Jak to bylo se zázraky - obsah
Pekel jako naseto
První zmínky o tajuplném, strašidelném místě spojovaném s mrtvými a umístěném pod zemí jsou staré asi 4 000 let, a byly nalezeny na hliněných tabulkách Sumerů.
O podzemní říši měli své specifické představy rovněž staří Řekové. Např. řecký básník Hésiodos (přelom 8. a 7. stol. př. n. l.) hovořil o Tartaru, spodním království v Hádu, které bylo podle něj umístěno hluboko pod zemí, bylo obehnáno bronzovými zdmi, obklopeno Nocí, a teprve uvnitř něj se nacházelo vlastní peklo. To prý bylo tak rozlehlé, že v něm člověk mohl padat roky a nedosáhl dna. Své svědectví o podzemí zvaném podsvětí vydal jak známo mj. řecký hrdina Orfeus, který se do něj vydal pro manželku Eurydiku, jež zemřela po uštknutí hadem, zatímco Héraklés, další řecký hrdina, je navštívil mj. proto, aby odsud vynesl psa Kerbera. Řekové věřili, že vstup do podsvětí je možný přes jeskyni na Tainaronu, což je starověké jméno mysu Matapanu, nacházejícího se v jižním cípu peloponéského poloostrova. Řecký básník Pindaros (522/518—446 př. n. l.) psal o posmrtném životě, v němž špatní lidé museli v podsvětí snášet "strázně, které je téměř nemožné vydržet", zatímco spravedlivé duše odcházely na západ země na rajské místo.
Zřejmě první obraz pekla (který pravděpodobně později zničili křesťané) namaloval v 5. stol. př. n. l. řecký malíř Polygnótos (činný kolem r. 450 př. n. l.) pro delfskou věštírnu. Zde byl obraz vystaven a po staletí navštěvován poutníky, které průvodci nezapomněli nikdy upozornit na postavu ďábla, který byl vyveden prý v modro-černé barevné kombinaci, cenil zuby, měl před sebou rozprostřenou supí kůži a údajně pojídal maso mrtvých.
Svědectví o podsvětí vydal také hlavní hrdina díla „Aeneis“ římského básníka Vergilia (70—19 př. n. l.), jenž v něm při přehlídce duší osobností ještě nenarozených uviděl římskou budoucnost až po dobu císaře Augusta (panujícího v letech 27 př. n. l. až 14 n. l.) Před přízraky země mrtvých ho chránila posvátná zlatá větévka a průvodkyní mu byla proslulá Sibyla Kúmská; snad proto býval za vstup do pekla označován vchod do jeskyně v Kumae nacházející se nedaleko dnešní Neapole. Autor popsal scény se psy vyjícími ve vlhkých a slizkých jeskyních plných jedovatého dýmu a přidal zemětřesení, tajemné výkřiky, nářek, temné údery biče a chřestění řetězů. Líčení bylo tak sugestivní, že ovlivnilo mnohé pozdější básníky a vypravěče včetně italského básníka Danta Alighieriho (1265—1321).
Augustin* (354—430), tzv. velký biskup v numídijském městě Hippo-Regius (na území dn. Tunisu), v knize "O boží obci" citoval rukopis, podle nějž "peklo, které je také nazýváno jezerem ohně a síry, bude mučit těla hříšníků, ať už lidí, nebo démonů - fyzická těla jedněch a éterická těla druhých".
*Biskup Augustin (354—430) se narodil na území dn. Alžírska, jeho otec byl římským úředníkem a tzv. pohanem, zatímco matka byla křesťankou. Studoval a přednášel a žil nevázaným životem, ale roku 387 se nechal pokřtít, o dva roky později se vrátil do severní Afriky, stal se knězem a roku 393 biskupem na území dn. Tunisu. Zastával názor, že pozemský svět je plný špatnosti, je obývaný lidmi, zatíženými dědičným hříchem, a že tento špatný svět potrvá tak dlouho, dokud všichni lidé nebudou křesťanskou církví dovedeni k proměně ve spravedlivé. Pak podle něj přijde ke slovu bezchybný svět nebeský.
