Co v průvodcích nebývá 2
KLÁŠTER SV. JIŘÍ a vskutku podivný zloděj
Kostel, resp. baziliku sv. Jiří* založil roku 915 nedaleko svého sídla na Pražském hradě přemyslovský kníže Vratislav.
*Jméno Jiří je do češtiny přejatou formou řeckého jména Georgius, které lze přeložit slovem „zemědělec“: „gé“ značí „země“, „půda“, a částice „org-„ znamená „bujení“, „intenzivní přimknutí“. Georgius pocházel ze šlechtického rodu žijícího v anatolské Kappadokii, a poté, co jeho otce umučili pohané, odešel s matkou do její rodné Palestiny, kde žil ve městě Lydda (dnes Lod) mezi Tel Avivem a Jeruzalémem. Protože byl fyzicky zdatný a statečný, udělal kariéru v římské armádě, jenže když přiznal, že je křesťanem (což byl v Římě dlouho trestný čin), nechal ho císař mučit a pak popravit. Údajně zemřel 23. dubna roku 303 a v ten den si proto katolíci připomínají jeho smrt. Protože ale u nás na tento den připadá výročí úmrtí sv. Vojtěcha, byl Jiřího svátek přesunut na následující den a slaví se 24. dubna. Sv. Jiří je často zobrazován při boji s drakem, protože nejrozšířenější legenda ho představuje jako rytíře, který v libanonském městě Silena zachránil královskou dceru před drakem a který tím (a dalšími činy) údajně obrátil na víru tisíce lidí. Je prý patronem skautského hnutí a Anglie.
Podle historiků měl být svatostánkem nejvyšší důležitosti, protože v něm jednak měli mít zázemí kněží zastupující v Čechách před zřízením pražského biskupství řezenského biskupa, jednak tu měla být pohřbívána přemyslovská knížata. Nelze vyloučit ani to, že Vratislav počítal s tím, že až se podaří zřídit v Praze biskupství, stane se právě kostel sv. Jiří tzv. biskupským kostelem.
Jeho původní vzhled není znám. Ví se pouze to, že i když ostatní budovy na Pražském hradě byly ze dřeva, on již byl postaven z kamene a měl zřejmě půdorys o šířce 14 metrů a délce asi 30 metrů.
Za zmínku dozajista stojí, že věže tohoto kostela jsou nestejně široké: užší severní se jmenuje Eva a jižní širší dostala jméno Adam*.
*Toto označení bývalo však používáno i u dalších kostelů, které měly odlišné věže; ve všech případech prý stál Adam na jihu proto, aby mohl Evu chránit před sluncem.
Naopak byly-li věže stejné, byly považovány za symbol rukou sepjatých k modlitbě. Věže se u kostelů stavěly proto, že směřovaly vzhůru a symbolizovaly spojení posvátného prostoru s nebem.
V roce 973 byl při západní straně kostela sv. Jiří dokončen první klášter v Čechách (a při této příležitosti byl zároveň přestavěn kostel).
Došlo k tomu v podstatě v souvislosti s misí Mlady, sestry Boleslava II., která se za doprovodu zkušených diplomatů vydala do Říma, aby od papeže získala souhlas k založení pražského biskupství (viz kapitola „BISKUPSKÉ BYDLENÍ a nesprávná adresa“ zařazená do III. dílu knihy „Co v průvodcích nebývá“.). Během svého římského pobytu vstoupila do řádu benediktinek*, dostala řeholní jméno Marie a přivedla s sebou do Prahy další jeptišky tohoto řádu.
*Benediktinky byly ženskou odnoží řádu benediktinů, založenou v 6. století v Itálii svatou Scholastikou († kolem roku 543), sestrou sv. Benedikta. Jejich kláštery se brzy rozšířily po celé západní Evropě.
Protože biskupským kostelem se nakonec stala rotunda sv. Víta, daroval jim Boleslav II. kostel sv. Jiří a ony si u něj nechaly postavit zmíněný klášter. Mlada se stala jeho první abatyší, resp. – jak zněl oficiální název její funkce - z Boží milosti korunovanou kněžnou abatyší.
