Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí
Přizpůsobování – strategie s těžkými následky
Ženy nechtějí být nápadné, raději se přizpůsobují až k neviditelnosti. Podléhají iluzi, že takto maskovány mohou snáz dosáhnout svých cílů. Hlavně nevynikat a neupozorňovat na sebe, to je jejich heslo.
Snaží se zůstat nenápadnými hodnými holčičkami a nedokážou pochopit, že jejich zdrženlivost nikdo neocení. Ženy se musí naučit nedoufat tajně ve vděk, nýbrž požadovat protihodnoty. Obětuji se a věří, že jim ostatní něco dluží a jednou to také splatí. To se normálně nestává. Ženy musí pochopit, že buďto chtějí někomu udělat laskavost, něco mu dát, aniž by doufaly v odměnu, anebo něco dělají proto, že očekávají vděk, uznání či protihodnotu. To však musí být předem jasně řečeno. Pak má ten druhý právo i možnost odmítnout a každý ví, na čem je.
Největší úskalí, jaké ženy musí překonat, je skutečnost, že chtějí být milovány za každou cenu. Kvůli tomu se vzdávají sebeurčení, nezávislosti a moci. Místo aby nalezly samy sebe, stale víc se od sebe vzdalují. Pokud jim někdo dá najevo, že je má rád, často tomu nevěří. Neočekávají totiž doopravdy, že by je někdo respektoval, a tak tomu bude, dokud se budou ženy orientovat víc na myšleni ostatních než na vlastní přání a nápady.
Pokud chcete s tímto myšlením skoncovat, začněte okamžitě. Označte si tři důvody, proč máte ráda sama sebe. Jmenujte jen takové důvody, ze kterých máte užitek!
Ženy, jež žijí v souladu se sebou, našly rovnováhu mezi svými nároky a požadavky okolí. Experimentují, nebojí se rizika. Vědí, že riziko znamená buď zvítězit, nebo prohrát. A ony chtějí vyhrát. Soustředí se na svou cestu, aniž by byly hypnotizovány úvahami o tom, co si o nich myslí ostatní. Důležité je, že věří ve vlastní schopnosti, svou kompetenci a cílevědomou píli. V důsledku toho se nestanou bezohlednými mrchami, ale odvážnými a nezávislejšími bytostmi s větší radostí ze života. Ženy, které se rozhodly něčeho odvážit, nemají strach z porážky. Vědí, že fotbalové mužstvo, jež vyhrálo v poměru tři dva, také dostalo dva góly. Nenechají si jedním odmítnutím nebo přehmatem vzít vítr z plachet. Řekne-li někdo ne, neberou to osobně.
Netrapte se představou, že proti vám někdo něco má. Nelamte si hlavu tím, co s vámi není v pořádku, myslete kreativně a hledejte řešení.
Bohužel, tento krok k nezávislosti se podaří jen málokterým ženám. Většina jich zůstává vězet ve starých schématech. Zřejmě chtějí být raději hodné holčičky než se radovat ze života. Odkud pramení tohle zříkání se výletů do zakázaného prostoru? Proč je pro ženy tak těžké udělat něco domněle špatného? Čím to, že pociťují jako špatné věci, jež jsou pro spoustu mužů zcela normální?
Neustále nás pronásleduje strach z potrestaní svévole, z malého porušení pravidel. Co si o nás ostatní pomyslí? Jak se zachovají? Budou mít neposlušnou holčičku ještě rádi?
Poslušnost svazuje ženy na rukou i na nohou. Mlčky se zříkají mnohého, co dělá člověku dobře. Jen málokdy dosáhnou toho, co si opravdu přeji. Základní kameny tohoto odříkání byly položeny v daleké minulosti. Už způsob, jakým jsou děti kojeny, má vliv na jejich pozdější chováni, a děvčátka a chlapci jsou kojeni dost odlišně. Jak se ze zárodků stávají děvčátka a chlapci, se dá těžko zrekonstruovat. Ale jenom v téhle souvislosti je zřejmě, jak vzniká ženská přizpůsobivost a jak je možné, že se žen tak pevně drží.
V posledních patnácti letech byly pojmenovány a propracovány dva psychologické modely, které vysvětlují, jak toto sebeomezování, určitá kastrace vlastní osoby, vzniká a jak se udržuje. Ukazují, jak se ženy dostávají do svých zaběhaných a zdánlivě nezvratných životních situací a proč je tak těžké se z oněch autodestruktivních systémů vymanit.
