Doktorka z domu Trubačů
V/ Dům trubačů
/1/
Počátkem podzimu bylo nejvýš na čase hledat nový dům. Takový, ve kterém by se dala zařídit nejen ordinace a byt, ale i pokoje pro ležící pacienty. Sestra Ruth psala z Prahy, že bedny s chirurgickým zařízením odeslala a sama se vydá na cestu v nejbližších dnech.
Tentokrát se Vlasta zajímala o dům v centru. Už si připadala dost zavedená, aby se nemusela bát konkurence, a pak – něco jiného je ordinace a něco jiného nemocnice, mustausaf. Ordinace vystačí s obyvateli z nejbližšího okolí, nemocnice potřebuje širší okruh – a potom je tedy nejlepší místo v centru, ve středu kruhu. Nedávno byla zrušena jediná soukromá nemocnice v Bagdádu, kterou tu založili asi před půldruhým rokem dva arménští lékaři. Na jejím jepičím životě měla určitě podíl skutečnost, že si ji zařídili na samém okraji města. Bagdáďané (zvlášť muslimské ženy, uvyklé žít jen ve svém domě a nejbližším okolí), považují jinou městskou čtvrť za vzdálenou cizinu a raději se nebudou léčit, než aby se tam vypravili.
Vlasta kromě toho neměla nejmenší chuť zřizovat nemocnici v moderních pavilónech nebo ve vile evropského stylu, jaké se teď začínaly stavět na předměstích. Už ten nezvyklý způsob stavby mohl konzervativní pacienty odradit, konečně i jí se v intimním soukromí atriových domů bydlelo líp.
Po dlouhém hledání prohlížení se rozhodla pro dům rodiny Burazanliů v Darbúnet ar-Rahbát, Uličce jeptišek.
Dům Burazanliů, česky to znamená dům Trubačů. to jméno asi přispělo k Vlastinu rozhodnutí dům najmout. Vlastina babička z matčiny strany se za svobodna jmenovala Trubačová. Dům Trubačů jako by dávno patřil do rodiny.
Holou, masívní zdí obrácenou k ulici se podobal tvrzi. za dvojitými vraty bylo však útulné, přívětivé nádvoří s dlažbou ze žlutých dlaždic a s oranžovníkovou zahrádkou uprostřed. Přízemí mělo ze dvou stran podloubí z bledě modrých vyřezávaných sloupů a v prvním poschodí se kolem dokola táhla veranda se stejnými nebesky modrým sloupovím. Serdáb, s podlahou asi metr pod úrovní dvora, byl trojdílný, kamenný a krásně klenutý jako středověká hradní síň.
Za operační sál se nejlíp hodí velká místnost v prvním patře. Má čtyři vysoká okna obrácená k východu, na stěnách i stropě je světlý olejový nátěr, který se dá dobře omýt. Hned v sousedství operačního sálu budou pokoje pro nemocné, na druhém konci chodby čekárna a ambulance. Byt si zařídí v pokojích, ke kterým vede druhé schodiště.
Je to pěkný, prostorný, přívětivý a pevný dům. Proč ho vlastně Burazanliovi opustili a odstěhovali se do Mejdánu? Prý jim tu umřela dospívající dcera. Uvěřili, že ten dům přináší neštěstí.
[...]
/7/
Na počátku prosince, v mírné bagdádské zimě, jež dává novorozencům největší naději na přežití, narodila se Ezzeddínovým holčička. „Tak přece je to Ríme,“ zaradovala se Vlasta, když jí paní Dunlopová hlásila tu novinku. Cosi se jí ale nezdálo: něco rozpačitého, váhavého zaslechla v té zprávě.
„Stalo se něco? Stalo se něco matce?“
Ne, Edíbe je prý v pořádku. Horší je to s dítětem. Dokonce uvažují, jestli nemají holčičku hodit do Tigridu. Je to tak odpradávna zvykem, narodí-li se mrzáček.
Rozštěp horního patra a rtu. V Čechách se tomu říká zaječí pysk. Chlapec by s tím snad žít mohl, ale děvče? Lepší rychlý konec než osud, který by ji čekal.