Ani vzhled původního kláštera není historikům znám. Ví se jen to, že byl ohražený, že prvních asi 150 let své existence byl ze dřeva (což tehdy nebylo ničím neobvyklým) a že teprve po požáru roku 1142 byl postaven celý z kamene.
Jeptišky na klášterní zahradě pěstovaly bylinky i květiny pro výzdobu kostela, vč. pivoněk, kosatců, narcisů, macešek či lilií, a zřejmě tu i občas chovaly v malém bazénku u zdejšího pramene ryby. Kromě toho se věnovaly také ručním pracem; například roku 1151 poslaly papeži (Eugenovi III.) prostřednictvím biskupa (Jindřicha Zdíka) vlastnoručně zhotovená nádherná mešní roucha, která ho prý ohromila svou krásou. Dokladem jejich umění se stala i textilní část knížecí koruny uložené na hermě (relikviářové bustě) sv. Ludmily: když byl klášter roku 1782 zrušen, byla herma odkoupena pro chrám sv. Víta za 100 zlatých, zatímco výšivka zhotovená jeptiškami přišla na dvojnásobek.
Do tohoto kláštera přicházely dívky z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, říkalo se jim dominae neboli paní a mohly využívat řady výhod: měly k dispozici vlastní služebnictvo, u příležitosti některých svátků dostávaly „peněžité odměny z různých nadání“, podílely se na předvádění „liturgických vánočních a velikonočních her v klášterním kostele“ apod.
Právě v roce smrti zmíněné Mlady, tj. zřejmě v roce 994, došlo k události, kterou popisuje jedna z legend. Koncem onoho roku vstoupila do Biskupského domu (sloužícího jako obydlí pražského biskupa) na Pražském hradě jistá vznešená žena, jež byla manželkou muže z rodu Vršovců, a tehdejšímu biskupovi Vojtěchovi se svěřila s tím, že zhřešila s jedním z jeho kněží. Hrozilo jí, že bude davem zabita (i když podle tehdejšího práva měla být prodána do otroctví), ale biskup Vojtěch jí doporučil, aby se odešla kát do kláštera sv. Jiří. Její úkryt byl však prozrazen, a přestože se před pronásledovateli uchýlila za zdejší oltář, což bylo místo považované za posvátný azyl, byla vyvlečena ven a sťata.
V roce 1142 musely svatojiřské jeptišky dočasně pobývat v kostele sv. Jana na Prádle poblíž Kampy v Říční ulici, protože Pražský hrad byl od 25. dubna do 7. června onoho roku obléhán moravským Přemyslovcem Konrádem Znojemským, který chtěl sesadit příbuzného, knížete Vladislava II., a zaujmout jeho místo. Dobyvatelé tehdy stříleli „ohnivými šípy“, kvůli nimž klášter zcela vyhořel a kostel měl poničenou střechu.
Tehdy došlo v kostele k ojedinělé krádeži: kameník či zedník Wernher (kterého povolala abatyše Berta, aby provedl přestavbu po požáru roku 1142) „v rumu nalezl rakev s ostatky“ kněžny Ludmily, jeden z nich odcizil a odešel s ním ze země. Byl za to popraven a jeho syn vrátil lup zpět do Prahy.
Málo je známo, že svatojiřský komplex byl spojen dlouhou chodbou zvanou via longa s ambitem kapitulního domu při bazilice sv. Víta.
Byla zděná a krytá, na délku měřila 80 metrů a na šířku 5 metrů a uvnitř ji zdobily fresky. Na několika místech ji přehrazovaly příčky, jejichž účel historici neznají. Severně od této chodby stálo při klášterním areálu do přelomu 12. a 13. století několik podlouhých dřevěných staveb, v nichž se zřejmě připravovala malta a opracovávaly se kvádříky na opravy nebo novou výstavbu po požáru Pražského hradu v roce 1142. Chodba shořela pravděpodobně v roce 1249, kdy na Pražský hrad zaútočil Václav I., protože panovnické sídlo neoprávněně okupoval jeho syn, budoucí Přemysl II. Otakar. Také tehdy musely jeptišky na rozkaz krále opustit klášter.
