Dolmen
1.
Tak trochu s úsměvem jsem se podíval na lidi, kteří mi byli blízcí, jak se činí a horečně se chystají na loučení se svobodou nebo, jak se u nás říká, pohřbení staromládeneckého života toho chlapce. A přitom už zítra nebude nikomu do smíchu.
Natož do ženění.
Vysrkl jsem zbytek kávy, který zůstal na dně šálku, a pomocí loktů se probojoval k východu. Můj neadresný pozdrav zanikl ve všeobecném vzruchu a šumu.
Prošel jsem kolem přístaviště, minul radnici v krajním cípu přístavu a do tváře mě udeřil drsný dech oceánu. Do začátku léta chyběly necelé tři týdny, a navzdory oslnivě zářícímu slunci zesilovaly syrovost vzduchu poryvy severozápadního větru, prohánějícího se po ostrově.
Turisté se na tenhle kus skály a suchopáru o rozloze patnáctkrát deset kilometrů, kolem dokola obklopený útesy a dravými proudy, za bouřlivého počasí zcela izolovaný, dlouho nehrnuli a raději dávali přednost severnějším a taky dostupnějším ostrovům Morbihanského zálivu.
„Lands’en“ neznamená „konec světa“ náhodou.
Dnes je ostrov díky pravidelnému námořnímu spojení vzdálen půldruhé hodiny od Brestu. Mluvilo se o stavbě letiště, plánované na příští rok. O dalším hotelu, o centru Thalassoterapie a tak dále.
Staří ostrované říkávali, že Lands’en prodává duši ďáblu.
Já jsem věděl své a podle mě a několika dalších lidí, s nimiž jsem sdílel jejich tajemství, ji prodal už dávno.
Za krvavou cenu.
Nechal jsem městečko daleko za sebou a vydal se tam, kde všechno začalo. Na nejsevernější cíp ostrova. Ten nejdivočejší. Ty Kern.
Podél útesu, strmě spadajícího do moře a zakončeného malou mořskou zátokou zježenou útesy stejně ostrými jako čepele k zahákování nepřátelské lodi, vedla stezka celníků, přerušená u kamenného mostku mířícího k majáku, který dnes už neslouží původnímu účelu a jehož svítilna nefungovala dobrých dvacet let.
Místní staří lidé říkali, že nikdy neměli dovolit, aby se v maličkém příbytku, kdysi obývaném strážcem majáku, usadil ten spisovatel. Ne snad jen proto, že je Ir. Staří ostrované byli odjakživa nedůvěřiví k cizincům jako takovým. Aby byli ochotni někoho přijmout, musel to být přinejmenším Bretonec, pokud možno čistokrevný, a nejraději narozený přímo zde. Jako já.
Ačkoli jsem znal zpaměti místa svých dětských her, při pohledu na tyčící se menhiry Ty Kernu se mi pokaždé zatajil dech. Kolem dolmenu bylo do půlkruhu rozmístěno šest žulových obrů obrácených k moři. Podle pověsti rudnou při dorůstajícím měsíci krví pobřežních lupičů.
Postupně jsem si prohlédl všechny monolity, jež nabyly v červnovém slunci klamně dobrotivého vzhledu, a pak jsem zrakem spočinul na svém nejoblíbenějším, s profilem starého slona. Položil jsem ruku na teplý kámen dolmenu.
Když jsem se ho dotkl, zamrazilo mě.
Příští noc začne dorůstat měsíc. Zase poteče krev. Nebylo by dobré potulovat se v okolí…
* * * * *
„Přestaň sebou vrtět! Tím jeho příjezd neuspíšíš.“
Marie lehce sklonila hlavu k matce, která jí klečela u nohou a právě jí škubnutím za spodek šatů naznačila, že se má uklidnit. Měla krátké šedivé vlasy a propadlou, předčasně vrásčitou tvář žen vystavených příliš často jemnému mžení. Jeanne v minulém roce oslavila sedmdesátiny.