Peklo znalo židovské náboženství i křesťanství. V obou případech je líčeno podle nejhorších představ: mučení, tma prosvětlovaná občas plameny, valící se kouř, sténání, vedro i zima a mezi ubožáky, jimž cvakají zuby hrůzou i zimou, procházejí netvoři, červi a pekelní andělé s ostrými nástroji.
Ve středověku bylo peklo bráno tak vážně, že teologové se např. snažili určit jeho velikost a zjistit, kde se nachází, a nevíru v něj považovali za trestuhodnou. Proto když jeden z nich, Johanes Scotus Erigena (815—877), o existenci pekla pochyboval, byl obviněn z kacířství a údajně opravdu usmrcen; jeho žáci ho prý ubodali pery.
Ještě o několik století později trval na pekle plném ohně a mučení duší např. italský teolog a filozof Tomáš Akvinský*.
*Tomáš Akvinský (1225/6—1274) byl členem dominikánského řádu. Mj. tvrdil, že některé tzv. teologické pravdy, mezi něž řadil stvoření světa, učení o Svaté trojici, zmrtvýchvstání apod., není možné rozumem zvládnout a je jim třeba jedině věřit. V roce 1277 katolická církev některé jeho myšlenky zavrhla, ale nakonec se jeho učení prosadilo, roku 1322 byl svatořečen a tzv. tomismus se stal roku 1879 oficiální naukou katolické církve a ve formě novotomismu je jí dodnes.
biblickými „zázraky“
Židovská bible, kterou křesťané nazývají Starý zákon, patří mezi nejprodávanější knihy světa, ovšem o tom, zda čtenáře uspokojí či nikoliv, rozhoduje to, co od ní očekává. Jisté je, že bude-li ji chápat jako spolehlivý zdroj historických faktů, zklame ho.
V době svého vzniku dostala totiž do vínku zcela jiné poslání, jež souviselo s tím, že Židé žili v neustálém ohrožení a museli permanentně bojovat o přežití. Jejich jediným bohatstvím byly mýty, legendy a vyprávění, které si předávali z generace na generaci nejprve ústně, pak je zapisovali a nakonec z nich bibličtí redaktoři vypracovali definitivní znění bible. Její text měl příslušníky tohoto malého národa přesvědčit o tom, že Hospodin si je vyvolil a bude je chránit, ovšem za podmínky, že v něj budou za všech okolností věřit a budou držet při sobě.
Snaha přimět Židy, aby této proklamaci uvěřili, vedla k tomu, že redaktoři bible některé části oněch mýtů, legend a vyprávění záměrně vypustili, jiné přeformulovali a nové vepsali. Důsledkem bylo (kromě řady nepřesností a chyb, zaviněných nedůsledností a vzniklých při opisech či překladech) velké množství záměrných historických nepravd.
V jistém smyslu lze práci oněch redaktorů pochopit, neboť v sázce bylo přežití či zánik židovského národa. To však není důvodem k tomu, abychom si alespoň na několika příkladech neukázali, v čem židovská bible, resp. Starý zákon odpovídá, a v čem naopak odporuje skutečnosti.
Nejen solné záhady
Co říká židovská bible, resp. Starý zákon*:
*Starý zákon je psán hebrejsky, pouze zčásti aramejsky, první texty pocházejí z roku 1200 př. n. l., ale až do návratu z babylonského zajetí byly převážně předávány ústně. Intenzivnější zapisování proběhlo v letech 500—200 př. n. l. a postupná kanonizace (v podstatě definitivní výběr) se uskutečnila od roku 400 př. n. l. do roku 100 n. l.; do té doby uznávaly různé skupiny rozdílné texty.
Co se vzniku jednotlivých částí bible týče, prvním byl Tanach, židovský soubor posvátných knih, které se dělí na Toru (neboli Zákon), Nviim (Proroci) a Ktuvim (Spisy), což jsou knihy, které protestanti uznávají jako Starý zákon.
Když byla židovská bible přeložena do řečtiny pro Židy žijící mimo židovské území, kteří už neuměli hebrejsky, byly do ní zapracovány další texty (např. tzv. deuterokanonické, později přijaté). Rozšířený obsah této řecky psané židovské bible odpovídá katolickému Starému zákonu; jeho současné dělení na jednotlivé kapitoly zavedl ve 13. století profesor pařížské univerzity Stephan Langton (1150—1228).
