Dotkni se mě, lásko
„Na co dva dny nestačí?“ zeptala se Regina vcházející do pokoje s tácem voňavých kousků, štědře posypaných moučkovým cukrem. Bublanina vypadala velmi lákavě a hned jsme se do ní s chutí pustili.
„Na Vídeň,“ řekla jsem rychle.
„Dobře že to Janko připomněl. Pojeď s námi, aspoň vypadneš na chvíli z práce,“ navrhla.
Nejraději bych hned souhlasila. Janko měl v Rakousku kamaráda z vysoké školy, čas od času se navštěvovali. Zavrtěla jsem však hlavou: „Teď nemůžu. V práci je úplný blázinec. Připravujeme velkou zakázku a celá firma je vzhůru nohama. A k tomu ještě ta pohroma: paní Blažena odchází, mladý kolega se zaučuje a já jsem skoro všechno pokazila.“
„A co se stalo?“ podivil se Janko a Regina zvedla obočí. „Nenahraditelná paní Blažena odchází? Z jakého důvodu?“
„Moc práce, už to nezvládá. Má víc firem, kterým dělá účetnictví, a jedna z nich se rozšiřuje.“
„Tvoje dobrá víla odejde? Jak to přežiješ?“ dobíral si mě Janko. On i Regina věděli všechno o mé práci a kolezích, vždy jsem jim o nich podrobně vyprávěla.
„Nevím, jestli to přežiju, když ji ještě ke všemu nahradí ten kluzký úhoř.“
Při narážce na mého nového kolegu jsme se všichni rozesmáli. Vylíčila jsem jim všechny pohromy, které se na nás v práci valily.
Už minulé pondělí, když jsem se chystala do práce, jsem měla nepříjemnou předtuchu. Nedokázala jsem si ji vysvětlit, objevila se úplně bez příčiny. Byl krásný slunečný den, autobus dorazil k zastávce zároveň se mnou, vůbec jsem nemusela čekat. Po příchodu do kanceláře mě přivítala usměvavá šéfová v novém kostýmu a s novým účesem.
„Dobré ráno.“
„Nová známost?“ zeptala jsem se a přeměřila si ji od hlavy k patě.
„Já mám radost už jen z úspěchu v práci,“ zasmála se.
„Lhát se nemá,“ pohrozila jsem jí prstem a šla uvařit kávu.
„Ty máš ale štěstí na šéfku,“ říkala mi závistivě kamarádka. Měla pravdu. Šéfová byla prvním „štěstím“ v mém životě po dlouhých letech. Ve skutečnosti ani nebyla mou šéfovou, ale spíše jakousi ochránkyní. A já se stala její důvěrnicí, člověkem, na kterého se mohla kdykoli spolehnout. Stala jsem se nejen asistentkou, ale i osobní řidičkou, ano, svěřila do mých rukou svůj život, když se potřebovala dostat někam autem po rušných bratislavských ulicích. Protože v autě často studovala materiály na obchodní schůzky, nemohla řídit. A já si v duchu stokrát blahořečila, že jsem si udělala řidičák ještě na střední škole.
„Ve čtvrtek se všechno rozhodne,“ zastavila se šéfová ve dveřích své kanceláře. „Musíme se na tu příležitost ohodit. Ty si vezmi ten světle modrý kostým s minisukní. A já také popřemýšlím o délce sukně.“ Šéfové bylo čtyřicet, nosila sukně nad kolena, občas hlubší výstřihy, ale když šlo do tuhého, měla halenku zapnutou až ke krku.
„Ještě je klid?“ zeptala jsem se.
„Právě naopak,“ luskla prsty, „ve čtvrtek si přijde prohlédnout rozpočet sám velký náčelník, a když se mu bude líbit, nastoupí za týden právníci a podepíšeme smlouvu.“
Nalila jsem kávu do dvou šálků, položila na talířek smetanu a cukr a jeden hrnek zanesla šéfové na stůl. „Ne, dneska ani smetanu, ani cukr!“ zavrtěla se smíchem hlavou, a tak jsem obojí z talířku vzala a odnesla. Dnes žádná nervozita nehrozila, ve čtvrtek to bude asi horší. Smetana, dvojitá dávka cukru, větší hrnek. Uvědomila jsem si, jak nám to spolu klape. Za ty roky si někdy rozumíme i beze slov.
„Uvelebím se na sedačce a na stolku si rozložím výpočty.“ Přenesla si kávu na konferenční stolek a zabořila se do bílé kožené sedačky. Přehodila si nohu přes nohu, sukně se jí maličko vyhrnula. Vypadala skutečně sexy. Nechtělo se mi věřit, že si taková hezká, úspěšná žena nedokáže najít stálého partnera. Byla pět let rozvedená, a když se s někým seznámila, vždy nejdříve zjišťovala, jestli je ženatý.
„Nebudu vytrhávat otce z kruhu šťastné rodiny,“ prohlašovala, „a každý pořádný chlap je v tomhle věku ženatý.“
Když jsem před pěti lety nastoupila do firmy, právě se rozváděla. Nechtíc jsem byla vtažena do dlouhých telefonátů s jejími přítelkyněmi, pokud nechala otevřené dveře do kanceláře a plakala do sluchátka. Nahlas nadávala, a když praštila s telefonem, věděla jsem, že právě domluvila se svým už pomalu bývalým. „Zuzano, žena po čtyřicítce patří do starého železa,“ stěžovala si mi.
„To si myslí ten váš skoro-ex,“ zvolala jsem rozzlobeně. „Dokažte mu opak! Proč se necháte deptat tím strejcem? Vždyť je o čtyři roky starší než vy!“ ušklíbla jsem se.
Překvapeně na mne pohlédla. Make-up měla trochu rozmazaný, mrkala černě namalovanými řasami a úporně přemýšlela. Potom si utřela slzy a prohlásila: „Jsi ty ale moudré děvče, proč jsi nedokončila vysokou školu?