Saganová Françoise
Kokainová dáma a osm miliard vzpomínek 21.6.1935 - 24.8.2004 Na pozemcích svého sídla poblíž Deauville v Normandii byla francouzská spisovatelka Françoise Saganová zvyklá pozorovat dovádějící koně, kteří často procválali salónem až na terasu. Dům býval plný veselých lidí, jídla, pití a drog. Nyní zde osmašedesátiletá Saganová pobývá zřídka, když ji sem doveze její nejvěrnější přítelkyně. Z oken domu se již dávno nedívá na své stádo, ale na nervózně pobíhající věřitele.
Světově známá Françoise Saganová, považovaná po Edith Piaf a parfému Chanel č. 5 za nejlepší vývozní artikl Francie, ve vlastní zemi živoří. Přežívá jenom díky pomoci přítelkyně, miliardářky, u níž v Paříži žije a několika dalších přátel. Její postavení v očích médií a veřejnosti je různé. Jedni připomínají její někdejší nezkrotnou marnotratnost a braní úplatků za intervence u svého přítele, prezidenta Mitteranda, jiní sepisují petice a o pomoc pro Saganovou žádají úřady. Ta, přestože během posledních čtyř let prodělala šest operací a nemá peníze ani na základní potřeby, mívá stále na rtech svůj typický úsměv.
Dokonce má rozepsánu další knihu a zdá se, jako by si zcela nepřipouštěla, co se kolem ní děje. Ze dne na den totiž žila i dříve, v době, kdy mohla svým milencům kupovat nejdražší auta nebo třeba kazetu na doutníky za neuvěřitelných 45 tisíc franků (dnešních asi 7500 eur). Nyní však je zadlužená, za podezření z daňových úniků ve výši 800 tisíc eur dokonce podmínečně odsouzená k trestu odnětí svobody, a navíc nemocná. Kromě toho všeho dluží státu za daňové podvody pokutu 50 tisíc eur. Název jejího nejslavnějšího titulu – Dobrý den, smutku – se jí ve stáří stal každodenním sloganem.
Varoval ji i Mitterand
Peníze byly vždy její slabou stránkou. Jediný, kdo ji dokázal v tomto směru ukáznit, byla její matka. »Zase na mne uvalila kuratelu,« říkávala na matčinu adresu mrzutě Saganová, která se však nakonec kvůli finančním nesnázím stala »hrdinkou« příběhu, který ji málem přivedl do vězení.
»Peníze jsou mi lhostejné. Všichni vědí, že nejsem chamtivá ani nečestná. Ve skutečnosti ani nevím, co mi vyčítají. Zda to, že jsem peníze vydělala, nebo utratila. Měla jsem jich hodně, ale nikdy jsem nebyla bohatá, je to tak lepší. Potřebuji se totiž přinutit k práci,« tvrdí Saganová. Nekontrolovatelné rozhazování peněz ji opravdu nutilo psát jednu knihu nebo divadelní hru za druhou. K tomu, aby mohla psát, potřebovala ale drogy, pití a přátele, které si vydržovala. Rostoucím nákladům však »pouhé« psaní nestačilo, a tak se před několika lety Saganová, přezdívaná »kokainovou dámou«, rozhodla zpeněžit svoje kontakty. Letitého přátelství s prezidentem Mitterandem využila k tomu, aby dělala prostředníka mezi ním a jistým André Guelfim. Ten chtěl z nejvyšších míst získat souhlas s tím, že si společnost ELF zajistí výhradní práva na provádění ropných vrtů v Uzbekistánu.
Když Saganová jednoho červencového dne roku 1993 obědvala v Paříži s Mitterandem a začala o ropě, politik ji údajně hned přerušil slovy: »Françoise, mám vás rád jako šibalku, ne však jako Matu Hari. Dejte si pozor na lidi, o nichž nic nevíte.« Saganová, kterou s Guelfim seznámil další její přítel, novinář a fotograf Marc Francelet, byl údajně Mitterandem též varován: »Doufám, že je v tomto případě Françoise dobře ochráněná,« měl mu do očí říci prezident, který tušil, že se naivní Saganová zaplete do nekalých obchodů.
