Když nám rodiče ničí život
Rodiče v roli bohů
Mýtus o dokonalém rodiči
Starověcí Řekové měli problém. Bohové na ně shlíželi ze svého nadpozemského působiště na hoře Olymp a hodnotili všechno, co Řekové učinili. A když se jim něco nelíbilo, s trestem neotáleli. Navíc nemuseli být vlídní, nepotřebovali být spravedliví, ani se nemuseli řídit pravdou. Beze všeho mohli jednat úplně nelogicky. Stačilo jediné gesto a proměnili vás v nicotu, nebo jste mohli do konce života tlačit do kopce balvan. Jistě není třeba dodávat, že nepředvídatelnost všemocných bohů zasívala v jejich smrtelných stoupencích semínka strachu a zmatku.
Podobně tomu bývá i ve vztazích jedovatých rodičů a jejich dětí. Nepředvídatelný rodič se v očích dítěte snadno stává děsivým bohem.
V dětství jsou pro nás rodiče vším. Bez nich bychom nebyli milovaní, nikdo by nás nechránil, neměli bychom kde bydlet ani co jíst; žili bychom v ustavičném strachu, protože bychom věděli, že sami nepřežijeme. Rodiče jsou našimi všemocnými pečovateli. Děti mají potřeby, rodiče je naplňují.
Proti rodičům nikdo nevystupuje, nikdo je nehodnotí, proto předpokládáme, že jsou skvělí. Když se nám svět rozšíří za hranice postýlky, chceme svému předpokladu dokonalosti věřit
i nadále, abychom se chránili před velkým neznámem, s nímž se střetáváme na každém kroku. Dokud věříme, že máme dokonalé rodiče, cítíme se v bezpečí.
Ve druhém a třetím roce života začneme prosazovat svou nezávislost. Odmítáme chodit na nočník, vřískáme, kopeme nožičkama. Naším velkým kamarádem se stává slovo „ne“, protože nám umožňuje získat alespoň nějakou kontrolu nad životem. Naopak „ano“ je pouhým podvolením. Bojujeme za to, abychom si vybudovali jedinečné sebepojetí a prosadili si svou vůli.
Proces oddělování se od rodičů dosahuje vrcholu v pubertě
a dospívání. V tomto období pohotově zpochybňujeme hodnoty
a preference rodičů, jejich autoritu. V přiměřeně stabilní rodině dokážou rodiče takzvaně ustát úzkost doprovázející tyto změny. Snaží se tolerovat, mnohdy i podporovat probouzející se potřebu nezávislosti svého dítěte. Chápající rodiče často sahají k sebeujišťování, že „to je jen období“. Vzpomínají totiž na své dospívání, vnímají vzdor jako přirozenou fázi citového vývoje.
Jedovatí rodiče mají k porozumění daleko. Od nácviku základních hygienických návyků přes dospívání a dál považují vzdor či dokonce individuální rozdíly za osobní útoky. Mají proto potřebu bránit se jim. Dělají to tak, že posilují závislost a bezmoc dítěte. Nepodporují jeho zdravý vývoj, naopak jej nevědomě podrývají. A ještě si u toho myslívají, že jednají v nejlepším zájmu dítěte. Prohlašují, že svými výchovnými zásahy „utužují jeho povahu“, že se dítě „přece musí naučit rozlišovat mezi tím, co je a není správné“. Jejich zásoba negativistických postojů však působí zhoubně na sebeúctu dítěte, neumožňuje mu rozvíjet nezávislost. I když si tito rodiče myslí, že jednají správně, v konečném důsledku dítě matou; jejich útoky v dítěti budí odpor, prudké reakce.
Naše kultura a nastavení společnosti takřka jednohlasně potvrzuje všemocnost rodičovské autority. Je nám dovoleno dávat najevo vztek na manžela, manželku, milence, sourozence, nadřízené i kamarády, ale konfrontace s rodiči je tabu. Kolikrát jsme slyšeli výroky „neodmlouvej mámě“, „jak se opovažuješ křičet na tátu“? Židovsko-křesťanská tradice zakotvuje zmíněné tabu v kolektivním nevědomí pojmenováním „Bůh otec“, přikázáním „cti otce svého i matku svou“. Toto pojetí si našlo cestu do škol, kostelů, vlády (říká se mu „návrat k rodinným hodnotám“), dokonce i do podniků a firem. Všeobecné povědomí nám tedy sděluje, že rodiče nás mohou ovládat, protože nám dali život.
