Co v průvodcích nebývá
Od popíjení vařícího oleje k rychloběžcům
Počátek devatenáctého století přinášel obyvatelům Prahy mnoho různých příležitostí k tomu, aby mohli žasnout a ještě dlouho si o tom povídat.
Tak například jistá Carolina Copiniová si před obecenstvem pochutnávala na vařícím oleji a myla si ruce v roztaveném cínu. Další „umělec“ vystupující v malostranském hotelu V Lázních (Lázeňská ulice čp. 286) chodil po rozpálené desce nebo seděl v peci, eventuálně si nechával zchladnout rozžhavené železo v ústech či v dlaních.
Lidé se tomu tehdy divili, hovořili pološeptem o kouzlech, ale noviny Prager Zeitung jim vysvětlily, že jde jen o trik. Stačí prý, když dotyčný „kouzelník“ použije speciální mast připravenou ze čtyř ingrediencí: přírodní hlinky zvané bolus, z kořalky, rtuti a kafru, látky typické vůně vyskytující se v dřevech kafrovníků.
Lákaly i miniatury znázorňující světové metropole. Roku 1826 to byl například model Paříže, který jeho autor vyráběl celých šestnáct let; zakoupení vstupenky opravňovalo k zapůjčení zvětšovací lupy, která zájemcům umožnila prohlédnout si francouzskou metropoli opravdu důkladně. Lákal také chrám svatého Víta s odklopitelným portálem; měřil na délku 1,5 m, na výšku něco přes metr a práce na něm trvala půldruhého roku.
Velmi oblíbené bývaly panoramy neboli tzv. podívané do kruhu. Například v roce 1803 jedno hostila dřevěná bouda s kruhovým půdorysem stojící na Václavském náměstí. Toto panoráma zachycovalo Vídeň i s jejím okolím a návštěvníci měli k dispozici tištěného průvodce obrazem. Další podívaná tohoto druhu nabízela například v Platýzu požár Moskvy z roku 1812, „zlobící se“ Etnu, Cařihrad či arktickou výpravu. Zájem vyvolalo skleněné panoráma, které se představilo roku 1823 na Václavském náměstí; nabízelo pohledy na přední evropská města a nemělo o návštěvníky nouzi půldruhého roku. Nejznámější podívaná tohoto druhu zvaná Panoráma bitvy u Lipan, které v roce 1898 vytvořil Luděk Marold pro Výstavu architektury a inženýrství, byla veřejnosti zpřístupněna teprve v roce 1934.
Pražané milovali samozřejmě i cirkusy. Mívaly stanoviště na náměstí Republiky, Na Rejdišti u Rudolfina, na Karlově náměstí či na Štvanici, ale i na místě, kde později vyrostlo Národní divadlo. Raritou se nesporně stal bleší cirkus, hostující ve 2. polovině 19. století na Štvanici.
I když cirkusy si nemohly stěžovat na prázdná hlediště, nemívali jejich majitelé na růžích ustláno. Museli totiž kromě pronájmu platit například pokuty divadlům za to, že jim svými produkcemi odlákali diváky, a část výtěžku ze vstupného poukazovali „dobrovolně“ na dobročinné účely. Byla to forma úplatku, který jim měl získat přízeň úředníků vydávajících povolení k pobytu v Praze.
Dech brala Pražanům vystoupení siláků. Jistý lamželezo nosil v každé ruce jednoho dospělého člověka, jiný stál na jedné noze a zdvihal čtyři muže. Ženské pohlaví v této kategorii zastupovala jakási E. S. Luftmannová, která na sebe dávala zavěsit závaží o hmotnosti čtyř centů, a pátý cent držela v zubech.
