Dvojí tvář
Měsíc a hvězdy zářily v modročerné noci jako střípky diamantů. Jejich svit se odrážel od jinovatky, která pokrývala Göteborg. Venkovní teploměr na autě ukazoval patnáct stupňů mrazu, ale teplota během noci určitě ještě klesne. Ostrý mráz svůj železný stisk nepovolil už skoro celé dva týdny, i když sníh v západním Švédsku dosud nenapadal.
Policejní inspektor Stefan Eriksson zíval v příjemném teple hlídkového auta. Nechal zapnutý motor, aniž by pomyslel na životní prostředí. V současném mrazu se každý především staral, aby nepromrznul. Bezmyšlenkovitě hleděl na osvětlené okénko bufetu, u něhož teď jako první v řadě stál kolega Petrén a právě platil. Pohárek horké kávy a sýrový sendvič s oblohou je přesně to, co potřebují do žaludku hodinku před koncem večerní služby. Hlasité zakručení v břiše potvrzovalo, že je nejvyšší čas něco sníst. Ani jeden z nich nejedl od nástupu do služby ve čtyři odpoledne. Ne snad proto, že by dnes měli přespříliš práce, ale protože hlášení o rvačce v pizzerii na Starém Městě dostali právě v době, kdy si na stanici chtěli dopřát přestávku na jídlo.
Bez zbytečného spěchu otočili auto na sever a jeli na udanou adresu.
Příjezd hlídky měl na všechny tři rváče uklidňující účinky a za chvíli měli Eriksson a Petrén situaci zcela pod kontrolou. Účastníci nechtěli nic formálně hlásit. Okamžitě byli všichni tři nepřátelé naprosto jednotní a policisty ujišťovali, že šlo jen o ohnivou diskusi. Jeden z nich měl zlomený nos a krvácel tolik, že ho musela záchranka odvézt do Východní nemocnice, aby mu ho srovnali na původní místo, ale to byla podle všech jen politováníhodná nehoda, stejně jako podlitiny na ostatních obličejích. Za několik hodin budou rváči vyzdobeni modřinami v různých barevných odstínech. Protože nikdo z nich neměl nejmenší zájem o jakýkoliv policejní zákrok, opustili je policisté hned po odjezdu záchranky a hodlali o tom jen sepsat zprávu.
Dohodli se, že pro jednou si nedají pizzu, a místo toho se rozjeli k rychlému občerstvení, kam chodíval starý mládenec Petrén. Podle něho tu výborně vařili a dalo se tam také zaparkovat.
Erikssona z myšlenek vytrhla vysílačka: „Výzva pro všechny vozy! BMW 630 se stříbrnou metalízou byl před několika minutami ukraden. Majitel zahlédl dva mladé muže – skočili do auta a zmizeli Skanskou ulicí směrem na Liseberg. Jejich popis: Oba mají tmavé pletené čepice a tmavé oblečení. Svědek sdělil, že jsou průměrně vysocí a štíhlí. Vypadají jako příznivci hiphopu. Poznávací značka vozu je…“
Skanská ulice směrem na Liseberg. Museli projet kolem policejní stanice. Ti jsou ale drzí, napadlo Erikssona a viděl, že Petrén utíká k autu se sáčkem jejich sendvičů v jedné ruce a ve druhé drží dva kalíšky s kávou. Vypadalo to trochu nebezpečně. Eriksson se rychle natáhl přes pravé sedadlo a otevřel mu dveře. Petrén se natočil bokem a pokrčil kolena, aby se mohl vsoukat dovnitř, když se najednou zarazil s jednou nohou v autě a druhou ještě na chodníku. Eriksson cítil, jak do auta proniká mráz, a rozčileně vy hrkl: „Dělej a vlez dovnitř než…“
Uprostřed věty se odmlčel a hleděl s otevřenými ústy. S naplno zapnutými světly a motorem řvoucím v nejvyšších obrátkách se proti nim řítilo auto. Jejich vůz stál zaparkovaný směrem k centru a toto auto přijíždělo s kvílejícími pneumatikami odtamtud. Když bylo několik metrů od nich, všiml si, že je světlé, patrně stříbrné. A že je to docela určitě větší model BMW. Řidič šlápl na plyn a auto je minulo silným smykem.
„Zatraceně, to je to BMW!“ zařval Eriksson.
„Jaké BMW?“ zeptal se Petrén a opatrně nastupoval.
„To, co ukradli, když jsi stál ve frontě! Vysílačka nahlásila všem autohlídkám, aby ho sledovali. Ohlas to.“
„Nemůžu.“
„Proč sakra nemůžeš?“
„Mám plné ruce!“ Petrén na vysvětlení pozvedl sáček i pohárky.
„K čertu… vyhoď to!“ křičel Eriksson.
Petrén bez dalšího slova stiskl loktem automatické otevírání okna. Diskrétní bzučení se ztratilo ve zvuku pneumatik policejního auta, které okamžitě vyrazilo dopředu. Z okna vyletěla jejich svačina a Petrén sáhl po mikrofonu, aby se mohl ohlásit centrále.
„Tady je jedenáct nula u bufetu na silnici k Delsjö. Právě kolem nás projelo hledané BMW. Jede směrem na Kalltorp. Vysoká rychlost. Jedeme za ním.“
„Dobře, jedenáct nulo. Ohlásím to dalším autohlídkám. Třináct nula čtyři je na cestě od Východní nemocnice a může jim nadjet z druhé strany. Pošlu víc aut.“
Eriksson jel tak rychle, jak se odvážil. Viděl zadní světla auta mizet směrem k osvětlené budově televize. Přidal plyn. Najednou se koncová světla vozu před ním zamíhala jako dvě rudé světelné rakety. BMW zprudka zabočilo a zdálo se, že sjede ze silnice.
Policisté zahlédli, jak něco proletělo vzduchem a zůstalo ležet zcela nehybně na silnici u chodníku. V okamžiku, kdy řidič pronásledovaného auta měl řízení znovu pod kontrolou, vyrazil ve vysoké rychlosti dopředu.
Policejní auto zpomalilo a zastavilo.
„Zatraceně! Je to člověk,“ rozčileně se ozval Eriksson.
Petrén znovu sáhl pevnou rukou po vysílačce a znatelně méně pevným hlasem se ozval: „Jedenáct nula. Sledované auto přejelo před budovou televize chodce. Pošlete sem záchranku a posilu. Musíme tu zůstat.“