Naučená bezmoc je ústřední koncepce chápání ženských životních konfliktů. Mnoho každodenních problémů lze popsat jako bezmoc. Ženy se chovají bezmocně, když píchly pneumatiku a mají za to, že ji nedokážou vyměnit. Také ty, které jejich násilničtí muži bijí a ony si je netroufají opustit, se chovají bezmocně. Martin Seligman, jeden z otců koncepce naučené bezmoci, tvrdí, že i dramatické duševní újmy jako deprese nebo stavy úzkosti se dají vysvětlit jako reakce bezmoci. Množství různých zkušenosti může vést k závěru: „Nedokážu si sama pomoci!“ Odtud pramení strachy a deprese. Lidé reagují bezmocně, jen když se domnívají, že určitou záležitost nebo životní situaci nedokážou zvládnout. Přitom tu není rozhodující skutečnost, nýbrž vlastní odhad, který se zakládá na přesvědčení, že člověk sám nemá žádný vliv na pozitivní vyřešení určitého problému. Důsledek: lidé se stávají neschopnými jednat.
Bezmoc je naučené přesvědčení, nikdy není neodvratná.
Koncepce splněného očekávání (self-fulfilling prophecy) říká: Událost se stane proto, že byla očekávána. Přesná definice by musela znít:
Když vůči událostem, které mají nastat, vyvinu určité očekávání, zvětší se pravděpodobnost, že se na konkrétní budoucí situaci připravím ve smyslu tohoto očekávání.
Tento proces probíhá z velké části podvědomě: mám strach ze zkoušky. Učím se tedy rozčilená a nekoncepčně. Vzniká vnitřní obraz nesprávných odpovědí nebo prázdné hlavy. Zvětšuje se pravděpodobnost, že propadnu. Důsledkem je ještě větší tréma.
Naproti tomu: věřím, že to dokážu (očekávání úspěchu). Učím se cíleně. Soustřeďuji se, všechny moje smysly jsou otevřené. V myšlenkách jsem zcela u věci. Cítím se klidně a sebejistě. Vzniká vnitřní obraz úspěšných odpovědí. Stoupá pravděpodobnost, že obstojím. Důsledkem je další očekávání úspěchu.
[...]
Mnoho žen na základě svých zkušeností věří, že jsou neschopné něco dokázat vlastními silami. Už se nespoléhají samy na sebe. Doufají v pomoc ostatních nebo v osud. Vzdaly se víry ve svou sílu a životaschopnost a získaná schémata závislosti jim ponechávají jedinou možnost – přizpůsobovat se přáním ostatních na úkor vlastní bezstarostnosti a chuti do života. V zaměstnání kompetentní, ale neschopné ženy čekají, až budou objeveny. Pohádkový princ v zaměstnání se jmenuje přátelský ochránce. Čekají na něj mnohé ženy, které mají pocit, že se ocitly ve slepé uličce. Místo aby jednaly, skrývají své schopnosti a profesionální ambice. Jsou však uražené a zklamané, když je nadřízení nepovýší. Smysluplná reakce by byla o podporu bojovat.
Bezmocné ženy nedůvěřují svým znalostem a schopnostem. Obávají se, že jejich úspěchy závisí na štěstí a náhodě. Nepociťují samy sebe jako původce dobrých výkonů, nedopřávají si radost ze svých úspěchů. U sebe hledají důvody, jen když se něco nepodaří.
To všechno má dopad na motivaci a aktivitu. Bezmocné ženy trpí vnitřní nechutí, neustálou únavou, „syndromem vyhasnutí“, nespavostí nebo bezcílnou aktivitou. Jsou zarytě přesvědčeny, že nemohou nic změnit, nemohou samostatně dosáhnout svých cílů. Obávají se, že se samy nevypořádají se svým životem. Ale jenom málokteré z nich by se popsaly jako bezmocné. Věří sice, že jsou vydány napospas životním protivenstvím, ovšem pojem bezmocný používají pouze v extrémních situacích a spíš v souvislosti s jinými lidmi, třeba když blízcí příbuzní nebo přátelé potřebují v určité situaci podporu.
Jen málokteré „bezmocné“ ženy se cítí schopné samy řídit svůj život, správně se rozhodovat a zajistit svou existenci. Toto sebepodceňování nezůstává bez následků. Kdo očekává, že to sám nikam nedotáhne, je odkázaný na druhé. Ženy proto věří, že musí veškerou svou energii nasměrovat tak, aby si někoho udržely. Považují to za investici do své budoucnosti. Místo aby se snažily investovat své síly do sebeorganizace, sebeprosazení a vlastni stability, uzavírají podezřelé kompromisy.
Znázorním tady, proč se hodné holčičky daleko nedostanou, a popíšu cesty, které ženám umožní přejít od rezignované poslušnosti k veselému a bezstarostnému odporu; jak mohou ženy odstranit rozpor mezi cílevědomým jednáním k vlastnímu užitku a přiměřeným chováním k druhým.
Ozřejmuji situaci moderní ženy v jejím konfliktu mezi závislostí a sebeurčením. Ženy mohou udržet svůj život v rovnováze a prosazovat svá práva s dobrým svědomím. Mohou být silné, aniž by ohrožovaly svoje vztahy a přátelství.