Laponsko
Neptej se nikdy, kolik mám sobů!
Na mezinárodním festivalu filmových škol jsem se asi před dvaceti lety setkala s Kaiem. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Jmenoval se jako chlapec z pohádky O ledové královně a romanticky vyprávěl o zemi jezer, sněhu a lesů. Pak mi (ta láska byla napůl úspěšná) poslal z té země pohled. Kaiova angličtina byla stejně chatrná jako moje. Kai tehdy napsal: Jsem v Laponsku a je tady hodně yellow animals (žlutých zvířat). Ta žlutá zvířata byli sobi.
Den první: Polární kruh je blízko
Inženýr Luděk Louda, který už spoustu let „žije“ turistickým ruchem, bydlí v Praze. Má spojení na Finské turistické centrum a spolu s ředitelem tamního marketingu Jyrkim Oksanem se rozhodl, že už je čas, aby se Čechům nabaženým Itálií, Španělskem, Mallorcou a Jadranem ukázal jiný směr. Ten směr vedl na sever a mířil k polárnímu kruhu.
Putovat začalo pár novinářů, ing. Louda a dva fotografové. Putovat se začalo Finnairem – letadlem jedné z nejpohodlnějších a nejbezpečnějších leteckých společností. Na každém letu je nejdůležitější, aby se vyrovnal počet startů počtu přistání. Tenhle problém jsme zvládli dokonale. Trochu údivu vzbudily finské letušky. Nebyly to manekýnky, u kterých máte pocit, že by si v krizové situaci začaly pilovat nehty, letušky byly elegantní ženy středního věku, které působily mateřsky a které měly široké slovanské tváře. Přesedali jsme v Helsinkách. Tady nás čekala jedna žena z finské turistické agentury. Vypadala nenápadně, na obličeji neměla ani stopu po líčidle. Poměrů znalý Luděk Louda všechny přítomné novinářky upozornil, že Finky se nikdy nemají podceňovat. Co se týče navazování milostných vztahů, jsou prý velmi, velmi nebezpečné… Navzdory tomu jsme bezpečně dorazili na prohlídku hotelu Cumulus (ve Finsku je jich několik desítek a mají smlouvu s Finnairem) a mohli jsme se tu do sytosti vynadívat na apartmá, které několik minut po naší návštěvě použil estonský prezident.
Hotel působil rezervovaně a bylo v něm prázdno. Ceny ve Finsku jsou nejen pro Čecha poměrně vysoké, kapacita hotelu je využitá většinou z pouhých pětadvaceti procent.
Další zastávka byla v Rovaniemi – bráně Laponska. Na letišti nás uvítaly dvě ženy. Nedaly se podceňovat už na první pohled. Byly krev a mléko, měly tlusté svetry, na nich připnuté chlupaté psí hlavičky, na nohou vlněné podkolenky, pumpky a na hlavě klobouky s laponskými šerpami. Obě ženy se tajuplně smály a unášely nás do temnot ulic, skleněné tuby Arktického muzea, které je částečně umístěno pod zemí, a zářily jako polární hvězdy.
V Arktickém muzeu pod stropem plují papíroví racci a život Laponců je tu zdokumentován nejen fotografiemi, listinami, ale i věrnými figurínami. Když jsem si na toaletě zapomněla kabelku se všemi penězi, ještě za hodinu tam byla…
Mikrobusem (hned po naší návštěvě v něm jezdil finský prezident!) jsme dorazili na nejvyšší kopec města. Je na něm sjezdovka, na sjezdovce Sky hotel a pod sjezdovkou město. Nevrhá záři neonů, svítí zvláštně čistě, jako by i v osvětlení byl cítit charakter laponské země, rozhled, prostor a řád.
Na větrnou tmavou terasu přišla mladinká blondýnka a vousatý muž, oba byli v laponském kroji a oba vypadali, jako kdyby se ztratili z pohádky O Sněhurce a sedmi trpaslících. Nesli lucerničky, sklenky s likérem, kávou a smetanou a potřásali po laponském zvyku jak pažemi, tak hlavou…
Všichni jsme se pak oblékli do tlustých červených kombinéz, na nohy jsme dostali obrovské boty a vyrazili jsme. Kam? Na laponské BLINI SAFARI. Asi deset minut jsme klopýtali po kamenech a pak jsme skončili v „iglú“. Nebylo ze sněhu, byl to stan z plátna s otvorem nahoře. Tady jsme seděli na kládách, dívali se do živého ohně, poslouchali legendy o Laponsku a jeho lidech a dostali jsme diplom o překročení polárního kruhu. Jedli jsme jako nezavření červený kaviár, kysanou smetanu a slané lívance (bliny). Pili jsme vodku. Měli jsme ten úchvatný pocit objevitelů, kteří se dotkli neskutečna a kteří právě prožívají jedinečnost. Taky jsme pochopili, co je nádherné téma pro večery, které mohou spojovat národy. Alkohol. Vodka. Panuje tady totiž poloviční prohibice. Alkohol se prodává jen ve speciálních prodejnách ve speciální dny a je pořádně drahý. Když proto alkohol pijete, vychutnáváte vzácnost chvíle… Vodka z dřevěných pohárků chutná báječně. A když si pak v elegantním hotelu Lapponia dáte jako šláftruňk silný koňak, v silném nočním vzduchu se báječně spí…
(...)