§ Obyvatelům měst Sodomy a Gomory se vedlo tak dobře, že svou pýchou rozzlobili Hospodina, neboť až na výjimky si údajně nikdo z nich nezasloužil jeho shovívavost. Abraham sice Hospodina uprosil, aby zachránil alespoň deset spravedlivých, ale ani tolik jich prý andělští průzkumníci nenalezli. Záchranu, resp. odchod z města umožnil proto pouze Lotovi (Abrahamovu synovci), jeho ženě a dcerám (zeťové se k nim odmítli připojit), a pak dštil na obě města „síru a oheň“ (První kniha Mojžíšova, 18, 19).
Co říkají odborníci:
Ke zkáze Sodomy a Gomory došlo v 18. století př. n. l. za života Abrahama (jehož jméno v překladu znamená „otec hlučícího davu národů“), který původně žil s ostatními Židy v jejich pravlasti - mezopotamském městě Ur - a živil se jako vůdce karavan dopravujících koření a další zboží do Egypta. Ovšem z obchodní cesty do Egypta, která se údajně odehrála (prý na Hospodinův pokyn) kolem roku 1750 př. n. l., se do Mezopotámie nevrátil ani on, ani ti, kteří se na ni vydali s ním.
Místo toho se usadili v zemi jménem Kenaan, v níž se nacházela i tato dvě města*.
Byla postavena z nepálených cihel v lesním údolí při jižním cípu Mrtvého moře**, v krajině s ostře lomenými svahy a se stopami po častých otřesech půdy.
*V době, kdy Židé kočovali, bydleli ve stanech tkaných z tmavých kozích srstí, které byly rozděleny na části pro muže a pro ženy, a na kuchyň s předsíní. Když se usadili v Kenaanu, začali si stavět menší domy, na něž v pohořích požívali jako stavební materiál kameny a v rovinách na slunci pálené cihly. Postupně tak vznikaly kromě vesnic i města, pro která bylo typické to, že byla obehnána hradbami.
Obsah:
ü Jak to bylo s Anděly, čerty a peklem
Hodní, krásní a prospěšní
Ohavní, lstiví vzbouřenci
Pekel jako naseto
Most široký jako dlaň a Lucifer v medvědí kůži
ü Jak to bylo s Biblickými „zázraky“
Nejen solné záhady
(Ne)důležití Hyksósové?
Mojžíš a (ne)hořící keř
Další fabulační hody
Nelehká nezázračná cesta domů
Jozue, Jordán, Jericho a tajemstvím opředená skříňka
Davidova trefa z praku
Babylonská věž a promísená malta
ü Jak to bylo s čarodějnicemi
Uměly „nebezpečně“ mnoho a tak zasáhli mocní
Čarověník i kapky krve na hostiích
Soukromé „Kladivo“ změnilo zákony
Hamižný Boblig a jedna nevinná noc
Hranice hořely i v Americe
Konec-nekonec
ü Jak to bylo s Hitlerem a nadlidmi
Nadlidé - odvěký sen lidstva
Málo známí „vznešení“
Pilné pátrání
Šlechtitelský program
Měl anténu k pánubohu?
Pýcha předešla pád
Pacient A měl „lidsky“ zemřít!
Chránila ho nadpřirozená síla?
Na dálku sestavený psychologický profil
ü Jak to bylo s chytáním střel
Od ztvrdnutí po karty
Vhodné jen do cirkusu
Existuje přece jen naděje?
ü Jak to bylo s Ježíšem, jeho činy a smrtí
Z tesaře hlasatelem lásky
Opravdu léčil, jenže…
Události nabraly spád
Od večeře k soudu
Smrt nepřišla znenadání
„Hra“, vítězství a personální problémy
Podvod, nebo jedinečný důkaz?
Byl Ježíš v Indii a v Americe?
ü Jak to bylo s Ježíšem a jeho rodinou
„Záhadná“ babička i maminka
Dva Betlémy a nejisté datum narození
Dárky i šikana
Zjevující se Marie a odstrčená Maří?
ü Jak to bylo (a je) s KADIDLEM ZAHÁNĚNÝMI ZJEVENÍMI
Pouze vybraní jedinci
Důvodů bylo povícero
Jistota je jistota
Svátky mrtvých a jedna rozhlasová hra