Via longa už nebyla obnovena.
Dne 26. května roku 1303 se v prostoru mezi kostelem sv. Jiří a bazilikou sv. Víta konala slavnost na počest svatby Václava II. s Eliškou Rejčkou a zároveň na počest novomanželčiny korunovace českou královnou. Pro tuto příležitost tu byla postavena na tehdejší dobu honosná budova z mohutných tesaných kmenů, do níž se vcházelo po schodech a jejíž stěny byly potažené barevnými, zlatem a stříbrem zdobenými čalouny. Této slávy se zúčastnila mj. i tehdejší abatyše svatojiřského kláštera, nejstarší králova sestra Kunhuta.
Areál jiřského kláštera býval původně větší a zasahoval asi 10 až 15 metrů do dn. Jiřského náměstí.
Podle rozhodnutí Karla IV. byly svatojiřské abatyše* poctěny tím, že mohly korunovat české královny; toto právo jim vydrželo do roku 1782 a pak přešlo na představenou hradčanského Ústavu šlechtičen (viz „ÚSTAVY ŠLECHTIČEN a právo korunovat královny“).
*Abatyše (a později zmíněné představené Ústavu šlechtičen) používaly při těchto obřadech korunu a berlu, které nechal zřejmě v roce 1303 zhotovit Václav II. pro svoji sestru Kunhutu, abatyši kláštera sv. Jiří. Poslední zdejší abatyše (Marie Terezie Harnachová) si oba předměty po zrušení kláštera vzala s sebou do svého příbytku na Novém Městě, protože věřila, že klášter bude obnoven. Před svou smrtí je předala kapitule u sv. Víta.
Klášteru sv. Jiří sice již roku 1228 patřilo přes 120 českých vsí, s jejichž pomocí byl financován, ale stal se i jedním z těch církevních zařízení, která dostávala peníze z tzv. solní pokladny*; tyto příspěvky určené na opravy si však užíval pouze čtyři roky.
*Solní pokladna vděčila za svůj vznik tomu, že po Bílé hoře nedošlo (až na výjimky) k restitucím církevního majetku. Proto se císař Ferdinand II. rozhodl vyřešit to tím, že církev bude jako náhradu dostávat tzv. solní daň. Byla proto zřízena tzv. cassa salis (solní pokladna), do níž se odvádělo z každé bečky do Čech dovezené soli 15 krejcarů. Solní pokladna takto fungovala do roku 1782, kdy byla solní daň přiřčena nově založeným náboženským fondům.
Výměr o zrušení kláštera Josefem II. byl jeptiškám doručen 8. března roku 1782. Po jejich odchodu bydleli v části ”hledící k náměstí” přestárlí kněží působící u katedrály sv. Víta a byla zde zřejmě i kněžská káznice, zatímco druhou část dostali k dispozici coby kasárna dělostřelci.
Roku 1878 vyrostl na místě západní části kláštera dům pro kanovníky svatovítské kapituly, známý pod názvem Mladotův či Nové probošství.
Kostel sv. Jiří, uzavřený roku 1790, chátral, drobné opravy nepomáhaly, a teprve když odborná komise konstatovala roku 1876, že se místy objevují nebezpečné trhliny, byl stanoven průběh záchranných prací.
Na závěr si připomeňme ještě jednu zajímavost, která se ke kostelu sv. Jiří váže. Připomíná ji plastika umístěná na kamenném kvádru v klenuté kryptě pod chórem kostela; jde o Brigitku - naturalisticky zachycenou mrtvolu, z níž vylézají hadi. Má připomínat skutečnou událost, jejíž obětí se stala chudá mladičká dívka Marie Zimmerová, dcera hradního zahradníka, do níž se zamiloval mladý sochař, který ji 3. dubna roku 1728 pobodal zato, že ho odmítla. Měl být popraven, ale nakonec dostal milost – ovšem musel tři roky uklízet pražské ulice, což pro něj, umělce, byla pochopitelně degradace.