Krkonošská
JAK TRAUTENBERK LOVIL
V KRAKONOŠOVĚ REVÍRU
Na Krkonoších vládne odnepaměti Krakonoš a pod horama se vystřídalo pánů, že by je nespočítal. Malí - velcí, tlustí - tencí, ale všichni z panského těsta, jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet. No a tohle bylo za časů pána z Trautenberka.
Moc velký pán to teda nebyl, zámek měl spíš jako větší chalupu, čeledě všehovšudy jednu děvečku, jednoho pacholka a k tomu ještě hajného. Ale poroučet uměl a nosil se, jako by mu patřilo všechno sakumprásk - od Sněžky až po Jilemnici.
A v tom byl ten háček. Trautenberkovo panství sousedilo s Krakonošovým - a toťseví - malý pán a velký pán v jednom sousedství, to nedělá nikdy dobrotu. A tak zatímco Krakonoš měřil ráno co ráno mílovými kroky údolí a kopce, aby věděl, kam poslat déšť a kde profouknout lesy, jak pomoct skále od viklavého kamene a potokům od mlaskavého bahna a kolik sněhu nachystat na zimu, kolik dát slunce na sušení sena... Trautenberk, zalezlý jako jezevec, se užíral zlostí a závistí.
Zlost a Závist mu stály u kolíbky. A taky Lakota. Ony sudičky bývají vždycky tři a alespoň jedna přisoudí dítěti něco kloudnějšího, ale tentokrát se nějak špatně domluvily, a že se jim nechtělo trmácet pro dobrou sudičku přes celý hora, přibraly tu, co byla po ruce, jednou není vždycky a z kluka vyroste stejně pán. A ta třetí byla právě Lakota.
A tak se Trautenberk vztekal na sluníčko, že mu svítí do oken, na déšť, že mu prší na střechu, a co teprve, když napadl sníh...! Lakomý byl, že by pro krejcar poručil čeládce hnát blechu na Sněžku a ještě by hulákal, že jim to trvá. A záviděl: ptákům peří, lesní zvěři kožíšky a i těm pstruhům v potoce vyčítal stříbrné šupinky, prý, nač je jim taková paráda, když jsou stejně dobrý akorát na pekáč. Nejvíc však záviděl Krakonošovi.
„Čerti vědí, jak to ten Krakonoš dělá... Trávu má jak vzrostlé žito, revír plný zvěře a člověk neudělá krok, aby nezakopl aspoň o prašivku!“
„Inu, kde jsou prašivky, jsou i hříbky,“ špitl hajný, co na stoličce u kamen protahoval flintu cuckovým provazem. Něco říct se slušelo, jenomže zase tak úplně přizvukovat nemohl - on Krakonoš má uši všude - ale odporovat pánovi, když je nažhavený jako prskavka, si taky netroufl. Tak honem odváděl řeč, prej, jak to letos bude, na houby je sucho a pršet ne a ne, no ale zasejc pěkně schne seno.
„Kdyby jen hříbky! Borůvky by mohl hrabat hráběma, maliny nabírat lopatou a ostružiny má jak bosenský švestky, vyplivuje Trautenberk závistivá slovíčka.
„Boží požehnání,“ přikyvuje opatrně hajný, aby si to nerozházel s Krakonošem ani s Trautenberkem. Jenomže - zavděčte se dvěma pánům jednou písničkou!
Trautenberk vyletěl z křesla jako čert z komína.
„Jakýpak boží požehnání? Když chce, sluníčko mu svítí a nad mým je zamračeno, když chce, deštíček mu padá a na mým je potopa, když chce, větříček mu foukne a mně padají slívy ještě zelené.“
Co věta - to prásk do stolu. Ještěže Trautenberk má od samého nicnedělání ruce jako z tvarohu a stůl po dědečkovi je z dubových fošen, bytelný, žádná panská parádička. Ale stejně se hajný při každé ráně skrčil, až z něho byla na stoličce šedivá hromádka. Dočista zapomněl, že Krakonoš slyší, když ve stavení cinkne poklička, natož takový kravál, a ze všech sil se snaží strefit do pánovy noty:
„Ze slív nám, milostpane, zbyl akorát hrnec od předloňských povidel.“
Ne že by Trautenberk byl zrovna žhavý na povidla, ale když mu vlastní sluha naservíruje pěkně po lopatě, že pámbu daleko, žlabu vysoko, nemusel by se jmenovat ani Trautenberk, nemusela by mu žádná sudička špendýrovat vzteklou krev, aby nespustil jako o manévrech:
„Himllaudóndonrvetrkrucajselement...!!!“
Sakramenty lítaly jako dělové koule, hajný už byl jako krtičina a Trautenberk pořád dokola: „Já mu ukážu, kdo je tady pán, já mu dám jahody a hřiby, já mu dám plnej revír zvěře... počkat, to je nápad...“ Ono když šlo o prevítstvo - Trautenberk, jak byl na všechno líný a na přemýšlení tuplem - nápady se mu v hlavě jen rojily a vyskakovaly jako světýlka na bažinách.