K pobavení pražských mužů sloužily snad odjakživa lehké děvy. (Nepostávaly však v Perlové ulici jako dnes; v té bydlely počestné modistky vyrábějící a prodávají klobouky.) Nejtěžší život měly ty, které „pracovaly“ na ulici. Jejich o trochu šťastnější kolegyně obývaly veřejné domy; například v roce 1784 jich měla Praha z celkového počtu 3 220 domů padesát. Pracovištěm dalších prostitutek bývaly soukromé byty. Dosti rozšířená byla tzv. divadelní prostituce. Provozovaly ji „umělkyně“ vystupující v různých revuích či divadelních kusech pochybné umělecké hodnoty, aby „ulovily“ movitého ctitele, který by se jim byť třeba jen načas postaral o pohodlný život – nebo alespoň o to, aby se dosyta najedly.
Již počátkem 19. století mohli obyvatelé a návštěvníci Prahy obdivovat muzea voskových figurín. Například od 1. června roku 1807 vystavoval v malostranském hotelu V Lázních dr. Joachym Lion 155 voskových soch znázorňujících např. filosofa Immanuela Kanta, císaře Josefa II., carevnu Kateřinu, osvícence Voltaira atp. Dne 26. ledna roku 1819 dostal na půl roku povolení vystavovat své voskové figuríny Marco Padovani – ovšem za podmínky, že se vyvaruje vzbuzování jakéhokoli pohoršení. O dva dny později se mohl usadit načas v Praze s voskovými figurami Josef Tred, který kromě lidí přivezl i malý voskový zvěřinec. Od 24. dubna téhož roku nabízel k vidění své voskové sochy znázorňující známé postavy Antonín Hahn, který se sem znovu vrátil po dvou letech; tehdy dostal povolení s podmínkou, že mezi vystavenými postavami nebude Napoleon, že ženské voskové tělo, které přivezl jako novinku, bude umístěno v oddělené místnosti, do níž budou mít přístup pouze dospělí, a že živý lvoun, který měl zvýšit návštěvnost, bude zabezpečen tak, aby divákům neublížil. V roce 1820 přijel do Prahy Vincenzo Lucich; přivezl s sebou voskové figuríny znázorňující postavy z antiky, ze života Krista i z novějších dějin. Vzhledem k tomu, že dekret vydaný v roce 1819 zakazoval náboženská představení, která by sloužila k výdělečným cílům, mohl zde tento bavič hostovat pouze osm dní. Mnohem benevolentnější měřítko však vzaly úřady na Giovanniho Albaniho, který v roce 1821 přivezl mj. pohyblivou sochu Krista; nejprve ji směl vystavovat, jen pokud se nepohybovala, později však speciální komise usoudila, že voskový žehnající Kristus nemůže být kvalifikován jako nástroj rouhání, takže mohla být vystavována i v chodu. Dne 3. srpna roku 1827 začal František Weiss předvádět voskové postavy členů panovnického rodu.
Velmi vyhledávané bývaly produkce, v nichž vystupovali obyvatelé vzdálených zemí – černoši, indiáni, Peršané, Tataři, Turci apod. Těžko říci, kolik jich bylo pravých a kolik bylo čistokrevných Čechů, kteří se za „exoty“ pouze vydávali. Jisté je jen to, že se zachovalo několik historek dokazujících, že někdy museli vzít podvodníci nohy na ramena. Přesně to se stalo v domě U Tří divých mužů (čp. 224) ve staroměstské Řetězové ulici. Cedule rozmístěné na nárožích domů oznamovaly, že k vidění budou brazilští indiáni zvaní Botokudové. Pražané nevycházeli z údivu, když viděli trojici do kůže a peří oblečených chlapíků divého vzhledu s tetovanými obličeji, nosy propíchnutými kostí, s kulatým dřevem v dolním rtu a s velkými kruhy v uších. Na jejich představení se hrnuli nejen proto, že tu bylo nízké vstupné. Podívaná totiž stála vskutku za to: divoši zpívali písně v neznámé řeči, pojídali syrová kuřata a divoce kouleli očima. To vše ale dělali jen do chvíle, než při jednom představení v hledišti jakýsi sedlák od Vodňan vykřikl: „Jářku, páni, tyhlety Indiány už já znám dávno. Ať mne husa kopne, nejsou-li to bývalí pacholci z knížecího dvora v Libějicích! Kradli tam obilí, a proto je vyhnali.“ Divoši se lekli a hned nato i se svým anglickým impresáriem zmizeli.