„Ze Saint-Malo vyplul za úsvitu. Vítr mu přeje. Už by tady měl být,“ povzdychla si budoucí nevěsta.
„Když tvůj otec vyrážel na tuňáky, bývalo to na půl roku,“ prohlásila Jeanne, ani nezvedla hlavu. „A ty vyvádíš kvůli pár hodinám… Koukej se zklidnit.“
Krajkové šaty, jemně ozdobené zásluhou jedné vzdálené příbuzné, měly za sebou několikeré prodlužování podle výšky té, jež si je zrovna měla vzít na sebe, a každá nová délka zanechala na sněhobílé látce téměř neznatelné linky připomínající čárky, které se kreslívají na stěnu, jak děti postupně rostou, a jež se časem setřou, i když ve skutečnosti úplně nevymizí. Jeanne nepatřila k ženám rmoutícím se kvůli minulosti a její úzkostlivě pečlivá prohlídka látky sledovala jediný cíl – ujistit se, že opakované jemné praní smazalo uplynulé roky, a ověřit, zda šaty mají vhodnou délku, aby se lehce dotýkaly země, a přitom ji nezametaly. Poté se spokojeně napřímila a otočila dceru čelem proti zrcadlu.
„Jako by byly šité přímo pro tebe.“
Marie se prohlížela ve velkém toaletním sklápěcím zrcadle a mírně pokrčila obočí. V pohledu jejích zelených očí se zračila otázka, jako by obraz, který jí zrcadlo vracelo, vůbec neznala. Jako by pro ni byl téměř cizí.
Bělostná barva šatů zdůrazňovala její perleťovou pleť a dávala vyniknout těžkým vlasům barvy tizianovské červeně, obvykle upraveným do francouzského copu, jindy se řítícím na ramena a spadajícím až ke kříži. Její snoubenec Christian jí říkával, že má vlasy jako morgana, mořská panna se zelenýma očima, která by dokázala přivést k šílenství všechny námořníky světa. Muži, jež poznala před ním, jí říkali, že je krásná. Dnes jim uvěřila.
Na neznámou, co na ni hleděla ze zrcadla, se nesměle usmála. Pak náhle svraštila čelo, když v něm prostřednictvím odrazu spatřila matku, jak si stoupá na špičky, aby dosáhla na mušelín uložený v nejvyšší poličce skříně.
„Počkej, já to udělám!“ řekla a otočila se.
Ale Jeanne už látku táhla k sobě a přitom strhla nějaký předmět, který těžce dopadl na parkety a přiměl ji uskočit dozadu a ještě se v rychlosti pokřižovat, jako kdyby zaháněla něco, co patří ďáblu. A tohle s ním mělo podle Jeanne hodně společného.
Byla to automatická pistole Sig ráže 9 mm Parabellum. Nebezpečná zbraň, která nikdy neměla opustit Brest a jež ji bude stát bezpochyby přísné pokárání v práci, avšak méně bolestné než vyčítavý pohled, který na ni matka namířila.
Marie spěšně sebrala pistoli a rychle ji uklidila do šuplíku. Ten zamkla.
„Nemusíš se tvářit tak naštvaně. Není nabitá,“ zamumlala a v hlase se jí ozývala podrážděnost lidí, kteří se nechali přistihnout.
Přistoupila k Jeanne, jejíž výraz se nepostřehnutelně zakalil, a s kajícným úsměvem poslušně sklonila hlavu, aby jí matka mohla připevnit závoj.
„Je to jen pracovní nástroj,“ dodala mazlivě.
„Mohlas ho nechat tam,“ poznamenala Jeanne a přišpendlila Marii k vlasům mušelínovou lavinu.
Tam. Jeanne odmítala nazývat Krajskou správu kriminální policie jinak. Stejně jako když stydlivě odpovídala těm, kdo se jí na Marii vyptávali, že dcera dělá úřednici na vnitru.
