Kdo zachránil jeden život, zachránil celý svět
Jednu červnovou neděli roku 1905 šla moje babička Luisa Ochranová s procesím na pouť. Děti se nedivily, chodívala dost často: do Staré Boleslavi, do Vambeřic, na Svatou horu, někdy i k Marii Pomocné ve Slezsku. Jednou putovala až do Mariazellu pod Alpami. Moje babička Luisa byla totiž velmi zbožná žena. Také měla dost důvodů, proč padnout na kolena před oltářem Bohorodičky, své nejmilejší světice. Třetí příčina, která ji vedla na ty posvátné výpravy, byla, obávám se, docela světská: Luisa ráda cestovala.
A mohla si chudobná vdova jen tak, sama, bez důvodu vyjet na výlet? A takhle s procesím, v počestném houfu, přece vyrazila do světa, smysluplně a lacino.
O děti se postarala; v troubě mají pekáček sekané, kastrol zelí a vdolky. Kafe k snídani holky uvařej, topení jim připravila. Jindy to dělá Andulka, ale dneska Luisa sama nachystala do kamen, pro klid duše. U kraje plotny v hrnci jsou knedlíky na pařáku. Aby nikdo nemohl říct, že Ochranová chodí po poutích a děti nechá hladem. Aby to nemohla říct Ta, Tamta, co jí celý život kouká přes rameno a číhá na každou chybičku.
„Kam jdeš na pouť, maminko?“ zeptala se Zdenka. Luisa sebou trhla: zrovna ty se ptej! Kdybych se podřekla, kam jdu, třeba se dovtípíš.
„Na Chlumek,“ pokrčila rameny, „ani pořádně nevím, kde to je, snad kdesi u Pardubic. Jdeme s procesím od svatého Vojtěcha, oni to znají, tak nás dovedou.“
Zdena se tím spokojila a Luise odlehlo. Hlavně když nepadlo slovo Luže. V Luži, dole pod Chlumkem, pod chrámem Marie Panny, je léčebný ústav pro tuberácké děti. Kdyby řekla, že jde do Luže, Zdena se dovtípí; přece ví, co jí schází. A myslela by, že ji matka chce dát do ústavu.
Ale vždyť ji chce dát do ústavu!
(Tys to dopracovala, syčí jí za zády Tamta.
Však jsou tam jiné děti, a kolik, omlouvá se Luisa. Není na tom nic špatnýho!
Byl z tuberáckýho rodu, řekne Tamta pohrdavě. Já jsem tě varovala! Já tě varovala!
Vilma Horáčková je z takový solidní rodiny, a dostala souchotiny, drží se svého Luisa. Půl roku tam byla, a jak ji dali do richtiku. Jen kvete!)
„My jsme to samozřejmě platili,“ vysvětlila Luise sestřenka Horáčková poněkud zvysoka. „Ale ty jsi nemajetná vdova; když si podáš žádost, přispěje ti sirotčí fond. Dojdi si rovnou za ředitelem, tuhle ti napíšu, jak se jmenuje. Moc hodný člověk. On ti poradí. A pěkně ho od nás pozdravuj!“
Minulou neděli o tom Luisa mluvila s Ládíkem, nejstarším synem. Vzala ho stranou, aby ostatní děti neslyšely.
„Ty chceš psát na chudinský úřad?“ vyjel na ni. „Propána, copak jsme klesli tak hluboko?“
(Má strach: co kdyby se to dověděl někdo u firmy!)
Ladislav pracuje „u firmy“ druhým rokem. Šel tam nerad; přesněji řečeno vyváděl jak pominutý. To byl ještě naživu otec. Naživu, na smrtelné posteli.
„Moc mě to mrzí, chlapče, ale s univerzitou se rozluč. Můj klient, majitel salonu Háša a syn, tě vezme k sobě, už jsem s ním mluvil.“
„Nejsem krejčí,“ namítl Láďa.
„Nejsi nic!“ vykřikl otec a rozkašlal se. „Budeš dělat účetního, to se naučíš,“ dokončil vyčerpaně, když záchvat pominul.
Naučil se to. Má slušný příjem, jeden oblek nebo plášť ročně gratis, kvůli reprezentaci; ostatní za režijní cenu.
(Když říká „firma“, vyslovuje to s velkým F. A většinou už říká „Naše firma“.)
„Nemluv tak hlasitě,“ zašeptala Luisa. „Uslyší tě. Tak mi poraď, co mám jinýho dělat. Kašle, potí se, dvakrát za noc si převlíká košili. S Jakubem to začalo stejně.“
Láďa sklopil oči. (Panebože, ten koberec je ubohý!)
