Kroky vraha
Praha, 25. října 2006
Noc předtím, než byla v lesoparku na konci Krokusové ulice nalezena zavražděná dívka, nemohla Julie Kellerová usnout. Bylo takové ticho, že zřetelně slyšela odbíjet hodiny na věži Svatého Matěje. Kostelík byl od jejího domu vzdálený jen něco přes kilometr, ale ve dne zvuk jeho zvonu zanikal v hluku ze čtyřproudé silnice, která obemykala vilovou čtvrť jako pootevřená obruč. Pokud to bylo možné, Julie se rušné komunikaci vyhýbala. Neměla ráda velkoměsto, jeho pachy, anonymitu, ulice poseté odpadky. Ale ve městě se narodila a dýchala smogem zamořený vzduch už čtyřiapadesát let, aniž našla odvahu k tak radikální změně, jakou představoval odchod na venkov.
Možná z Prahy neodešla hlavně kvůli svému domu v Dejvicích, na kopci zvaném Baba. Po rozvodu jí zůstala vila z počátku dvacátého století s oprýskanou šedou omítkou a balkonem, jemuž už léta hrozilo zřícení. Dům byl zanedbaný a rozhodně nepatřil k architektonickým skvostům, za nimiž se do okolí sjížděli turisté. Julie si přesto cenila lehce pochmurné atmosféry, která dýchala z kamenného schodiště, stoupajícího k dřevěným vchodovým dveřím se skleněnou vitráží, z téměř zarostlého štěrkového chodníčku, nořícího se do zahrady, a z bujné zeleně za domem, jíž se několik let nedotkla ruka zahradníka. Právě takovou zahradu Julie vždycky chtěla mít, ale dlouho si ji nemohla dovolit - ne dokud v domě žila se svým manželem. Ludvík téměř denně pobíhal kolem domu se sekačkou nebo zahradnickými nůžkami jako samozvaný zahradní architekt. Všechny linie živého plotu musely zařezávat, jednolitost anglického trávníku nesměla hyzdit jediná pampeliška. Pokud Ludvík objevil osamocenou sedmikrásku, opatrně ji vyrýpl kapesním nožíkem. Byl posedlý pořádkem a disciplínou – hodnotami, které byly Julii naprosto cizí. Od rozvodu proto odpočívaly nůžky na živý plot v kůlně a Julie s požitkem sledovala, jak se příroda rozpíná, natahuje chapadla do všech stran a přetváří (nikterak originální) nápady jejího manžela k obrazu svému.
Na podzim jí výhled z okna kuchyně připomínal impresionistický obraz. Těžké větve přerostlých keřů se skláněly k zemi a listí na nich hrálo desítkami odstínů zelené, hnědé a žluté. Sypalo se do vysoké trávy, odkud je nikdo neshrabal a kde tlelo, dokud je nepokryl sníh. Když Julie přivřela oči, nerozeznávala, kde končí keře a začíná trávník. Po kmeni staré jabloně se vinul břečťan, ohnuté větve šípku se špičkami nořily do trsů ostřice. Nechápala, jak někdo může dávat přednost pěticentimetrovému pažitu zmučenému sekačkou a zmrzačeným keřům, zastřiženým do nepřirozených tvarů. Kde v sobě lidé berou drzost vnucovat svoje názory přírodě, jež je stvořila? Julie celým srdcem milovala svou svobodně bující zahradu. Kdykoli ji zaplavila úzkost nebo se vrátily zlé vzpomínky, uklidňovala se pohledem na širokou škálu zeleně a hnědi za svými okny. I teď se zvedla z postele, potmě došla k oknu a zálibně se zahleděla do houští. Zvon u Svatého Matěje právě odbil půl druhé ráno.
A pak to uviděla. Záblesk pohybu v proluce mezi dvěma keři, ozářené světlem měsíce. Lidská silueta se na okamžik zastavila a za vteřinu zmizela ve stínu. Julie sebou trhla. Snažila se zaostřit pohled do tmy. Někdo je v její zahradě. Kdo? Co tam dělá? Žaludek se jí sevřel strachem. Nebála se o sebe, byla přece zamčená v domě a na oknech měla mříže. Dělala si starost o kočky. Chovala jich celkem dvanáct a milovala je prudkou, nesobeckou láskou, jakou – což si připouštěla jen nerada – k manželovi a možná ani k dětem nikdy necítila. Doneslo se k ní, že ji sousedé kvůli jejímu zvěřinci pomlouvají. Po rozvodu získala pověst pomatené samotářky, která má raději zvířata než lidi. Nehodlala však na svém životě nic měnit. Koneckonců po peripetiích, kterými prošla, má na nekonvenční koníčky plné právo.
O lýtko se jí otřela hedvábná kožešina rezavého kocoura Pana Ministra. Před čtyřmi lety - krátce po jejím rozvodu - přišel ke dveřím a velmi rychle nahradil Ludvíka Kellera v roli pána domu. Měl moudrý pohled a Julie se mnohokrát přistihla, jak mu přisuzuje lidské vlastnosti a pohnutky. Kdykoli bojovala s obavami nebo melancholií, Pan Ministr se k ní přitočil, jako by ji chtěl utěšit. Přispěchal i teď a hlasitým předením se dožadoval pozornosti.
