Hry života
Proč jsou bojovníci vždy těmi poraženými. A to i tehdy, když slaví triumfy
Milí čtenáři, jsou dva způsoby, jak hrát hru života:
· buď se stanete samostatnými hráči,
· nebo se stanete objektem hry druhých.
Přenecháte-li hru o vlastní život druhým, vzdáváte se tím své síly jako zdroje radosti a svobody. Snad se někdy budete cítit docela šťastní. Docela nebo jen trochu, tak jak to druzí (nebo náhoda) dovolí.
Pokud jste se poznali v těchto řádcích, budiž vám útěchou, že takových, jako jste vy, je hodně. Lze vás přirovnat ke sportovnímu fanouškovi, který si říká, že být při tom je všechno, a přitom jen sedí na tribuně stadionu a dívá se. Samozřejmě vaše úloha nespočívá jen v diváctví, predevším jste potravou vítězů. Protože vítězů není bez poražených.
V boji o peníze, moc, uznání a medaile bezděčně rozdávané životem mají vítěz a poražený jedno společné: oba padnou dříve, než hra skončí.
Jsou k tomu odsouzeni proto, že každý bojovník podléhá zákonu, podle něhož bude vítěz tak dlouho štván, dokud ho někdo lepší nepřemůže. Dříve či později stane proti soupeři, který ho srazí na kolena.
Věčně se opakující princip. Kdo byl od začátku odsouzen k prohře, je nakonec v lepší pozici než ten, kdo se zoufale ptá: K čemu všechno to úsilí, když jsem se ocitl tam, kde jsem nikdy nechtěl skončit?
Už tedy víte, co znamená věta: Každý, kdo bojuje, dopředu prohrál. Namítnete, že k dávnému rituálu boje neexistuje žádná alternativa. Ale je to velmi jednoduché: onou alternativou je hra.
Bojovník bojuje, aby zvítězil. Ve chvíli, kdy se dostane na vrchol, je však vydán hořkému osudu všech vítězů – chválí, obdivují a využívají ho ti, kdo z jeho nasazení nějak profitují. Navíc jen tak dlouho, dokud se na vrcholu drží.
Bojovník nebojuje pro sebe, nýbrž pro všechny, kdo mají zájem na jeho vítězství, a samozřejmě také pro publikum, které potřebuje hrdinu, skrze jehož úžasné výkony může zapomenout na vlastní nicotnost.
A hráč?
Hráč se řídí myšlenkou, že lepší je hrát než se rvát; ví, že kdo hraje, nemůže být nikdy poražen. Nepovažuje za triumf někoho pokořit před rozvášněným davem, nebojuje pro nikoho ani proti nikomu, sám rozhoduje o tom, s kým bude hrát, zda do hry vůbec vstoupí a jakou je třeba zvolit strategii.
Opravdový hráč vítězí vždy jen sám nad sebou. Jeho největším triumfem je vědomí, že přemohl chtíč ponížit protivníka, aby se sám povýšil. Jeho štěstí spočívá ve schopnosti být spokojený i s prohrou.
Dovolte mi tuto větu zopakovat pro případ, že jste ji očima přešli, aniž byste jí porozuměli: Štěstí skutečného hráče spočívá v jeho schopnosti radovat se i z prohry.
Znamená to, že pro něj prohra vlastně neexistuje, protože mu nezáleží na uznání druhých. Hraje pro hru samotnou, ne aby někomu něco dokazoval. Skutečný hráč dlí ve svém nitru.
Možná jen těžko sledujete takové úvahy, jako dítě doby, v níž na život nepohlížíme jako na hru, ale jako na nelítostný boj o přežití.
Kniha, již držíte v ruce, pojednává o čtrnácti hrách všedního života. O tom, jak je vyhrát nebo v nich alespoň podlehnout důstojně a elegantně.
Nikdo od vás neočekává, že si během četby položíte sebezpytnou otázku: Jaký jsem člověk? Patřím svým charakterem mezi bojovníky, nebo mezi hráče? Mezi vítěze, či poražené? Přesto (možná se vám to bude zdát podlé) je součástí hry, do níž se vás tato kniha bude snažit vtáhnout, umět střízlivě posoudit svou stávající životní situaci.
Třeba si uvědomíte, že se ocitáte uprostřed boje. Vždyť nikdo mu neunikne, leda ten, kdo „dezertuje”
k hráčům.
Nikdo si také nepředstavuje, že sníte o tom, jak pokojný by byl svět, kdyby se lidé odvážili nejít do války. Takovým iluzím se oddávají jen naivkové. Přesto by vám nic nemělo bránit v tom, abyste zkusili sen dosnít až do konce, zbývá-li vám na bitevních polích každodenních malých válek čas na takové myšlenky.