Dítě je vydáno na milost i nemilost všemocným rodičům, podobně jako starověcí Řekové nikdy nevěděli, kdy z Olympu udeří další rána. Dítě jedovatých rodičů každopádně ví, že rána dřív či později přijde. Žije ve strachu, který se stává neodmyslitelnou součástí jeho bytí, roste spolu s ním. V hloubi duše každého dospělého, který poznal, co obnáší svévole rodičů, se skrývá malinké, bezmocné, vyděšené dítko. Platí to i pro lidi, kteří v životě dosáhli velkých úspěchů.
Cena za usmiřování bohů
Při podrývání sebeúcty dítěte roste jeho závislost a spolu s ní i potřeba věřit, že ho rodiče mají chránit a starat se
o ně. Dítěti totiž dávají citové útoky či tělesné zneužívání smysl jen tehdy, přijme-li zodpovědnost za chování jedovatého rodiče.
Bez ohledu na míru jedovatosti rodičů v dítěti stále bují touha považovat rodiče za boha. I když po mnoha letech pochopíte, že vás otec neměl tolik bít, přesto si můžete nadále myslet, že jeho chování bylo oprávněné. Racionální porozumění nestačí na to, aby přesvědčilo emoce, že tím zodpovědným viníkem jste nebyli vy.
Jedna má klientka výstižně prohlásila: „Myslela jsem si, že mám dokonalé rodiče. Když mě potrestali, věřila jsem, že jsem opravdu něco provedla.“
Přesvědčení o božské podstatě rodičovské péče bývá založeno na dvou dogmatech:
1. „Jsem zlý, rodiče jsou hodní.“
2. „Jsem slabý, rodiče jsou silní.“
Tyto hluboce zakořeněné názory v řadě případů přežívají podstatně déle, než trvá tělesná závislost na rodičích. Udržují naši víru při životě, pomáhají nám, abychom se vyhýbali bolestivé pravdě, že nás božští rodiče vlastně zradili, navíc v době, kdy jsme byli nejzranitelnější.
Prvním krokem k získání kontroly nad vlastním životem proto je dokázat pohlédnout pravdě do očí. Chce to nemálo odvahy, ale vzhledem k tomu, že čtete tuto knihu, je zřejmé, že jste odhodlaní změnit se. I otevření knihy od vás vyžadovalo odvahu.
„Pořád mi opakovali, že se za mě styděli“
Osmadvacetiletá Sandy je krásná brunetka. Působila dojmem, že jí v životě nic nechybí. Když přišla na první sezení, projevovaly se u ní příznaky hluboké deprese. Svěřila se mi, že ji nic netěší. Několik let pracovala jako aranžérka květin, měla dobré místo v prestižním obchodě. Odjakživa snila o tom, že si otevře vlastní obchůdek, ale obávala se, že by neuspěla, protože je hloupá. Selhání ji děsilo.
Kromě toho se přes dva roky neúspěšně snažila s manželem otěhotnět. Bylo patrné, že se kvůli tomu na manžela zlobí a že si ve vztahu připadá méněcenná, ačkoli ji manžel podporoval, měl ji rád a snažil se porozumět jejím obavám. Nedávno jsem mluvila i s matkou klientky. Rozhovor s ní mi objasnil mnohé:
Jsem těhotenstvím posedlá, na nic jiného nemyslím. Když jsem byla s mamkou na obědě, říkala jsem jí, jak je to pro mě hrozné. „Určitě za to může ten potrat. Bůh se objevuje v mnoha podobách,“ odpověděla mi. Od té doby pořád jen brečím. Máma mi neumožní, abych na ten potrat zapomněla.
