Víte, že Mikoláš Aleš bydlel v Praze na třinácti adresách? Proč má Karel Čapek na hrobě mističku s vodou, kde přesně začal podnikat František Křižík či za kým odcházel z bytu na dnešním Rašínově nábřeží Jaroslav Vrchlický? Že Vojta Náprstek se oženil po šestnáctileté známosti...
Stejně jako v předchozích třech dílech, také v tomto pokračování své knihy „Co v průvodcích o Praze nebývá“ se Stanislava Jarolímková zaměřuje pokud možno na méně známé zajímavosti, které se tentokráte týkají osobností spjatých s Prahou. Autorka nahlíží – byť decentně – do jejich soukromí a přiznává, že byla překvapena řadou informací, které se jí podařilo získat. Díky tomu se mohou čtenáři tohoto jejího příjemného počtení například dozvědět, že Antonín Dvořák skládal obvykle v duchu při procházkách a po návratu si vše „jen“ přepsal na notový papír, že známé krásné verše „Za trochu lásky šel bych světa kraj“ věnoval Jaroslav Vrchlický nikoliv své manželce, nýbrž milence, že Karel Čapek jídal rád bramborové placičky a piškotové palačinky, zatímco Vlasta Burian miloval koprovku, a K. J. Erben byl váženým a výkonným magistrátním úředníkem. Zaujalo ji mj. i to, že „poklad“ Národního muzea – plejtváka myšoka, nesprávně zvaného velryba, hostil ve svém muzeu nejprve Vojta Náprstek, který před jeho přestěhováním do nového domova na Václavském náměstí uspořádal v jeho hrudním koši hostinu; při ní se podávalo velrybí maso, které však prý nikomu nechutnalo.
Stanislava Jarolímková by touto svojí knihou ráda potěšila čtenáře, kteří mají rádi její rodné město, ale má ještě jedno přání: týká se muže, jehož si velmi váží – Františka Křižíka, který by si podle ní zasloužil mít v místě, kde v Karlíně začal podnikat, pamětní desku.