Třináct pravidel, jak vyhrát hru
1. Ve hře života jsou lidé buď vašimi partnery, anebo vašimi protivníky.
2. Vyhrajete-li ve hře nad sebou samými, nepotřebujete porážet soupeře.
3. Když nevěříte ve výhru, nesmíte se divit, že každou hru prohrajete.
4. Vyneste všechny své trumfy, napněte síly, ukáže-li protivník své slabiny. Aby se tak stalo, musíte ovšem umět trpělivě vyčkávat, dokud nepřijde správný moment.
5. Skutečný hráč vyhrává i tehdy, když v očích druhých neuspěl.
6. Naskytnou se vám nejlepší příležitosti, budete-li svého protivníka znát stejně dobře jako sebe samé.
7. Měřítkem vašeho úspěchu je srovnání výsledku hry s cílem, jaký jste si vytyčili. Neexistuje žádná přesvědčivá výmluva, jíž byste ospravedlnili selhání.
8. Tančete podle svého protivníka, držte s ním krok, ale sami určujte rytmus.
9. Pokud se vyjeví, že protivník je silnější, pak vítězstvím není velkolepý pád, ale promyšlený ústup.
10. Ve hře života nespoléhejte na nikoho jiného než na sebe.
11. Dokážete-li nazírat i na prohru jako na určité vítězství, zvítězit pak pro vás neznamená pokořit druhé.
12. Do hry života se můžete pustit až ve chvíli, kdy přestanete bojovat za druhé.
13. V boji jste nuceni postavit se protivníkovi, ve hře ho necháte tak dlouho útočit a utrácet síly, dokud mu jich zbyde jen tolik, aby vám podal ruku na usmířenou.
Být skutečně silný znamená ve hře života dokázat se vzdát boje
Na život lze nahlížet jako na hru nebo jako na věčný zápas o lepší, větší či rychlejší. Mezníkem proto pro vás bude rozhodnutí, zda se chcete bavit, nebo válčit.
Okřídlená věta „Válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky“ pochází z díla O válce, jež na začátku devatenáctého století napsal pruský vojenský stratég, generál Carl von Clausewitz. Řečeno jinými slovy, nedaří-li se vám někoho přesvědčit, použijete násilí. Z takového tvrzení snadno odvodíte, že z onoho generála se nikdy nestal dobrý hráč.
Podstatou hráčství je odhodlání nenechat se za žádných okolností strhnout k boji. To ovšem předpokládá, že si důkladně osvojíte schopnost, která vás udělá nepřemožitelnými, a tou je schopnost vzdát se.
Když bojujete, znamená to, že se za žádnou cenu nechcete vzdát toho, po čem tak nesmírně toužíte. Čím více jste v zajetí vlastních snů, představ, přání a úmyslů, tím větší máte sklony k agresi, která z vás pak vyvěrá v jakékoli formě.
Nadále už nebudete bojovat jen o předmět svého náruživého zájmu, navíc se vrhnete do boje o vlastní čest, hrdost a uznání lidí, kterým se snažíte něco dokázat.
Nastane moment, jenž předznamenává rozpad mnohých manželství – neschopnost ustoupit od všech nemožných požadavků, které vám nikdy nedovolí prožívat pocit uspokojení, nakonec zničí původní ideál věčné lásky a věrnosti.
Boj je naprogramovaný. O tom, jak většinou končí, se můžete dennodenně dočíst v různých barevných časopisech. Tedy pokud sami nejste obětí nějaké manželské války a neznáte to z vlastní zkušenosti.
Rozhodne-li se jednou člověk bojovat, celou jeho mysl opanuje jedna myšlenka: „Chci zvítězit. Když to nebude možné jinak, půjdu i přes mrtvoly.“ Opravdového hráče však boj nenaplňuje a toho, čeho nelze dosáhnout hrou, se s lehkým srdcem zřekne.
Mluvíme-li tu neustále o boji, jistě máte nutkání bránit se argumentem, že vás se agrese osobně netýká, že vlastní zkušenost s ní máte jen z televizní obrazovky.
Nic si nenalhávejte, bitevní pole se nerozprostírají na filmových plátnech a v novinách, ale v našem nitru. Často jsme sami sobě úhlavním nepřítelem.
Uvědomili jste si to někdy?