Zeptala jsem se jí, co se tehdy dělo. Sandy zaváhala, ale po chvilce se pustila do vyprávění:
Odehrálo se to, když jsem chodila na střední školu. Moji rodiče jsou hodně, hodně přísní katolíci, i proto jsem chodila do církevní školy. Rychle jsem rostla a vyvíjela se, ve dvanácti jsem měřila metr šedesát osm, vážila jsem padesát devět kilo, nosila jsem podprsenku 80C. Začínali po mně pokukovat kluci a mně se to líbilo. Táta z toho šílel. Když mě poprvé přistihl, jak se líbám s klukem, začal na mě řvát, že jsem děvka. Slyšeli to všichni široko daleko. Kdykoli jsem vyrazila na rande, táta mě varoval, že skončím v pekle. Nedal mi pokoj, pořád do mě hučel. Bylo mi to jedno, usoudila jsem, že jsem beztak prokletá, tak co. V patnácti jsem se poprvé vyspala s klukem. Nedávali jsme si pozor a já otěhotněla. Naše div netrefilo, vyváděli jako pominutí. Když jsem jim řekla, že půjdu na potrat, doma to bouchlo jako puma. Řvali na mě, že jsem nenapravitelná hříšnice, peklo se u nás skloňovalo ve všech pádech. Jenže já od nich potřebovala písemný souhlas s potratem. A tak jsem je začala vydírat. Řekla jsem jim, že buď budou souhlasit, nebo se zabiju.
Zeptala jsem se, jaké to bylo po potratu. Svezla se v křesílku zase o něco níž. Vypadala zoufale. Bylo mi jí moc líto.
Stručně řečeno jsem přišla o veškerou milost. Předtím na mě byl táta hnusný, ale po potratu jsem měla pocit, že ani nemám právo žít. Čím jsem se cítila provinileji, tím víc jsem se snažila dát věci do pořádku. Chtěla jsem vrátit čas, přála jsem si, aby mě rodiče měli rádi jako dřív. Jenže oni mi to pořád připomínali, nevynechali jedinou příležitost. Pořád dokola omílali, čeho jsem se dopustila a jak jsem je zostudila. Nedivila jsem se jim, neměla jsem to dělat. Věděla jsem, že mají přísnou morálku. Chtěla jsem jim to vynahradit. Vím, že jsem napáchala hrozné věci. Snažím se, dělám všechno, co po mně chtějí. Manžel z toho šílí. Často se kvůli mým rodičům hádáme, ale já nevím kudy kam. Moc si přeju, aby mi odpustili.
Slova té jemné, krásné ženy se mě hluboce dotýkala. Rodiče jí způsobili neskutečné útrapy a ona moc chtěla věřit, že za to nenesou zodpovědnost. Snažila se mě téměř zoufale přesvědčit, že za všechno, co se jí stalo, si může sama. Její pocity viny navíc násobilo rigidní náboženské vyznání rodičů. Bylo zřejmé, že Sandy potřebuje dospět k náhledu, že se k ní rodiče zachovali krutě a duševně ji týrali. Rozhodla jsem se, že začátek této práce nebudu odkládat. Nehodlala jsem její rodiče omlouvat.
Susan: Víte, Sandy, mám za tu mladou dívku hrozný vztek. Podle mého názoru se k vám rodiče zachovali nehorázně. Domnívám se, že zneužili vašeho náboženského vyznání k tomu, aby vás ustavičně trestali. Ale vy jste si nic takového nezasloužila.
Sandy: Vždyť jsem spáchala dva smrtelné hříchy!
Susan: Ne, byla jste dítě a chovala jste se tak. Asi jste udělala pár chyb, ale to neznamená, že za ně musíte platit až do smrti. I víra nám přece umožňuje hříchy odčinit a jít bez nich životem dál. Kdyby byli vaši rodiče tak hodní, jak tvrdíte, projevili by s vámi soucit.
Sandy: Snažili se zachránit moji duši. Kdyby mě neměli tolik rádi, nezajímala bych je, nestarali by se.
Susan: Podívejme se na to z jiného úhlu. Co by se stalo, kdybyste nešla na potrat? Třeba by se vám narodila dcerka. Teď by jí bylo třináct, že?
Sandy přitakala. Přemýšlela nad tím, kam směřuju.
Susan: A co by se dělo, kdyby ona otěhotněla? Chovala byste se k ní stejně jako tehdy rodiče k vám?
Sandy: Nikdy!
Sandy pochopila moji narážku.
Susan: Zachovala byste se vřeleji. Totéž měli udělat vaši rodiče. To, co se stalo, je jejich selhání, nikoli vaše.