Marie se znovu podívala do zrcadla na svou tvář, již jemný mušelín ověnčil svatozáří, ale kouzlo už vyprchalo.
A myšlenky odletěly pryč. Tam.
Přípitek na rozloučenou, který na její počest uspořádali kolegové, ji překvapil. Okamžitě na to zareagovala prohlášením, že přece neodchází navždy.
„Vrátí se, jakmile jí dojde, že si vzala toho nepravého.“
Franck si uvědomoval, že jí to nedělá dobře, a přispěchal jí na pomoc s obvyklou lehkostí a trochou lítosti, že se mu nepodařilo zařídit, aby se zamilovala do něho. Všichni se tomu zasmáli, Marie o něco hlasitěji než ostatní.
Poručík Franck Caradec měl plné rty, baculaté tváře a dívčí pleť, a ve svých třiceti letech litoval, že má pohledný obličej, jemuž podle jeho mínění chyběly mužné rysy, což přičítal stavu starého mládence, který ho tížil. Ačkoli byl o pět let mladší než Marie a hierarchicky níž, zažil s ní kratičký románek, ovšem jen do té doby, než se dohodli – oba, ale přála si to hlavně ona –, že zůstanou přáteli.
Odchází na rok. Dá si roční pauzu a na Krajskou správu kriminální policie ani nevkročí, nebude muset poslouchat Franckovy hloupé poznámky, nebude se rozčilovat kvůli něčí laxnosti, nedostatku prostředků, vrchnosti, automatu na kávu ani procesním předpisům. Dvanáct měsíců bez výslechů, honiček, vyšetřování, ulejváren a sledování. Marie si zahalovala tvář mušelínem ze stoprocentního hedvábí a stále si opakovala, že je naprosto šťastná, a stejně věděla, že to není tak docela pravda.
To všechno jí bude chybět. Strašně.
Její rozhodnutí stát se policistkou nikdo nechápal. Na Kermeurovy to zapůsobilo jako tsunami. Jeanne vyjádřila všeobecný pocit svým způsobem. Lapidárně. „Vždycky jsi nám dělala starosti.“
Marie věděla, že ani u svých bratrů nenajde žádnou podporu. Třebaže ji zbožňovali. A pak, Loïc a Gildas by se nikdy neopovážili vyslovit opačný názor, než zastává jejich matka. V Lands’enu se ženy námořníků odjakživa těšily úctě hlavy rodiny. Když mluvily, ostatní je poslouchali.
Mariin otec se ostatně spokojoval tím, že beze slova ohryzával dýmku. Ne proto, že by to Milic dceři schvaloval, i když jí u něj vždycky všechno prošlo. Ale věděl, že ničemu a nikomu by se ji od jejího rozhodnutí nepodařilo odradit.
Ničemu a nikomu. Kromě Christiana.
* * *
„Už je tady!“
Marie se matce vytrhla a v rozevlátém mušelínu, bílém jako plachta goelety, vzdouvaná jihozápadním větrem, se vrhla k balkonu a v letu smetla karafu s vodou, která jí vydatně pokropila závoj.
Za kormidlem se ostře rýsovala vysoká, statná postava jachtaře.
Byl příliš daleko, než aby mohla rozeznat jeho rysy, ale stačilo zavřít oči, a hned se jí vybavil úsměv odhalující dvě řady pevně usazených zubů – úsměv mořského vlka, říkávala jako malá žába. Byl ještě daleko, než aby mohla vidět světlé vlasy vlnící se na šíji, nebesky modré oči, opálenou pleť, věčné třídenní strniště a široká ramena, k nimž bylo tak příjemné se přitulit.
„Ten Bretonec má něco z námořního lupiče,“ tvrdíval Milic.
Marie opět otevřela oči.
Všechny pochybnosti, které ji předtím zaplavily, byly najednou ty tam, když se dvoustěžník natáčel proti větru, aby vplul do přístavu, a rozzářený námořník ji tiše zdravil s rukou na srdci.