Bojujeme sami proti sobě, proti své přirozenosti. Proč? Snažíme se podřizovat nárokům druhých a nedokážeme s tím přestat. Celý život se v nás sváří dva hlasy. Ten, jemuž většinou nedokážeme naslouchat, nám říká: „Jsem šťastný. Nechci se měnit. Nedovolím druhým, aby mou osobnost utvářeli k obrazu svému.“
Bojovat, nebo hrát? To je otázka. Neměli byste ji nechávat nezodpovězenou, pokud se chcete učit pravidlům následujících čtrnácti her života. Svou odpovědí se zařadíte do určitého společenství, prozradíte na sebe, zda patříte
- do nezměrného davu hlupáků, kteří nevědí, co chtějí, a věčně hledají někoho, kdo by jim ukázal, zač je výhodné bojovat,
- ke kastě vychytralců, za něž bojují jiní. Ti vychytralí sklízejí nezasloužené ovace od hlupáků, podílejících se tak alespoň potleskem na úspěších, jakých by sami nikdy nedosáhli;
- nebo konečně k elitě moudrých, kteří nebojují proti nikomu a ničemu. Zvítězit pro ně znamená překonat sebe samého – nic jiného pro ně nestojí za vynaložené síly, píli a odvahu.
Co byste ještě měli vědět, než se rozhodnete vstoupit (či nevstoupit) do hry
Bojovat, nebo hrát? To je otázka, na niž většina z nás odpoví bez váhání. Denně svou odpověď formulujeme, když mluvíme
- o boji na pracovním trhu, do kterého se vrhají hlupáci, kteří věří, že o peníze a zaměstnání nelze hrát fér.
- Také ve volebním boji nejde v první řadě o blaho občanů. Ti se naopak stávají svědky pokryteckých šarvátek, majících přesvědčit hlupáky o tom, že si mohou vybrat.
- Právě tak se i ze „sportovní“ fotbalové hry dávno stal zuřivý boj, při kterém se za řevu a pískotu diváků lámou kosti a trhají vazy. Hráči už nejsou povzbuzováni, aby vyhráli rozhodující hru, ale aby rozdrtili soupeře.
- Nelze nezmínit „válku pohlaví,“ bojový pokřik těch, kdo profitují z mužské i ženské neschopnosti uvědomit si, že nejpřirozenějším principem lidského světa je být spolu, nikoli proti sobě.
Schopnost hrát považujeme ve srovnání s bojovnou silou obvykle za něco zcela neúčinného. Vlastnost, jíž přisuzujeme největší význam při prosazování v životě, je vůle.
Uplynulo několik let od chvíle, kdy se jeden muž z armády lidí vítězící v boji o kariéru probudil na jednotce intenzivní péče po prodělaném srdečním infarktu. Právě nezlomnou vůlí se vypracoval
z malého zámečníka na generálního ředitele podniku, teď však ležel na nemocničním lůžku, připojený na umělou výživu. Prožíval úděl bojovníka, který vyšel vítězně z mnohých bitev, sebe však přitom ztratil.
Vlastní tělo nedokázalo vyhovět nárokům vůle. Ovšem tím jeho tragédie nekončí. Během pobytu v nemocnici na něj dolehly skutečnosti, jež celé roky nevnímal nebo si je nechtěl připustit. Jeho žena měla poměr s jedním ze svých studentů, dcera propadla drogové závislosti a stala se obětí vydírání.
Není to smyšlený příběh, v různých obměnách se stále opakuje v řadách bojovníků, které nezlomná vůle zbavila smyslu pro hru. Přitom hra je to, co dělá náš život hodný žití. V případě onoho muže hra harmonie, hra komunikace nebo hra partnerství, v níž výhra spočívá v poznání, že člověk je šťastnější ve dvou, než by kdy mohl být sám.
Vůle bývá jako hybná síla přeceňována, fantazie bývá naopak považována za nástroj snílků a bláznů.
Když na začátku minulého století vystoupil francouzský lékárník Emile Coué s metodou autosugesce, neúnavně svým stoupencům připomínal tuto větu: „Vize působí vždy silněji než vůle.“
Monsieur Coué nebyl žádný velký filozof ani vědec, není divu, že dávno upadl v zapomnění. Přesto se svým přirozeným rozumem dobral pravdy, že ve své fantazii můžeme volit z tisíce možností, jak hrát hru života, zatímco vůle nás nutí k jedinému – k nelítostnému boji.
Ať už si o podobných názorech myslíte cokoli, pokud za každou cenu chcete udatně bojovat, jen do toho! Následující stránky jsem však psal proto, abych vám ukázal, jak lze uniknout nevyhnutelnému osudu bojovníka. Jak nebýt poražen. Stačí jen chtít.