Susan si snad polovinu života kolem sebe pečlivě budovala bytelnou obrannou zeď, která bývá pro dospělé děti jedovatých rodičů typická. Bývá vybudována z nejrůznějších psychických cihel. V Sandyině zdi byly základním stavebním prvkem cihly popření.
Síla popření
Popření je jak nejprvotnější, tak nejsilnější psychická obrana. Staví na zdánlivé, neexistující skutečnosti, aby minimalizovalo a někdy dokonce zcela otočilo důsledky určitých bolestných zážitků a zkušeností. Někomu dokonce umožní zapomenout na to, co nám rodiče udělali, protože k nim tak
i nadále může obdivně vzhlížet.
Úleva zajištěná popřením bývá však přinejlepším dočasná, navíc za ni platíme vysokou cenu. Popření si v tomto ohledu můžeme představit jako pokličku na tlakovém hrnci: čím déle ji necháme na hrnci, tím víc tlaku se v něm vytvoří. Dříve či později poklička stejně odletí, i když ji nesundáme. Pak nastane citová krize. Jsme nuceni postavit se tváří v tvář pravdě, jíž jsme se tak dlouho a zoufale vyhýbali. Ještě horší je, že jí musíme čelit v období silného stresu. Kdybychom se s popřením zkusili vyrovnat dřív, mohli jsme se krize vyvarovat, protože bychom páru upouštěli postupně a poklička by neodletěla.
Naneštěstí se stává, že naše popření není jediné, s nímž se musíme potýkat. I rodiče mají své systémy popření, nevyhýbají se ani jim. Budeme-li se snažit proniknout k pravdě vlastní minulosti, pak v případě, kdy pravda bude k rodičům nevlídná, je třeba počítat s tím, že se budou bránit, možná budou prohlašovat „vždyť to nebylo tak hrozné“, „takhle se to přece neodehrálo“, či dokonce „nic takového se nestalo“. Podobné výroky pochopitelně srážejí naše snahy o zrekonstruování osobní historie na kolena, člověk neví, jestli jsou jeho vzpomínky správné, zda si to přece jen nevymyslel. Podkopávají důvěru ve vlastní schopnosti vnímat realitu, ztěžují opětovné budování sebedůvěry.
Sandyino popření bylo tak silné, že nedokázala vnímat vlastní realitu, a dokonce se jí nedařilo přijmout fakt, že existuje jiná realita, než jakou ona takzvaně zná. Její bolest se mě hluboce dotýkala, ale bylo třeba, abychom se propracovaly přinejmenším ke zvážení možnosti, že má o rodičích mylnou představu. Snažila jsem se k ní přistupovat citlivě, nechtěla jsem ji znejišťovat ještě víc.
Zcela respektuji, že máte rodiče ráda a věříte, že jsou to hodní lidé. Nepochybuji o tom, že pro vás udělali řadu cenných věcí, když jste dospívala, ale domnívám se, že aspoň část vašeho já ví nebo tuší, že milující rodiče nesnižují sebevědomí svých dětí, ani tak houževnatě nedupou po jejich sebeúctě. Nechci vás odpoutávat od rodičů ani od vaší víry, nemusíte se s nimi rozejít či přestat chodit do kostela. Myslím si však, že zmírnění vaší deprese z velké části závisí na tom, jestli se vzdáte představy o dokonalosti rodičů. Zachovali se k vám krutě. Ublížili vám. Nic nebylo dost dobré na to, abyste odčinila své chyby, jak říkáte. Na tom jejich ustavičné kázání nic nezmění. Sandy, vy necítíte, jak krutě ublížili citlivé mladé dívce ve vás? Neuvědomujete si, že to navíc bylo zbytečné?
Sandy sotva slyšitelně zašeptala: „Ano.“ Zeptala jsem se jí, jestli se o tom bojí přemýšlet. Přikývla. Nedokázala o strachu mluvit. Měla však dost odvahy na to, aby změnila úhel pohledu.