To není možné, to přece není možné, tohle Vlasta nemůže dopustit! Copak by Edíbe mohla ještě někdy vyprávět pohádky na nočním Tigridu, kdyby tam u dna leželo její dítě?
„Dá se přece udělat plastika! Ať přijdou...“
„V Královské nemocnici jsou přesvědčen, že by dítě operaci nepřežilo,“ přerušila ji paní Dunlopová, „možná tak za rok za dva, ale ne novorozeně.“
Těžko oponovat ženě šéflékaře. Jen odešla poslala Vlasta Mahdího k Ezzeddínovům. Ať přijdou co nejdříve, radši hned.
A co když se mi to nepodaří? Co jestli jim dám naději a potom je zklamu? Nemám ani všechny nástroje, které jsou k plastice zapotřebí.
Jenomže věděla, že zkusit to musí. Nikdy by si neodpustila, kdyby to nezkusila.
Plastika se podařila. Rozštěp byl hluboký, ale naštěstí skoro uprostřed rtu, a tak se jizvička pěkně skryla v retním žlábku.
Když byly malé Ríme tři roky, vlastnoručně přinesla tetě doktorce fotografii: okatá holčička, trochu vážná a vylekaná ve slavnostním okamžiku prvního fotografování. Hezká holčička. Tigris svou daň nedostal.
[...]
XIV/ Shledáme se pod jilmy
/1/
Vlastina nemoc začala nenápadně. Zpočátku to vypadalo jako normální, pochopitelná únava z cesty; párkrát se pořádně vyspím a budu v pořádku. Taky změna podnebí jistě udělala svoje – postupovali jsme sice k jihu s přestávkami, ale co je to, jeden dva dny, ty zastávky by zřejmě musely být delší, aby se organismus postupně aklimatizoval. No, máme aspoň zkušenost pro příště.
Zavrávorala, chytla se vitríny s nástroji. Dneska se jí to stalo už podruhé, má asi uchozený podpatek, musí si vzít jiné střevíce.
Únava byla den ze dne úmornější, den ode dne přicházela dřív. Závratě už se nedaly svádět na podpatky. Stokrát denně se oplachovala studenou vodou, dřela obličej i zátylek froté ručníkem. Musím se přece sebrat, vzchopit. Odvykla jsem pravidelně ordinovat, potřebuju zase vjet do svých kolejí, dostat se do své kůže, musím, to by v tom byl čert - - -
Ordinační hodiny se nesnesitelně vlekly. Kolik je tam ještě pacientů? Čtyři nebo pět? Panebože, ještě šest. Objela nejnutnější návštěvy a vracela se tak unavená, že neměla zájem o nic, ani o děti, ani o jídlo.
Od začátku léta, za necelé tři měsíce, zhubla o deset kilo.Giorgiovi to neřekla. Snažila se víc jíst, potají polykala prášky, zabírala sukně. Po obědě si na hodinku lehla; musím se přece vzpamatovat, vzchopit, sebrat.
V listopadu se rozhodla omezit ordinační hodiny na minimum. Proležela většinu dne. Giorgio se uvolnil ze zaměstnání, staral se Miriam o děti. Zneklidnělý, utrápený přicházel za ženou.
„Co je ti Vlasto? Ty to přece musíš vědět, přece to poznáš jsi lékařka.“
Pokrčila rameny a chabě, omluvně se usmála: „Nejspíš se ještě pořád nemůžu vzpamatovat z té naší ztřeštěné dovolené. Nedělej si starosti Jiří, odpočinu si a budu v pořádku.“
Sklonil hlavu. Vypadalo to skoro jako přikývnutí.
Všechno to přece už jednou prožil. Zdá se mu, že poznává každé ženino slovo, každé pohlazení horkou dlaní po hřbetu ruky, každý úsměv, snaživě plný statečnosti a naděje. Tak se mu ty dva zážitky prolínaly, že jí párkrát málem řekl Cleofe.