Vystavovala se i neobvyklá zvířata. Například v roce 1769 byl na Václavském náměstí k vidění dikobraz, roku 1788 se na Malém rynku představoval lední medvěd, v druhé polovině 18. století přivezli do Prahy Italové pár opic (ty však nebyly žádnou novinkou: například desetiletý Jan Zhořelecký, nejmladší syn Karla IV., dostal roku 1380 kočkodana a jeden opičák prokazatelně poskakoval ve Lvím dvoře Rudolfa II.)
Mezi těmito zvířaty bylo možná i anfibio, vystavované staroměstským zlatníkem Benediktem Fardy roku 1778 v domě U Konopky a U Hämpfingrů v Havířské ulici. Měl to být netvor popisovaný na návěštích jako až tři lokty dlouhý a 400 liber těžký, s velkýma hluboce vsazenýma očima, rybím zadkem, slepičíma ušima, tygří hubou, psími zuby a psím jazykem, a pětiprstými končetinami s lidskými nehty. Co za zvíře si ale tehdy Pražané vlastně prohlíželi a zda nešlo o jakousi vymyšlenou „vycpaninu“, není známo.
Za zmínku ještě stojí baviči zvaní rychloběžci. K nim patřil například Tomáš Červenomlýnský, který si v roce 1826 k obveselení diváků dvakrát zaběhal na strašnické silnici. Přesto, že se o vybrané peníze podělil s pražskými chudými a nevidomými, o osm let později mu pražské úřady podobnou atrakci již nedovolily; odůvodnily to tím, že běhání škodí lidskému zdraví. Jinému rychloběžci to však ve stejném roce kdovíproč povolily; směl běžet třikrát od Koňské brány do Říčan a vybral přitom přes 360 zlatých. V létě roku 1834 jakýsi Arnošt Mensen oběhl v tureckém kostýmu za 49 minut třikrát na chůdách a dvaadvacetkrát bez nich Slovanský ostrov. Zajímavé je, že když v roce 1826 chtěla „osvědčiti zázračnou hbitost svých dolních končetin“ Antonie Sanderová, dostala zamítavou odpověď. Nepomohlo, že běhala rychleji než muži a že byla oblečena do chlapeckých šatů, takže by přihlížejícím divákům nezpůsobila mravní úhonu. Nakonec si však stejně prosadila svou – i když mimo území Prahy; policie pak ve svém oběžníku varovala před její tvrdošíjností. Za zmínku stojí i doslovně citovaný důvod zamítnutí další „běžecké“ žádosti: stálo v něm, že běhání by mohla začít napodobovat mládež, která by tak byla „odváděna od užitečné práce“.
Pražané nepohrdli ani výkřiky techniky. První let balonem s lidskou posádkou, který mohli sledovat, uskutečnil na podzim roku 1790 francouzský nadšenec J. P. Blanchard v Královské oboře. Kromě něj nastoupil do koše hrabě Jáchym Šternberk, který si přinesl řadu přístrojů (tlakoměry, teploměry, barometry apod.), s nimiž hodlal během letu provádět různá měření. Bohužel let neproběhl právě bez problémů, takže všechny přístroje skončily po pádu na zemi; „letci“ přistáli na čerstvě zoraném poli v Bubenči. V roce 1809 se vznesl v baloně ozdobeném dvěma vlajkami z jedné nuselské zahrady pražský zlatník Josef Langmayer. O rok později se předvedl v Královské oboře, kde prý jeho kulovitá vzducholoď vyletěla do takové výše, až ji diváci ztratili z očí; ve prospěch pražského chudobince přitom bylo vybráno téměř 320 zlatých. Nad Prahou poletoval v roce 1810 pařížský profesor Robertson, který přitom shazoval pozdravnou báseň na Čechy a mával praporem. O deset let později se nad hlavami Pražanů předváděla hodinu a čtvrt první německá aeronautka Vilemína Reichardtová; básnička napsaná na úzké papírové proužky, kterou přitom shazovala, byla po dopadu na zem uložena v Univerzitní knihovně.