„Ty si všechno moc bereš, maminko! Třeba se jenom nachladila, a ty hned vidíš bůhvíco,“ řekl konejšivě, protože chtěl odejít. „A že se potí – možná má těžkou peřinu. Já jsem svou bytnou taky požádal o lehčí...“
„Potíš se?“ vyhrkla Luisa polekaně.
„Ale ne, máti, prosím tě... Jen mi bylo horko.“
Hleděla na něj s udivenou směsicí lásky, pýchy a nechuti. Její syn; mladý, nadějný zaměstnanec firmy Háša a syn, krejčovský salon pro pány. Fešák, jako ze škatulky. Švihák. Sobec. Jakub mu opatřil dobré místo. Postaral se o něj. O všechno se snažil postarat. Ještě tři roky na univerzitě, tak dlouho byste nevydrželi. Zdena ať učitelský ústav dokončí, má rok a půl, to snad zvládnete. Mášu dej do učení, Anču samozřejmě taky.
Všechno mi ještě hleděl zařídit, vzpomíná Luisa a slzy má na krajíčku. Syn postřehl, jak se jí krabatí tvář, urychleně končí rozhovor: „Jestli si myslíš, že by Zdence prospěl venkov, napiš strýci Václavovi, oni ji tam jistě vezmou. Nezlob se, máti, teď už musím jít. V týdnu se sem nedostanu, máme moc práce – asi zas až v neděli.“
(První, co udělal, když začal vydělávat: najal si pokoj. U vdovy po učiteli: zvláštní vchod, balkon, snídaně. Domů chodí jen v neděli na oběd.)
„Příští týden jdu na pouť, Láďo.“
„Už zas? Tak to přijdu až za čtrnáct dní.“¨
Letmo ji políbil na čelo. „Tomu strýci Václavovi napiš!“
Dívala se za ním, jak odchází, jak mizí na celých čtrnáct dní. Fešák, švihák, sobec, ale její syn. Je vůbec možné zahnat své dítě navěky? Vzpomene si někdy Tamta na Luisu? Na svou prvorozenou? Napíšu Václavovi, uvažovala, poručník mi to přece také radil, ptal se: „Copak vy nemáte příbuzné na venkově, paní Ochranová? Že hned pomýšlíte na ústav?“
„Manželův bratr má hospodářství na Šumavě.“
„No tak vidíte!“
„Není to žádný statkář,“ řekla váhavě. „Jen malý rolník.“
„A vaše rodina?“ Číhavě se předklonil.
Už to gesto ji přesvědčilo, že všechno ví. Léta pracoval s Jakubem ve stejné kanceláři, jistě na to někdy přišla řeč. Vydědění je právní akt, a oni byli právníci.
„Neudržuji styky se svými příbuznými.“
Jsem vyděděná, prokletá. Tohle jste chtěl slyšet, pane doktore?
Poručník má protivný zvyk dlouze civět do papíru, jako by o něčem přemýšlel. Poťukává si násadkou do stolu. Kdyby neťukal, myslela by, že dříme.
„Uvážila jste, paní Ochranová, že je to léčebný ústav pro děti?“ Pohlédl na ni vypouklýma bledýma očima. „Nejspíš přijímají jen do osmnácti a slečně Zdeně už bude osmnáct.“
„Až za sedm měsíců,“ namítla. „Třeba by jí těch sedm měsíců stačilo. Dcerku mých známých...“
Nenechal ji domluvit: „Nějaký čas také trvá, než se žádost vyřídí.“
Možná by jí pomohlo i půl roku, jako Vilmě, myslela si. Od vás, pane doktore, přece nechci víc než podpis. Naděláte cirátů, a já bez vašeho podpisu nic nepořídím, protože vy jste poručník a já jen její matka. Co znamená matka na počátku 20. století?
Zíral před sebe a ťukal do stolu. „Nejdřív byste měla zjistit, jestli ji vůbec vezmou,“ řekl konečně. „V kladném případě vám samozřejmě žádost napíšu.“
Proč by měl psát žádost? Celých dvaatřicet roků života s Jakubem sama psala nejrůznější žádosti a podání. Melouchy; celých dvaatřicet let jim byla každá koruna dobrá. Lidé chodili: Pane doktore, prosím jich, napíšou mi tohle, napíšou mi ono – možná tušili, že většinu těch petic píše Luisa.
Spolkla vztek: „Já se na to tedy přeptám, pane doktore.“
Mírně nadsedl v křesle. Uklonil se, jako když si uvolňuje přiškrcený límec. „Služebník, paní Ochranová.“
Dokud žil Jakub, tenhle „služebník“ Luise líbal ruku.