»Jako kdyby mne Mitterand potřeboval k tomu, aby se pro Francii nakoupila ropa,« hájila se později spisovatelka. O ropu však již ani nešlo. Úřady se ptaly na částku čtyř miliónů franků, kterou měla jistá společnost CID, zainteresovaná též na obchodech s Uzbekistánem, investovat do opravy sídla Françoise Saganové u Deauville. Tento způsob odměny za zprostředkovatelskou službu vymyslel právě Francelet. André Guelfi poukázal provizi firmě CID a ta platila práce na panství. Vyšetřování sice ukázalo, že hodnota stavebních prací dosáhla pouze přes milión franků, nicméně Saganová z nich nezaplatila daň a otevřela tak stavidla mnoha problémům, z nichž se dodnes nevzpamatovala. Navíc André Guelfi prohlásil, že spisovatelka od něho obdržela další čtyři milióny franků. Pokud je to pravda, proč by pak Saganová neměla ani na benzín a chodila s padesáti eury v kapse? A proč by nezaplatila státu pokutu a neměla konečně pokoj? Často si prý vzpomene na Mitteranda, který ji před podobnými »podnikateli« varoval. Je však možné, že vedle bezpracného velkého zisku viděla Françoise Saganová v této akci i dobrodružství, příběh, který by se dal napsat jako detektivka.
Saganová se nechce vzdát dětství
Nejvíc se spisovatelka bojí, aby nepřišla o ono panské sídlo, které opravovala z provize. »Ten dům má hodnotu osmi miliard vzpomínek,« říkává o něm již léta Saganová, která usedlost získala jako v románu.
Když se 8. srpna ráno v roce 1960 vrátila domů z kasina, stál pod schody majitel a sdělil Saganové, že s ní chce ukončit nájemní smlouvu. Dodělal právě inventarizaci a řekl umělkyni, že sídlo chce za 80 tisíc franků prodat. Saganová sáhla do kabelky, vyndala přesně 80 tisíc, které v noci vyhrála v ruletě na osm čísel, dala mu je do ruky a šla spát.
Od té doby byla na objektu již dvacetkrát hypotéka, dvakrát byl téměř prodaný. Saganová tento jediný majetek, který kdy vlastnila, vždy zachránila jako zázrakem. Jen zdi tohoto sídla pamatují vše, o čem dnes už Saganová nechce mluvit. Třeba to, že podporovala nespočet lidí, i úplně neznámých. Psali jí její čtenáři i ti, co si prostě jen mysleli, že má peníze. A Saganová jim kupovala a posílala, oč žádali – televizory, kamery, ale i peníze. Jedna dívka ji prosila o uhrazení plastické operace nosu, který prý byl na fotce opravdu hrozný! Řádně také pětačtyřicet let odváděla daně, 60 až 70 procent veškerého výdělku. Svým přátelům platila nákladné dovolené, alkohol, kasina. Mnoho let také financovala svoji velkou a drahou vášeň – kokain. K tomu bary, lásky na jednu noc… Na stáří při tom nikdy nemyslela. »Moje dětství bylo tak dlouhé. Nejsem si jistá, zda jsem z něho vůbec již vyšla,« přiznává chováním stále nedospělá Saganová.
Hlásí se geny podivínského předka
Více než nedostatek peněz ji trápí opuštěnost a zdravotní stav. »Upadla jsem na stehenní kost. První operace nedopadla dobře a po té druhé mne nešťastně porazila ošetřovatelka, když běžela po chodbě s tácem. Mám v noze kilometry železa. Také mi našli cukrovku. Zkrátka, je to všechno otrava,« naříká občas Saganová a v zápětí se směje, že se »nechala všemi vydrancovat«. Smích u ní vyvolává i kniha, kterou dopisuje: »Nevím, jestli je to dobré, spíš legrační, přestože sama jsem někdy tak otrávená,« dodává. »Vždyť po té historce s nezdaněnou provizí jsem na tom tak, že nebýt kamarádky, neměla bych ani kde spát.«
Kromě přítelkyně, miliardářky z Paříže, už není moc blízkých lidí, kteří by Françoise Saganové mohli pomoci. Nežije již její matka, ani její bratr Jacques. Dávno zemřel její první manžel, o dvacet let starší vydavatel Guy Schoeller, po smrti je i její druhý manžel, anglický námořník a krasobruslař Bob Westhoff. Zemřela i většina jejích přátel, včetně lesbické přítelkyně Paoly Sant-Just, s níž měla v jisté době také poměr.
Všechny své ztřeštěnosti svádí Françoise Saganová na svého extravagantního dědečka. Od dětství zbožňuje tohoto zvláštního člověka, kterého zná jenom z vyprávění svých rodičů. Dědeček prý například denně, při odchodu z domova, vytahoval svoje oblíbené křeslo pomocí speciální kladky ke stropu. Systém zvedáků pak zamykal na zámek a klíč nosil stále u sebe. Za třicet let nikomu neřekl, proč to dělá a jaké má křeslo, které se nijak nelišilo od jiných, kouzlo. Dědečkovo křeslo, zavěšené jako netopýr, se jí prý stalo symbolem jejího života. I ona prý má pocit, že visí mezi několika romány, plnými podivuhodných zápletek a skandálů.
Francoise zemřela 24.8.2004
Blanka Frajerová, magazínu Víkend Hospodářských novin č. 31, 1. srpna 2003
V nakladatelství Motto vyšlo: