Kurupira - zlověstné tajemství
„Kara kusuba, kara kusuba,“ hučí výhružně prales kolem nás. Chvílemi ten podivný nápěv zaniká v předení motorů našich pramiček, chvílemi zní silněji a naléhavěji. Začíná pršet, indiány to však neodradí. Dají se do kvílivého pištění. Není to příjemné, naskakuje z toho husí kůže. A pak znovu:
„Kara kusuba, kara kusuba.“
Dal bych nevím co za to, kdybych věděl, co to znamená. Ale snad je dobře, že to nevím.
Plujeme temným tunelem mezi stromy do neznáma před sebou. Vpravo prales, vlevo prales. A indiáni. Nemohou být daleko od břehu, snad deset patnáct metrů. Možná méně. Jsou dokonale kryti clonou vegetace. Neviditelní původci pištění pronikajícího do morku kostí a válečných zpěvů nás mají všechny na mušce. Na otevřené řece jsme snadným cílem. Ležíme sice na dně pramiček, nejsem si však jist, že by to v případě útoku bylo co platné. Stačí vylézt na strom sklánějící se nad řekou.
Zapínám příruční magnetofon. Jak krásně bude tenhle válečný pokřik znít, až ho budu při dobrém drinku pouštět známým v bezpečí svého pražského bytu!
„Kara kusuba, kara kusuba.“
Manuel se na mne tázavě dívá. Bastiano a Diego se tváří, jako by o nic nešlo. Fernando se třese hrůzou.
„Řeky jsou pro indiány pásmem nikoho. Kdo se po nich plaví, na toho neútočí,“ syčí Diego, aby ho uklidnil. „Jen nesmíme přirazit ke břehu - na řece se nám nic nestane.“
Není to tak docela pravda. Vím o případech, kdy byla indiány napadena ze břehu posádka lodic, plujících po řece. Lodice dopluly po proudu do cílové oblasti. Přivezly však jen mrtvá těla obsypaná otrávenými šipkami.
Indiáni nás nechávají proplout. Výhružný zpěv slábne, až kdesi v dálce docela zanikne. Zmocňuje se nás opojné šílenství.
„Na ty, kteří směřují ke Kurupiře, indiáni neútočí,“ směje se Manuel. „Osud takových bláznů je stejně zpečetěn. Tak nač by indiáni zbytečně plýtvali silami?“
Ještě dlouho však hledíme do zelenavého šera, zda nás odtud nesledují pozorné oči, či zda se některá z větví hustého porostu nemění náhle v serbatanu, indiánskou foukačku.
Na jednom z širokých listů skloněných k vodě zpozoruji malou pestře zbarvenou žabku. Déšť bubnuje do jejího drobného tělíčka, jako by ji chtěl utlouct. Skoro s ní mám soucit, dokud si neuvědomím, že je to jedna z pralesniček, navzdory krásnému jménu i vzhledu prudce jedovatých. Právě z nich připravují indiáni nejprudší šípové jedy, které mnohonásobně předčí i účinky populárního kurare. Získávají je tak, že otáčejí nabodnutou žabku nad ohněm. Z pálené kůže se vylučují jedovaté kapky, které indiáni setřásají do připravené nádobky. Z jediné asi třícentimetrové žabky se získá jed na napuštění padesáti šipek, z nichž každá pouhým škrábnutím dokáže v několika minutách usmrtit člověka.
Yanomamové, do jejichž oblasti jsme se nyní dostali, patřili odedávna mezi nejobávanější amazonské indiány a přepady misijních stanic, k nimž stále občas dochází, jejich pověst nevylepšují. Dlouho zůstali tajemnými, hrůzostrašnými, opředenými mnoha pověstmi.
První nesmělé etnografické expedice začaly mezi ně ojediněle pronikat teprve v poslední době. Civilizace však obvykle postupuje velice dravě a rychle. To bylo důvodem, proč brazilská vláda vyhlásila v oblasti u venezuelských hranic indiánskou rezervaci Yanomamo. Je sice zatím jen na papíře, měla by však zaručit, že tato oblast zůstane původní i v budoucnu.
Označení Yanomamo je společné jméno mnoha příbuzných kmenů a klanů. Někteří etnografové je zahrnují do velké jazykové skupiny Aruak. Jiní si s jejich původem nevědí rady. Existují i názory, že jsou spřízněni s Ainy, původními tajemnými obyvateli Japonska. Žijí v nepřístupném pralese na obou stranách brazilsko-venezuelských hranic a odhaduje se, že jich je dnes asi patnáct tisíc. Vesničané obývají jedinou společnou chýši kruhového tvaru, zvanou šabono, otevřenou do jakési vnitřní návsi, kde probíhá veškerý společenský život. Všichni žijí společně a vše spolu sdílejí. Soukromý majetek u nich neexistuje.
Individualismus a majetnické sklony jsou považovány za duševní chorobu a takto postižený jedinec, označovaný jako šiimi, skrblík, je z kmene vyobcován.
První zprávy o jejich životě přinesla Helena Valerová, běloška, která byla v roce 1937 jako mladá dívka unesena při přepadu misijní školy a žila pak mezi nimi dvacet let. Teprve poté se jí podařilo spolu s jejími třemi indiánskými dětmi uprchnout a vrátit se do civilizace.
Po ní se mezi Yanomamy dostalo několik cestovatelů, jako například Italové Vinci a Biocca, salesianští misionáři Cocco a Bigiaretti a především etnograf Chagnon, který mezi nimi strávil čtyři roky. Při studiu jím získaných poznatků nám nebylo nejlíp. Některé působí až hororově. Naprostá většina válek mezi jednotlivými osadami Yanomamů je vedena o ženy, které nazývají wamani. Pokud zajmete ženy nepřátel, nejenže to v budoucnu oslabí jejich bojový potenciál, ale pokud se tomu trochu napomůže, a to rozhodně ne nepříjemným způsobem, řady bojovníků vítězného kmene se výrazně posílí. Možná že tyto nájezdy spojené s loupením žen jsou vyvolány i podvědomou snahou přinést do izolované vesnice nové geny. Každý muž vesnice úspěšných válečníků mívá několik žen, tři i čtyři. Osady poražených mají o ženy nouzi a jsou často blízko zániku. Podle Chagnona i jiných autorů, například Cowella, jsou pro Yanomamy válka a zabíjení sportem. Vítěznými trofejemi jsou wamani nepřátel. Mladé Yanomamky jsou prý velmi hezké, rychle však stárnou. Jednotlivé osady mohou trpělivě sledovat své sousedy, sídlící o několik kilometrů dál v pralese, po dlouhá léta. Když jsou sousedé nějakým způsobem oslabeni, nadešel vhodný čas k útoku. Vítězové pobijí co nejvíce mužů a odvlečou ženy. Útočníci i obránci se přitom většinou znají, volají na sebe při boji jmény, dokonce se mezi sebou baví, jako by šlo o hru, a nikoli o boj na život a na smrt. „Tam, kde mnoho kilometrů divokého pralesa odděluje jeden kmen od druhého, je válka, přinášející opojné vzrušení ze smrti, jediným způsobem jejich vzájemného kontaktu,“ tvrdí Cowell.
Přesto, jak o ně usilují, chovají se Yanomamové ke svým wamani velmi krutě. Chagnon podává svědectví o tom, že je nejen často trestají surovým bičováním a bitím, ale také je úmyslně dost vážně zraňují. Občas je prý dokonce usmrtí. Někteří sekají své ženy mačetami nebo sekerami a střílejí jim lukem do zadku nebo nohou ostré šípy. Jiní je trestají tak, že jim přikládají na kůži rozžhavené konce holí, což má za následek vážné spáleniny. Nejhůř se zachází se zajatými wamani v prvních dnech po únosu, dokud si je vítězové nerozdělí. Neustále jsou znásilňovány všemi muži vítězné vesnice.
V širším okolí mesety Kurupira žijí yanomamské kmeny skupin Širiana, Paiwana, Aharaibo, Pakidai a nejobávanější ze všech, Waikové. Žádný etnograf se v nich dosud pořádně nevyzná. Někteří například nepovažují indiány Waika za samostatnou skupinu, ale za jeden z kmenů skupiny Širiana, někdy dokonce jen za společné označení nejdivočejších klanů různých kmenů této skupiny. „Jsou to nejsveřepější Širiané, divoši mezi divochy,“ charakterizuje je italský cestovatel a etnograf Alfonso Vinci.
Upřímně se přiznávám, že nám bylo celkem jedno, jsou-li Waikové samostatnou skupinou či nikoli. Mnohem důležitější bylo, že to bude právě jejich území, kterým musíme při cestě ke Kurupiře projít. Před započetím cesty jsme proto studovali vše, co je o nich známo, co se ví o jejich zvycích a životě. A čím víc jsme se toho o nich dovídali, tím víc sílila naše původní touha, abychom se s nimi nikdy nesetkali.
Většina z nich dosud nepoznala bělochy. Žijí životem, který je nám cizí, mají pro nás nepochopitelné zvyky. Jednotlivé vesnice zvané šabono svádějí mezi sebou neustálé boje. Jejich motiv je většinou stejně jako u ostatních Yanomamů nudně jednotvárný - loupení žen. Žádné ze šabon nemá prý víc než sto až sto dvacet obyvatel. Po překročení tohoto počtu propukají uvnitř šabona bratrovražedné boje, muži se střílejí šípy a rozbíjejí si hlavy ozubenými válečnými kyji, přičemž nešetří ani děti. Bojovníci se rozštěpí na dvě nepřátelské skupiny. Slabší uprchne, najde si kdesi v hloubi pralesa spojence, s nimi v odvetném útoku přepadne předchozí vítěze, většinu pobije a odvleče ženy. Tak to jde stále dokola. Bez neustálých válek by si snad Waikové ani nedovedli život představit. Mrtvé spalují a jejich popel pijí smíchaný s řídkou banánovou kaší, nabíranou z jakýchsi necek, zhotovených ze stromové kůry. Nádoba, do níž je kaše s popelem nabírána, koluje mezi všemi účastníky obřadu.
Bastiano tvrdí, že už pěkných pár zálesáků nebo misionářů takhle skončilo, a chce se sázet, z koho z nás bude nejlepší indiánský koktejl.