na útěk. Neuvěřitelně důmyslným způsobem a s nepředstavitelnou vytrvalostí pečlivostí začali holýma rukama hloubit tunel, vedoucí ke svobodě. Týden před dokončením tunelu dostala stráž příkaz postavit na střeše cely s tunelem strážní budku – přesně v ose ústí chodby. Na vykopání posledních tří metrů tunelu tedy zbývalo jen 48 hodin. Když to nestihnou, bude konec všemu…
„V šest hodin večer jsem dokončila závěrečný úsek tunelu. Už nám zbývalo jen odklidit hlínu. Byla jsem jako posedlá. Lžíce mi nestačila. Kdybych mohla rvát zem zuby, dělala bych to. Kopala jsem, vybírala hlínu, už jsem nepřemýšlela, neexistovala, stal se ze mě robot. Kopat, vysypat hlínu, kopat, vysypat hlínu…“
Povedlo se… Malika, Maria, Raúf a Abdellatif uprchli. Ostatní byli příliš slabí. Museli rychle informovat média, způsobit skandál. Zajistit, aby se o jejich nelidském věznění dozvěděl svět.
Nebylo to jednoduché. Přátelé, které znali od královského dvora, je odmítali: někteří pomoci nechtěli, jiní měli strach… generál Ufkír se přeci pokusil zabít krále – a tohle jsou jeho děti.
Pokusili se kontaktovat jakoukoli zahraniční ambasádu, požádat o politický azyl.
„Abychom se na ambasádu dostali, museli jsme stát ve frontě, ale stále na nás nepřicházela řada. Po deseti minutách ztratil Raúf trpělivost. Vzal list papíru a velkými písmeny napsal: „Děti generála Ufkíra žádají Švédsko o politický azyl.“
Strčili jsme papír pod skleněné okénko, za kterým seděla vysoká blondýna. Uchopila papír, přečetla ho a zvedla se. Když stála, vypadala jako obryně. Střelila po nás pohledem a řekla pečlivě oddělujíc jednotlivá slova: „GO OUT.“
Nevěděli, co dělat. Projeli několik měst. Rabat, Casablanca, Tandža, Balafréž. Z hotelu v Balafréži zatelefonovali Alainu de Chalvronovi, novináři a moderátorovi francouzského rádia RFI, jednomu z těch, jehož pořady poslouchali ve vězení. Alain de Chalvron byl zprávou o uprchlých dětech generála Ufkíra fascinován. Zajistil právníka, kontaktoval ministerstvo zahraničí - to předalo zprávu prezidentovi Françoisu Mitterandovi, který shodou okolností zrovna letěl na oficiální návštěvu do Maroka. Případ rodiny Ufkírových pronikl do médií.
Král si nemohl dovolit skandál. Nemohl se vystavovat riziku tím, že ukáže světu důkaz porušování lidských práv. Rozhodl se zlepšit vězňům podmínky:
„Na královu odpověď jsem čekali bez přehnaných iluzí. Za dva měsíce nám oznámili, že Jeho Veličenstvo nám prozatím dává k dispozici zařízený dům v Marrákeši, ve kterém budeme mít veškeré pohodlí. Bude o nás postaráno se vším všudy, včetně stravy, oblečení a lékařské péče.“
(1987–1995)
Tlak veřejného mínění ale příliš neslábl. Trval tak dlouho, že v roce 1991, po patnácti letech ve vězení a pěti letech stálého dohledu, zapříčinil skutečné propuštění všech členů rodiny generála Ufkíra.
„Volní? Co to slovo znamená? Ještě před chvilkou jsme byli vězni, a teď nám říkají, že je naše kalvárie u konce? V jedné vteřině nám udělí svobodu, stejně jako nás jí před dvaceti lety zbavili. Monarchova dobrá vůle…“
Po propuštění odjela Malika s matkou a sourozenci do Francie. V roce 1995 potkává na večírku svého budoucího manžela, architekta Erica Bordreuila.
V Maroku jí zbylo pár přátel, vrátit se tam však nechce.
„Lalla Mina mě často zve do paláce. Chce mě znovu prosadit a uvést do prostředí, do kterého už nepatřím, a tak raději návštěvy oddaluji a pak už tam nepřijdu vůbec. Život nás rozdělil, ale já ji mám ráda dál. Stále v ní vidím dítě a dívku, kterou byla, skoro moje sestra, moje společnice v dobách samoty, Necítím vůči ní, stejně jako vůči těm, které jsem kdysi v Paláci mívala ráda, žádnou hořkost.“