Beznadějná naděje
Po dvouměsíční terapii Sandy sice docílila dílčího pokroku, přesto se nedokázala vzdát představy, že jsou její rodiče dokonalí. Věděla jsem, že dokud se od toho mýtu neoprostí, bude se pořád obviňovat ze všeho, co se jí v životě přihodilo. Požádala jsem ji, zda by mohla na další sezení přijít s rodiči. Doufala jsem, že pokud uvidí, jak zásadně zasáhli dceři do života, možná přijmou alespoň dílčí odpovědnost za své konání, čímž Sandy pomohou při napravování negativního sebeobrazu.
Ani jsem se nestačila představit a její otec vyhrkl:
Paní doktorko, ani si neumíte představit, jaké to bylo hrozné dítě. Pletla hlavu klukům a pořád je sváděla. Všechny její současné problémy pramení z toho zatraceného potratu.
Sandy měla oči plné slz. Bez váhání jsem se jí zastala:
Ne, to není pravá příčina Sandyiných problémů. Navíc jsem vás nežádala, abyste mi předčítal seznam jejích domnělých provinění. Pokud jste přišli jen kvůli tomu, daleko se nedostaneme.
Nemělo to cenu. Sandyini rodiče ji v průběhu sezení ustavičně napadali, mé výhrady nepomáhaly. Byla to nekonečná hodina. Sandy se za ně po jejich odchodu okamžitě začala omlouvat:
Je mi jasné, že vám neusnadnili práci, ale doufám, že se vám líbili. Jsou to moc hodní lidé, jen byli dneska nervózní. Možná jsem je neměla prosit, aby sem chodili… Asi je to rozhodilo. Na takovéhle věci nejsou zvyklí, víte? Ale mají mě moc rádi. Dejte jim, prosím vás, čas.
I během následujících sezení se ukázalo, že Sandyini rodiče nejsou ochotni vydat se jinou cestou, odmítali připustit, že by Sandyiny problémy pramenily z něčeho jiného než z potratu. Ani jeden z nich nebyl ochoten připustit svůj díl zodpovědnosti za dceřiny potíže. Sandy si je nadále idealizovala.
„Jen se mi snažili pomáhat“
Pro mnohé dospělé děti jedovatých rodičů představuje popření jednoduchý, nevědomě probíhající proces vytěsňování určitých pocitů a zážitků z vědomí. Výsledkem je zdání, že se nic nestalo. Řada lidí používá ještě propracovanější postup: racionalizaci. Při ní si hledáme „opodstatněné důvody“, jimiž objasňujeme bolestné a nepříjemné okolnosti tak, aby vyzněly logicky.
Uveďme si příklady typických racionalizací:
Otec na mě křičel jen proto, že ho matka štvala.
Matka pila, protože se cítila osamělá. Měla jsem s ní být víc doma.
Táta mě sice bil, ale nechtěl mi ublížit. Snažil se mě dobře vychovávat.
Máma se mi nevěnovala, protože byla nešťastná.
Nemůžu otce vinit z toho, že mě sexuálně obtěžoval. Matka s ním nechtěla spát a muži přece potřebují sex.
Uvedené racionalizace mají jedno společné: jejich prostřednictvím se nepřijatelné mění v přijatelné. Na první pohled to docela funguje, ale část našeho já zná pravdu.
„Udělal to jen proto, že…“
Louise je drobná žena s kaštanově hnědými vlasy. Je jí kolem pětačtyřiceti. Rozvedl se s ní již třetí manžel. Terapii zahájila na popud dospělé dcery. Hrozila jí, že s ní ukončí veškeré styky, pokud Louise nezačne něco dělat s nezvladatelnou nenávistí.
Když jsme se setkaly poprvé, její vzpřímený, upjatý postoj
a pevně sevřené rty řekly všechno za ni. Kypěl v ní vztek, jen vybuchnout. Zeptala jsem se jí, jak prožívala rozvod. Odpověděla mi, že ji všichni muži, kteří vstoupili do jejího života, opustili. Poslední manžel byl jen další z mnoha.
Vždycky si vyberu toho nesprávného. Začátek vztahu je nádherný, ale stejně vím, že to dlouho nevydrží.
Louise si posteskla, že všichni muži jsou darebáci. Trpělivě jsem poslouchala její nářky. Po chvíli začala své bývalé partnery přirovnávat ke svému otci:
Proč si nemůžu najít někoho jako můj otec? Vypadal jako filmová hvězda… Všichni ho měli rádi. Měl neuvěřitelné osobní kouzlo, přitahoval lidi jako magnet. Matka bývala často nemocná, táta mě brával s sebou všude možně… Jen my dva. Bylo to nejkrásnější období v mém životě. Pak bylo všechno jinak.
