Klára nad propastí
Na balkoně visí další várka prádla, sluníčko praží. V troubě se dopéká třetí plech muffinů a na stole voní nefalšované italské rizoto. Sedí u počítače a hledá, kam s dětmi odpoledne vyrazit. Ti, jimž vymýšlí program, se šťourají v parmezánu a hází po stole mandarinky z kompotové misky. „Nechutná vám to?“ Ještě je celkem trpělivá.
Nic, žádná odpověď. Další mandarinka venku.
„Nemáte hlad?“
Rýže na koberci. Smích.
„Elo! Tome!“
Oba si dají jednou do pusy a odejdou k duplu.
„To nemyslíte vážně!“
„My jsme unavený.“
„Umýt pusy, vyčurat a spát!“
Na ten bordel na stole se raději ani nepodívá.
Zalije si kafe, zavolá tátovi, zavolá mámě a pak ještě Marině. Ta má ZASE nemocné děti, takže zítřejší návštěva se ruší. Kláře je z toho smutno, přemýšlí co s tolika vdolky. Než se děti vzbudí, dva sní, čtyři dá stranou na snídani a zbytek naskládá do mrazáku. Už tam skoro nebude místo, uvědomí si. Znovu otevře dvířka a vybere dvě porce koprovky. Uvaří vejce a brambory, k večeři to bude stačit.
Po skypu domluví s Ditou a Danou procházku na odrážedlech, bábovky s sebou, a jde nakrájet ovoce. Hruška, banán a jedno jablko, všechno na kousky a šup s tím do krabičky. Ještě dvě vidličky, pro Elenu žlutou, Tomášovi zelenou. Udělat šťávu, připravit vlhčené ubrousky, plínku, mobil, peněženku, pro sebe colu. Tři hodiny – vyndat z ledničky dva jogurty a jít vzbudit děti.
„Mami, prdí ti telefon!“ Tomova reakce na vibrační zvonění.
„Podáš mi ho, prosím tě?“
„Volá táta?“
„Jo, jo,“ poznává manželovu melodii. Spěšně si utře vlhké ruce a pro mobil dojde sama.
„Ahoj, lásko!“
„Ahoj, ještě jste doma?“
„Jdeme ven v půl.“ Jako každý den, myslí si v duchu.
„Něco nového?“
„Elenku štípla vosa a Tom už umí počítat do deseti!“
„Bezva.“
„U tebe všechno O. k.?“
„Jasně.“
„Večer přijdeš normálně?“
„Asi jo.“
„Na obědě jsi byl?“
„Byl.“
„A co sis dal?“
„Už ani nevím.“
„Hm, večer bude koprovka.“
„Bezva.“
„Tak ahoj.“
„To je všechno?“
„Máš ještě něco?“
„Ne.“
„Tak pa.“
„Pa.“
„Posílám pusu.“
„Já taky.“ Ale to už si nebyla jistá, jestli Dušan odpověděl. Snad ano.
„Tak děti, rychle – boty, helmičky a mažeme, čekají na nás tety!“
Na hřišťátko se plácají už skoro půl hodiny, menším dětem se nechce jet, pořád se zastavují a nastavují ručičky.
„Ne, miláčku, neponesu tě, na to zapomeň!“ říká Dita, zvedne posté motorku a nastaví ji Zorce směr hřiště. Ta se chvíli vzteká, uraženě nasedá a jede.
„Elenko, nech tam ty kytičky!“ volá Klára také nejméně podesáté na svou dcerku.
„Sašenko, pozor, hovínko!“ pro změnu slyší od Dany.
Máme tohle vůbec zapotřebí? říká si dneska asi potisící.