Hester aneb O čem ženy sní
Všimla si ho, protože měl stejná ústa jako její starší syn, s pevnými, ostře vykreslenými rty, a protože ji na aukci obrazů neskrývaně pozoroval, ne dotěrně, jen zkoumavě a zamyšleně, jako kdyby mu někoho připomínala. Oba přisazovali na akt ženy, podobný Degasovým kresbám koupajících se dívek, a oba se vzdali, když cena vystoupla příliš vysoko. O přestávce jí přinesl čaj a představil se. Jméno Ricardo se k němu hodilo, měl sytě hnědé oči v bledém hubeném obličeji, úzký rovný nos a tmavé vlasy, vypadal velmi italsky, až na tu bledost. Mluvili o obrazech, o jejich cenách, které v poslední době klesly, získala dojem, že s uměním obchoduje, proto ji nepřekvapilo, když po dvou dnech zavolal a nabídl jí ke koupi olej romantické krajinky, domnívala se, že mu jde o provizi z prodeje, ale nepřekvapilo ji ani, když se sešli a žádný obraz na prodej tu nebyl. Rozpačitě se omlouval, vypili spolu sklenku vína a druhý den už si na něho sotva vzpomněla. Pozvání do Soho na výstavu obrazů jeho přítele odmítla. Šla tam později sama a agresivní barvy a zmatené tvary se jí protivily, jako kdyby autor na sebe chtěl za každou cenu upozornit. Ani Ricardo na sebe nepřestával upozorňovat, znova a znova ji lákal do galerií, nepříliš obratně, takže v ní utvrzoval dojem, že se snaží něco prodat, říci ne bylo docela snadné. Pak jí ale poslal lístky do Metropolitní na Bohému, protože se tehdy v galerii zmínila, že má ráda operu. Lístky byly dva, přepychová sedadla, která musela stát spoustu peněz, šla tam s manželem, naslouchala áriím, které odchovaly generace zamilovaných, a tvářila se, že nevidí Ricardovu pohublou tvář v postranní loži.
Pokud mi chce něco prodat, asi to nebude obraz, vzdychla si. Často jí telefonoval, připomínal, kde se co děje a co by neměla zmeškat, světák z Manhattanu pečoval o venkovanku z Glen Cove na Long Islandu. Když začal vysedávat v autě na rohu ulice, Hester znervózněla. Nijak ji neobtěžoval, sledoval ji jen jako kdyby neměl nic lepšího na práci, většinou na ni vůbec nepromluvil, nanejvýš jí pomohl naložit nákup do auta, mračil se a nikdy si nedovolil sebemenší důvěrnost. Myslela na Alana, svého staršího syna, co kdyby on takhle někde pronásledoval ženu v jejím věku, a cítila soucit s Ricardovou matkou, třebaže ji neznala, cítila soucit i s tím hubeným chlapcem, jehož náklonnost nedovedla pochopit. A zlobila se na sebe, že se strojí mnohem pečlivěji než dřív, vysoké podpatky, čerstvě umyté vlasy a pečlivý make up, i když jela pro balíček másla a dva rohlíky. Nejvíc ji mátlo, že se někdy přistihla, jak si ho prohlíží, jeho ruce, nohy, tvář, a přemýšlí, co by s ní asi chtěl dělat, co by s ní udělal, kdyby byli sami. Nikdy dřív se tak na žádného muže nedívala. Toužila svěřit se manželovi, vždycky se mu se vším svěřovala, ale dokázal být prudký, když mu něco nešlo pod nos, snad by na něj i zavolal policii. Přečetla si znovu Saganové Máte ráda Brahmse? a Římské jaro paní Stoneové Tennessee Williamse, jen aby zjistila, že se ty příběhy nehodí k její situaci.
Nastal srpen, příšerný newyorský srpen, horký a vlhký. Dům se zdál prázdný, všechny tři děti byly pryč, synové v Evropě, dcera na horolezecké expedici, nemusela vyvářet kotle jídla a s úklidem byla ve chvilce hotová. Věděla, že už to tak zůstane, nejmladší Nicole odjížděla po prázdninách na univerzitu v severozápadní části státu New York, což bylo téměř tři sta mil, Alan studoval v Londýně, Bill na Yale, sejdou se všichni už jen na Den díkůvzdání nebo o Vánocích. Pomyšlení, že skončila doba, kdy její diář vypadal jak harmonogram letištního provozu, který počítá s každou desetinou vteřiny, kdy často měla být na dvou či třech místech současně, aby stihla přesuny svých dětí ze sportovních hřišť do učeben a na všechny ty jazykové kurzy, balety a piana, bylo příjemné, ale najednou se bála, jestli prostor po tom shonu nebude obtížné zaplnit. Ne že by neměla co dělat, i teď, o prázdninách, zabíraly školní a dobročinné akce spoustu jejího času, cvičila s malými dětmi, vedla výtvarné kroužky, účastnila se nekonečných schůzek různých výborů a komisí a společenských obědů. Sotva si vyšetřila čas na tenis, který milovala, i když v tuto roční dobu se asfaltový povrch kurtů rozpaloval jak pánev na smažení vajec a bylo stále těžší najít partnerku, která byla ochotna se po pár minutách hry koupat v potu. Potom zjistila, že ji Ricardo pozoruje z ulice nad tenisovým klubem a zábava skončila. Toužila odjet, utéct před horkem, opuštěným domem a záhadným mladíkem, ale manžel, který denně dojížděl na Wall Street a kloudně ho viděla jen o víkendech, byl příliš zaměstnán, než aby si právě teď mohl vzít dovolenou. Najdu si zaměstnání, řekla mu, a on se smál, ano, bylo to k smíchu, vystudovala sice sociální vědy na Columbii, ale co umí, aby ji v jejím věku někdo zaměstnal? Péct koláče pro školní slavnosti, sbírat peníze na dobročinné účely, převážet děti z místa na místo a reprezentovat svého muže. To poslední uměla zvlášť dobře, Steve často říkal, že jí vděčí za polovinu svých nejlepších obchodů. Ale doba, kdy ji nablýskané party bavily a kdy je ráda pořádala ve vlastním domě, byla také pryč. Slušně malovala, měla kdysi i malou výstavu akvarelů, ale pak mateřské povinnosti pohltily většinu jejího času. Kromě toho si nebyla jistá, že její talent je nějak zvlášť výjimečný. Manžel se domníval, že nejvíc ze všeho potřebuje změnu, a navrhl, aby si zajela do Itálie za sestrou, která se tam před lety provdala.