Zeptala jsem se Louise, zda její otec žije. Louise se stáhla
a upjatě odpověděla:
Nevím. Jednoho dne zmizel, a už se neukázal. Tehdy mi bylo asi deset. S mojí mámou se moc žít nedalo, tak se prostě sbalil a vzal nohy na ramena. Nenechal vzkaz, nezavolal, nic. Strašně mi chyběl. Zhruba rok poté, co odešel, jsem každý večer slýchala jeho auto, jak zastavuje před domem… Nedávám mu za nic vinu. Byl plný života. Kdo by se nechal dobrovolně uvázat k nemocné manželce a dítěti?
Louise celý život čekala na idealizovaného otce. Doufala, že se vrátí. Nedokázala připustit, že se zachoval nezodpovědně
a hrubě, proto si ho prostřednictvím racionalizace převtělila bezmála v boha, ačkoli v nitru prožívala nepopsatelnou bolest zapříčiněnou jeho chováním.
Racionalizace jí umožnila potlačovat v sobě vztek na otce kvůli tomu, že ji opustil. Její vztek si bohužel proklestil cestičku do vztahů s ostatními muži. Jakmile se s někým seznámila, nějakou dobu to pěkně klapalo. Jakmile si začali být blízcí, vymkl se Louise z rukou strach, že ji partner opustí, a převtělil se v nenávistné tendence. Nedokázala získat náhled na to, že ji všichni partneři opustili z téhož důvodu: čím byl vztah intimnější, tím nepřátelštěji se Louise chovala. Louise naopak žila s domněnkou, že nenávist pramení z opuštění.
Vztek na pravém místě
Když jsem chodila na vysokou školu, v jedné učebnici psychologie bylo graficky znázorněno, jak lidé maskují své pocity, především vztek. Na prvním obrázku byl muž, na něhož křičel jeho nadřízený. Muž se nenacházel v takové pozici, aby si mohl dovolit opětovat křik křikem, takže na druhém obrázku byl zobrazený tento muž, jak po příchodu z práce řve na manželku a děti. Na třetím obrázku křičí jeho manželka na děti. Děti pak kopnou do psa a pes kousne kočku. Při prohlížení obrázků mi došlo, jak jednoduše a výstižně byl zobrazen sled přenášení silných emocí, které nebyly ventilovány před osobou, jíž se týkaly, ale byly přesměrovány na snadnější terč.
Názor Louise na muže je v tomto případě ideální příklad: „Jsou to hrozní darebáci… do jednoho. Nedá se jim věřit. Když to uděláte, doplatíte na to. Už mě nebaví nechat se od nich využívat.“
Otec ji opustil, zavrhl. Kdyby si tuto skutečnost připustila, musela by od základu změnit své hýčkané představy o něm coby
o nejlepším tátovi na světě. Musela by změnit postoj k němu. Proto radši přesunula vztek na otce a nedůvěru v něj na jiné muže.
Louise si nevědomě a opakovaně volila muže, kteří se k ní chovali tak, aby byla ve výsledku zklamaná a naštvaná. A dokud mohla ventilovat vztek na muže obecně, nemusela čelit vzteku na otce.
Sandy, s níž jsme se setkali na začátku této kapitoly, přenášela na manžela vztek a zklamání kvůli chování rodičů po potratu. Nedovolila si, aby naplno prožila vztek na ně, bylo by to pro ni ohrožující a neslučovalo by se to s jejich pojetím dokonalých rodičů.
Nemluv o tatínkovi škaredě
Pokud si někdo idealizuje jedovaté rodiče, platívá, že jejich smrtí tento proces nekončí, naopak se leckdy zintenzivní.
Připustit si, že nám dosud žijící rodič ublížil, bývá náročné. Přiznat si, že nám uškodil rodič, který již zemřel, je ještě těžší. O mrtvých se má mluvit jen hezky, říká nám jeden z mnoha mýtů. Jako bychom jim chtěli neprávem ubližovat, že? Smrt s sebou přináší nádech svatosti, o níž není radno spekulovat. Tím se situace ještě komplikuje. Idealizace mrtvých rodičů bohužel bývá víceméně pravidlem.