Zapomenout nesmíme ani na produkce Josefa Božka, který v roce 1815 předváděl svůj parní vůz a o dva roky později parník; více si o nich řekneme v pasáži nazvané „Parní stroj - úžasné síly zdroj“.
Velikým lákadlem se pochopitelně stal film. Jeho historie začala v roce 1895 na Národopisné výstavě, kde mohl zájemce po vhození mince pozorovat kukátkem tzv. živé fotografie z Edisonova kinetoskopu.
Promítat obraz na bílou plochu byly schopné teprve tzv. kinematografy. Zpočátku bývaly pojízdné a s jedním z nich putoval po českých městech Pražák Dismas Šlambor.
Tento muž mnoha profesí – pozlacovač, kouzelník, eskamotér – se nejprve živil tím, že v pražských hospodách provozoval tzv. kouzelné divadlo. To spočívalo v tom, že pomocí zrcadel a dalších efektů předváděl „nervy drásající“ kousky, v nichž nechyběli duchové a strašidla. S tímto divadlem jezdil i po venkově, ale zájem diváků postupně opadal. Mezitím se Pražané v roce 1896 seznámili s prvními filmovými snímky, Jan Kříženecký začal točit své tuzemské filmy – a Dismas Šlambor „chytil vítr“: od jistého pana Schächtla z Tábora koupil promítací přístroj a začal s ním objíždět česká města. Dařilo se mu, a tak zamířil do Prahy. Od roku 1904 vystupoval nejprve v Holešovicích, na Žižkově a v Libni a pak udělal některým pražským obchodníkům zajímavou nabídku: slíbil, že jim bude dělat pomocí kinematografu reklamu. Každý večer proto promítal Na Perštýně na stěnu domu stavebního rady Pasovského reklamní diapozitivy, mezi něž vkládal „oživlé obrazy“. Zřejmě právě díky tomu prorazil – i přes konkurenci, která v Praze panovala a která stále sílila.
Skončilo to tím, že od 15. září roku 1907 provozoval Dismas Šlambor zvaný Ponrepo v mezaninu domu U Modré štiky (čp. 180) v Karlově ulici v pronajatých prostorách své první pražské stálé ryze české kino. Hrávalo denně kromě pátku, do jeho hlediště se vešlo dvě stě diváků, ale zřejmě jen šedesát židlí a Ponrepo vykonával funkci „ředitele“, pokladníka i promítače. Diváky lákal nejen tvrzením, že je čeká příšerné napětí a záplavy slz dojetí, ale i slibem, že „uvnitř je příjemné teploučko“.
První filmy ovšem byly jiné, než na jaké jsme zvyklí dnes. Především jim chyběl zvuk. Proto některé scény provázel ředitel svým výkladem, nebo je najatý „zvukař“ ozvučoval akustickými efekty (kávomlýnek imitoval otevírající či zavírající se vrata, bouchnutí pravítkem naznačovalo výstřel apod.). Snímky také neměly klasický děj, ale zachycovaly reálný život: svědčí o tom takové názvy jako Žofínská plovárna, Svatojánská pouť, Alarm pražských hasičů staroměstských apod. Teprve v další fázi přišly na řadu krátké hrané scénky (již zmíněné Dostaveníčko v mlýnici, Výstavní párkař a lepič plakátů či Smích a pláč apod.).
V rámci konkurenčního boje bývaly někdy filmy promítány pozpátku - a diváci byli okouzleni. Traduje se, že když jakýsi plavčík sledoval takto puštěný film nazvaný „Skoky do vody“, vrtěl jen udiveně hlavou a říkal: „... když ti páni skákali z prkna do vody – to jsem tam byl. Ale když skákali z vody na prkno – to už jsem musil být pryč.“