Na něžnosti ale nebyl čas. Julie kocoura jemně odstrčila, otevřela okno a vyklonila se do noci. Zachvěla se. Byla druhá půlka října, a ačkoli ve dne slunce hřálo jako v létě, po setmění teplota klesala k bodu mrazu. V mírném vánku občas zašustily listy jabloně, jinak bylo ticho. Julie napínala uši, ale nezachytila zvuk kroků ani jiný podezřelý hluk. Možná se mýlila. Není důvod panikařit.
Za tmy se bála sama vyjít ven, a tak se rozhodla, že počká do svítání a pak půjde zahradu zkontrolovat. Zavřela okno a v náhlém návalu strachu zatáhla závěs. Obvykle chtěla ze všech oken vidět nebe, ale teď se nemohla zbavit pocitu, že pokud v domě rozsvítí, vetřelec ji bude zvenku pozorovat. Nemělo smysl pokoušet se znovu usnout. Přehodila si přes ramena župan, zapnula varnou konvici a nasypala do šálku dvě vrchovaté lžičky rozpustné kávy. Samozřejmě by mohla zavolat na policii, ale co by jim říkala? Neměla důkaz, že se v její zahradě někdo cizí pohybuje; vlastně si tím ani nebyla jistá. Tohle byla jedna z mála situací, kdy litovala, že žije sama. Kdyby nahoře v ložnici spala Klára nebo Michal, probudila by je a vyšli by společně ven. Jenže ani jedno z jejích dospělých dětí s ní nechtělo žít pod jednou střechou.
Potřásla hlavou, aby odehnala nepříjemné myšlenky. Nemělo smysl rýpat se v minulosti a ptát se, proč jako manželka a matka selhala. Uvelebila se u kuchyňského stolu, usrkávala kávu a při každém tichém zvuku sebou trhla. Vždy to byl jen bezděčný úlek. Julie věděla, že dům je starý a z jeho útrob se každou chvíli ozývá praskání a sténání, kterého se nemusí bát.
V šest hodin usoudila, že už je venku dostatečné světlo na to, aby se odvážila prozkoumat svůj pozemek. Znovu otevřela okno a vyhlédla ven. V zahradě panoval nehybný klid, typický pro okamžik rozbřesku. Vzduch byl mrazivý a keře v měkkém ranním světle působily jako kulisy k divadelní hře o Šípkové Růžence. Julie si obula holínky, do jedné ruky vzala konzervu s kočičí potravou a do druhé těžkou kovovou baterku. Původně se chtěla vyzbrojit pohrabáčem, ale nelíbila se jí představa, že ji tak zahlédne někdo ze sousedů. Baterka byla nenápadnější a v případě potřeby se také dala použít jako zbraň.
Vzala s sebou i sáček se zvířecími vitaminy, které si objednala přes internet a zástupkyně virtuálního obchodu jí je včera dovezla až domů. Je to šikovná služba, pomyslela si Julie. Možná by tímto způsobem mohla nakupovat veškeré chovatelské potřeby; vyšly by tak levněji a Julie nerada zbytečně utrácela. Na druhou stranu jí připadalo riskantní otevírat dveře cizím lidem, kteří zboží dodávají. Včera se jí ulevilo, když s vitaminy přijela mladá žena, a ne muž. Přece jen žije sama a musí si dávat pozor na podvodníky.
Vyšla ven a pomalu kráčela mezi keři. Tráva uprostřed zahrady byla trochu slehlá, jako by ji někdo udusal. Mohla ji sešlapat ona sama, když večer krmila kočky? Těžko, vždyť obvykle chodila po štěrkovém chodníčku. Teď vysypala konzervované maso do plastových misek v rohu zahrady a z kohoutku na vnější stěně domu natočila do starého hrnce čerstvou vodu. Tiše zavolala a v příští vteřině se k ní vysokou trávou začali blížit první strávníci.
Málokdy na zavolání přiběhlo všech dvanáct zvířat; kocouři se toulali a vraceli se domů jednou za dva nebo tři dny. Julii přesto znepokojilo, když napočítala jen jedenáct koček. Nevěděla, čeho přesně se obává, ale ovládlo ji zlé tušení. Možná za to mohl nedávný rozhovor s Janou Jahodovou z vedlejšího domu, která nemohla vystát, že jí Juliiny kočky kálejí na anglický trávník a občas ulehnou ke spánku v její zahradní houpačce. Největší nehoráznosti se dopustil Pan Ministr, který před týdnem vnikl francouzským oknem do vily Jahodových, pronikl do ložnice a s důstojnou samozřejmostí se stočil do klubíčka na manželské posteli.
„Jsem tolerantní člověk, ale aby mi cizí kocour spal v posteli, to už je moc!“ řval Juraj Jahoda z balkonu, zatímco Julie u kohoutku vymývala kočičí misky a předstírala, že vůbec netuší, čí zvíře se tak strašně provinilo.