Jedovatí rodiče tedy bývají chráněni posvátností smrti, zato žijící mají plné ruce práce s citovými pozůstatky jejich vztahu. Často citované a opakované výroky bývají například „nemluv o tatínkovi škaredě“. Ve výsledku potlačují realistický náhled na konflikty z minulosti.
„Ty vždycky budeš taková moje malá chybička“
Valerie, vysoká žena s jemnými rysy na prahu čtyřicítky, je zpěvačka. Doporučila ji ke mně naše společná kamarádka, protože měla obavy, že Valeriin nedostatek sebedůvěry by mohl mít značně negativní vliv na dosahování jejích cílů v kariéře zpěvačky. Asi po čtvrt hodině hovoru připustila, že se její kariéra vůbec nevyvíjí žádoucím směrem:
Za poslední rok jsem se jako zpěvačka nikde neuplatnila, dokonce ani v jediném zapomenutém baru. Pracuju na částečný úvazek v kanceláři, abych měla na nájem. Nevím, možná toužím po nemožném. Nedávno jsem byla s rodiči na večeři. Začali jsme se bavit o mých problémech. Táta prohlásil: „Neboj, ty vždycky budeš taková moje malá chybička.“ Určitě si neuvědomil, jak moc mi těmi slovy ublížil, hrozně to bolelo.
Ujistila jsem ji, že za daných okolností by otcova slova zabolela každého. Její otec se zachoval krutě a urážlivě. Valerie mi odpověděla:
Asi to není nic nového, takovéhle výroky se se mnou táhnou celý život. Jsem něco jako popelnice naší rodiny. Mohla jsem za všechno. Kdykoli měli rodiče problémy, byla to moje vina. Táta se choval jako zaseknutá gramofonová deska. Na druhou stranu je fakt, že kdykoli jsem podnikla něco, co mu udělalo radost, zářil jako sluníčko a vychvaloval mě, kde mohl. V té chvíli mi bylo skvěle, zato jindy jsem si připadala jako na houpačce citů.
Pustily jsme se do společné intenzivní práce. Probíhala několik týdnů. Valerie postupně začínala připouštět, že vůči otci prožívá vztek; uvědomovala si lítost nad tím, co provedl.
A pak umřel na mrtvici.
Nikdo nečekal, že by zemřel tak náhle. Najednou prostě nebyl. Nikdo na to nebyl připravený. Valerii zahltily pocity viny. Vyčítala si, že se na něj při terapii zlobila.
Seděla jsem v kostele, poslouchala jsem pochvalné proslovy na otcovu adresu, jeden člověk za druhým ho vynášel do nebe. Vyčítala jsem si, že jsem na něj svalovala vinu za svoje problémy. Moc bych chtěla odčinit to trápení, které jsem mu způsobila. Přemítala jsem nad tím, jak moc jsem ho měla ráda. Říkala jsem si, že jsem se k němu vždycky chovala škaredě. Nechci mluvit o žádných negativech…; beztak na tom nezáleží.
Valerie se na nějakou dobu odchýlila z nastoupené cesty. Potřebovala si odžít žal. Nakonec dospěla k závěru, že ani otcova smrt nemůže změnit nic na tom, jak se k ní choval v jejím dětství i dospělosti.
Valerie docházela na terapii bezmála půl roku. S potěšením jsem sledovala, jak v ní roste sebedůvěra. Stále se snaží odstartovat svou pěveckou kariéru. Úsilí jí v tomto ohledu rozhodně nechybí.
Sesazení z piedestalu
Idealizovaní rodiče tvoří pravidla, vyslovují soudy, způsobují bolest. Budete-li své − stále žijící i již zemřelé − rodiče považovat za bohy, automaticky se řídíte jejich pojetím reality a žijete podle ní. Přijímáte bolestné pocity jako součást života, možná si je dokonce racionalizujete a říkáte si, že jsou pro vás dobré. Je nejvyšší čas přestat s tím.
Jakmile sesadíte rodiče z piedestalu a postavíte si je na zem, jakmile v sobě najdete odvahu pohlédnout na ně realisticky, ihned můžete začít vyrovnávat poměr sil ve vašem vztahu.