A tak jela.
Řím byl hlučný a špinavý, horší než New York, sestra na ni neměla čas a Hester litovala svého příjezdu hned druhý den. Třetí den se objevil Ricardo. V domě byla malá kavárnička a tam sedával, kdykoli vyšla ven, vždy ho tam viděla, sledoval ji, zdánlivě líně a nedbale, ale vždycky byl nablízku. Nedovedla si vysvětlit, jak ji v Římě našel, ale nehodlala se ho ptát, nechtěla vědět, proč to všechno dělá, přála si jen, aby zmizel z jejího života nebo aspoň z Říma. Když příště uviděla z okna, že parkuje před domem, rychle se ustrojila, vyšla ven a přisedla si k němu, v téměř veselém odhodlání vše skoncovat. Jedno odpoledne někde v hotelu, co na tom záleží, bezvýznamné pomilování s bezvýznamným mladíkem, snad příjemné, on dostane, co chce, a v ní skončí nepokoj, kterému nerozumí. Ricardo nevypadal ani trochu překvapeně, skoro jako kdyby něco takového čekal, pochválil její bílé šaty a ihned nastartoval. Neptal se, kam chce jet, obratně prokličkoval úzkými uličkami na silnici, vedoucí k moři, a vydal se po ní. Téměř mlčky dojeli až do Ostie. Kéž by se všechno mohlo odehrát mlčky, přála si, neosobní pokoj v hotelu, rychlé svléknutí, soulož, jen žádné důvěrnosti, jestli se to má stát – a stále nevěřila, že se to stane – ať je to sterilní jak operace. Ať je to operace.
Zastavil před soukromou vilou s přísně upravenou zahradou a naleštěnými okny, nádhernou římskou vilou s vlastní pláží. Vešli do prosklené haly a hladina moře se zatřpytila jak kuplířka spolčená s Ricardem, celá dychtivá, aby se její hloubka a nádhera stala kulisou k jeho hře. Otevřel další dveře a pokynul, aby vešla, choval se roztržitě, místnost nebyla ložnice, spíš sloužila za knihovnu, nezná dům a spletl se, nebo si netroufá, napadlo ji a v duchu se smála. Pokojně usedla do honosného křesla se zlacením na opěradlech a náhle se jí zdálo úplně nesmyslné, že uvažovala o nějakých pletkách s ním, proč, byl to hezký hoch, ale nijak zvlášť zajímavý, rysy měl všední, za rok ho potkám a nepoznám ho. Odkašlala si maličko a začala s připravenou větou, že si nepřeje být nadála znepokojována, že to nemá žádný smysl, ale on ji zarazil, téměř hrubě ji okřikl, aby nemluvila. Slova nejsou potřeba, dodal omluvně. Ví, že ho nemůže milovat, že ho nechce milovat a respektuje to, jen by ji prosil, aby mu poskytla jednu trochu neobvyklou výhodu, ale on neví, jak to pojmenovat, proto bude konkrétní, ať ho jen nechá domluvit. S úsměvem přikývla, zcela si jistá, v čem ta výhoda spočívá, a zároveň si jistá, že ho odmítne, nerozeznávala jeho rysy, stál zády k oknu, modř oblohy a modř oceánu horizontálně půlily tu vyčnělou postavu mladého muže, který s ní chce spát, proč právě s ní, když je na světě tolik pěkných mladých dívek, rozmluví mu to, moudře mu to rozmluví, vždyť by mohla být jeho matka. Ricardo udělal několik kroků do středu místnosti, byl teď blíž k ní než k oknu, viděla jeho oči, žlutohnědé oči šelmy lemované dívčími řasami, jak mohla nazvat jeho rysy všední, vždyť je krásný a všechno na něm je krásné, ale to na podstatě nemožnosti jejich spojení nic nemění. Ricardo si olízl rty a pak řekl, že si přeje, aby mu dovolila jednou v roce za ní přijít a přivodit jí orgasmus orálním sexem, přesně takhle to nazval, přivodit orgasmus orálním sexem, ale to nebylo všechno, řekl, že chce, aby mu k tomu poslala pozvánku na křídovém papíře a pak ho čekala v bílých šatech a v křesle s dřevěnými opěradly.