Den šestý: Víc přírody by nás už zabilo
Jedno z největších severních jezer se jmenuje Inari. Pluli jsme po něm, bylo mrazivo a krásno. Na malém ostrůvku zakotvila jachta, vyšplhali jsme na skálu a dívali se do kraje: voda, která splývá s nebem, lesy, které šlehají ohnivé výboje… Museli jsme zpátky do kajuty. Ještě trochu pronikavé přírody a už by nás to zabilo…
Chci umřít pro lásku
Bylo mi čtyřicet. Byla jsem na rovníku a chtěla jsem se čtyřmi muži slavit tak, abych na to do smrti nezapomněla. Byla jsem spokojená se svými roky a měla jsem ráda všechny čtyři muže. Všichni čtyři se tvářili tak, že jsem měla důvod si myslet, že i oni mají rádi mě.
Ráno se nedělo nic. Jako vždycky jsme profylakticky vypili whisky a jako vždycky jsme jeli na trh, abychom si koupili jídlo. Mimořádné bylo, že jsme v poledním vedru křižovali město a nakukovali do divných stánků, odkud náš africký průvodce (jeden ze čtyř mužů) vždycky vyšel s nesouhlasným zamračením. Po desátém stánku už jeho výraz od nesouhlasu přešel k agresivitě a náš průvodce řekl: „Chtěl jsem jedné dámě, co má dneska narozeniny, koupit kytku, ale kašlu na to!“
„Kašli,“ povzbudila jsem ho a těšila se na večer, kdy se budou předávat hodnotnější dary.
Večer přišel. Nepředávalo se nic. Jen jeden z mužů (ten, o kterém jsem byla přesvědčená, že mne miluje tak horoucně, že si na cestu do buše připravil nejméně diamant) mi dal dřevěnou, zaprášenou zebru, kterou ten den koupil v indickém krámu. Druhý muž mi slíbil, že zaplatí panáky pro všechny, a třetího nějaké dávání dárků ani ve snu nenapadlo.
Nikdy jsem si nepřipadala tak sama. Opuštěná, v zemi, kde i drobná oděrka může znamenat smrt, v zemi, kde přejeté dítě leží na silnici tak dlouho jako u nás přejeté kočky. Plakala jsem. Tajně. Přiznat se k lítosti, protože mne nikdo nezahrnul zlatem, by znamenalo, že jsem nepochopila drsnost života a že se rozhodně nehodím pro tropická dobrodružství. Namalovala jsem si proto zrudlé oči, zapudrovala jsem si zčervenalý nos a jela jsem se čtyřmi muži k černé krasavici. Patřila k lepší tmavé vrstvě a měla narozeniny slavit s námi. Měla jsem na sobě džíny, košili, kde se mi africkým žárem trhaly švy, a taky tenisky, které kdysi dávno byly bílé. Krasavice se líčila, voněla a fintila. Trvalo jí to. Po čtyřiceti minutách jsem méněcennost čekání nevydržela. Hystericky jsem pochodovala po temné zahradě a bylo mi jedno, že mne uštkne smrtelně jedovatý had. Pak gazela přišla. Voněla tak pronikavě, že muži tajili dech a náš průvodce naplno projevil svůj africký antagonismus. (Antagonismus proto, že většinu černých urostlých žen miloval, většinu líných černochů nenáviděl.)
Zhasl u džípu světla, jel rychle a temně hučel: „Klidně někoho přejedu! Stejně tady dodržuju lidský pravidla jenom já…“ A pak jsme si v nejlepší místní restauraci dali biftek. Na záchod jsme museli jít kuchyní, a když jsme se vraceli, tak nám bylo jasné, že nepozřeme ani sousto. Na znamení hygienického protestu jsme do talíře namočili bílé batistové ubrousky a na ně vylili kečup a černá gazela nás demonstrativně opustila, protože věděla, že všechno to námi zavržené jídlo by nasytilo celou vesnici hladových Masajů.
A pak jsme šli do hotelu a nenáviděli jsme se navzájem za zklamání z pitomé oslavy a taky za rasismus, který v nás prudce vzklíčil, a taky proto, že jsme nevěděli, co bude dál…
A tak jsme pili trojitou whisky na ex a pak mne africký průvodce přitiskl na džíp: „Seš nejlepší holka, jakou jsem kdy potkal,“ řekl. „Seš krásná, chytrá a chci tě. Jestli mě chceš i ty, tak tu se mnou zůstaň!“
Hyeny vyly a lvi broukali a buvoli dupali pevnýma nohama. A já nebyla najednou v zemi, kde i oděrka znamená smrt, byla jsem v ráji, kde se vzrušení tetelilo vzduchem, kde všechno vonělo touhou a kde se pro lásku klidně mohlo i umřít. Nezůstala jsem tam. Jen jsem si tu noc nevzala moskytiéru, abych si vychutnala svou čtyřicetiletou svobodu, a taky jsem zažila narozeniny, na které nikdy nezapomenu. A jedno vím: Nejkrásnější dárek je, když v pravý okamžik muž ženě řekne, že je tak krásná, že se bez ní nedá žít. A je úplně jedno, jestli je to lež!
P. S.: Za dva měsíce mám narozeniny. Už dlouho jsem pro lásku neumírala. Asi odjedu do Afriky.