Tváří v tvář se setkali v lednu předchozího roku v prostorách správy přístavu v Saint-Malo. On si tam přišel úředně zapsat svůj starý škuner, ona si po absolvování převoznického kurzu dělala atestaci.
Okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra.
Je pravda, že už se milovali léta…
Jí bylo sotva šest let, když naprosto vážně prohlásila, že si ho stejně jednou vezme za muže. Byl o deset let starší a tehdy dostal tak silný záchvat smíchu, že to málem nepřežil. Pak se zkoumavě zahleděl na dětský obličejík, tak citlivý a hrdý, který k němu vzhlížel, a setkal se s vážným pohledem velkých zelených očí, jejichž mírumilovný výraz se v mžiku dokázal proměnit v bouři. Mohl jí říct, že ji vnímá jako mladší setru, ale ona by se tak pohodlnou odpovědí nenechala odbýt. A tak s ní promluvil, jako se mluvívá se ženou. Nemá v plánu se vázat, ať už nakrátko, či na déle. Od klukovských let touží po jediném – plavit se po mořích.
Při pohledu na bradičku, kterou vystrkovala dopředu, aby se jí neroztřásla, jí dal slib, že na ni nikdy nezapomene. Jestli se jednou ožení, vezme si ji a žádnou jinou.
V patnácti nastoupila do penzionátu při kérichernském lyceu v Brestu. Christian, považovaný za nadějného francouzského jachtaře, tehdy odešel z Lands’enu a vydal se na svou první plavbu kolem světa na jachtě jednotlivců. Ona o deset let později nastoupila jako mladá poručice na Krajskou správu kriminální policie, on vyhrál patnáctý ročník Rumové cesty.
Oba se vraceli na svůj ostrov, jak jen to šlo, avšak z vůle náhody či rozmaru osudu se tam nikdy neobjevili současně. Jejich jediným pojítkem byli Gildas, Loïc a Anna, její bratři a nejlepší kamarádka a jeho nejlepší kamarádi a sestra. Díky nim měl o ní zprávy. Ona se o něm zase dozvídala z tisku.
Přesně třicet let poté, co se ho zeptala, jestli si ji vezme, vystoupil Christian na pevninu a ženu, jíž se mezitím stala, požádal o ruku.
Vrhla se mu do náruče, jako kdyby ho neviděla předchozího dne, a táhla ho do podpalubí s mahagonovými obklady, jemně zářícími ve světle měděných nástěnných lamp. Kdyby mu záleželo jen na ní, nikdy by se nedostali do dvojité kajuty.
Ale Christian si rád dával na čas. Bavilo ho dívat se na ni. Vdechovat její vůni. Říkal, že je to v očekávání toho nejlepšího. Měla pocit, že se bojí, aby jí neublížil. Milování s ním bylo něco něžného, jemného a cudného. Občas litovala, že do něj nevkládá stejnou vášeň, s jakou si bral moře, a prohlašovala se za věčně neuspokojenou.
Mozolnaté ruce námořníka dokázaly být neuvěřitelně něžné a hladily ji tak, že z toho měla závrať. Zkoumaly její tváře, lehce se dotýkaly hebké křivky jejích rtů a energické brady, a pak se jí vnořily do vlasů, mezitím co se stačila najít jejich ústa. Konečně se jejich propletená těla zřítila na lehátko a nohy si pletly majitele. Slastné spojení zesilovalo mírné kolíbání.
* * *
Hotel Iroise s dvaceti pokoji včetně jednoho luxusně zařízeného apartmánu a panoramatické restaurace s okny vedoucími na pláž pokrytou bílým pískem měl kvůli svatbě výjimečně zavřeno.
Jako první je uviděl Gildas.
„No konečně!“
Vrhl se ke dvojici a sevřel Christiana v náručí tak silně, že ten nakonec prosil o smilování. Pak se k nim připojil Loïc a navázal na bratrovy výlevy. Po něm následoval Loïkův syn Nicolas. S očima barvy ohromující modři zkrášlené zlatým třpytem. Ještě mu není ani šestnáct, a už má pohled muže, napadlo Marii, již tím přivedl do rozpaků.
Gildas a Loïc pokukovali po straně po mladé ženě, jejíž rozzářené oči zdůrazněné černou linkou vypovídaly víc než dost, jak jejich sestřička strávila se snoubencem poslední dvě hodiny. Všimla si, jak hned odvrátili pohled s trapným pocitem, že se nechtěně stali svědky něčeho, co se týká výlučně jí, a cítila se přistižená při něčem nedovoleném, jako když bývala malá holka.
„A nejradši bychom si to zopakovali,“ prohlásila provokativně. „Co možná nejčastěji.“
Christiana a Nicolase rozesmál úplně stejně upřímně nešťastný výraz obou bratrů, kteří se začervenali jako nejctnostnější panny.
Marii znovu udivila jejich překvapivá podoba. Vlastně připomínali dvojčata. A přitom jako děti byli Gildas a Loïc Kermeurovi fyzicky velmi rozdílní. Nicméně za čtyřicet let se změnili k obrazu toho druhého, jako dva oblázky ohlazené mořem. Měli stejně jasný pohled orámovaný hlubokými kruhy pod očima, stejně se pohybovali, smáli, měli stejně horkou hlavu. Lišili se jen barvou vlasů. Gildas byl špinavý blondýn s vlasy na ramena, nakrátko ostříhaný Loïc měl po matce sklon k předčasnému šedivění. Kromě této drobnosti byli úplně stejní. Věrné kopie.
I ona se zasmála.
„Ať z toho smíchu neprasknete, bando bezvěrců!“ pohotově odpověděl Gildas. „Ovšem tuhle noc musí podle tradice budoucí nevěsta usínat na svém loži sama.“
„Chlapi půjdou do bistra a ženské na kutě,“ prohlásil mentorsky Loïc.
„No tak, pánové,“ ohradil se Christian s mírným komickým ušklíbnutím, „osprchovat se snad můžu, ne? Anebo si tradice žádá, abych byl až do obřadu prase?“
„K tomuhle tradice mlčí, viď, brácho?“ ozval se Loïc.
Jeho o rok mladší sourozenec zasvěceně přikývl.
„Nicméně ti mám vyřídit, abys byl přesně v osm v sestřině bistru, kde ti hoši z ostrova ukážou, jak vypadá pořádné loučení se svobodou.“
Loïc hodil Christianovi svazek klíčů a jachtař ho obratně chytil.
„Poslední patro. Svatební apartmá. Uvidíš, že jsem neškudlil.“
„Dej mi aspoň trochu času, abych si stačila uklidit svatební šaty,“ požádala Marie Christiana, který mezitím popadl svou velkou námořnickou tašku.
„To je jenom pověra.“
Mladá žena se usmála, když viděla, že matka už šaty schovala do ochranného povlaku, aby je tak uchránila spíš před zvědavými zraky než před prachem. Naopak závoj, který Marie vydatně pokropila vodou, když vybíhala na terasu, a jejž Jeanne mezitím pověsila před skleněnou stěnu, aby uschl, se zmuchlaný do koule válel na parketách. Vítr ho musel strhnout a odnést sem.
Náhle jí vnitřnosti sevřela neurčitá úzkost. Šestý smysl jí říkal, aby se měla na pozoru, odjela někam pryč, daleko, a už nikdy se nevracela.
Neposlechla ho, popadla záplavu mušelínu a strnula zděšením.
Na povrchu tylu se šířila krvavá skvrna.
Marie se zapomněla ovládat a rudě potřísněnou látku upustila. Ta se při dopadu na podlahu půvabně rozevřela jako koruna právě rozkvetlého květu.
Uprostřed ležela zakrvácená mrtvolka racka.
Ledové zaječení dolehlo do všech pater hotelu.