Lázeňská kúra
Prolog
Léto onoho roku, jenž se stal jedním z mezníků mého života, mi neslibovalo nic lepšího než předešlé měsíce.
Leden mi přinesl skličující schůzky s advokátkou a v únoru jsme si s Antonínem Bečvářem po osmi letech řekli u rozvodového soudu svá ne. Jaro se vleklo v trpkém rozjímání o tom, jak hořké konce mají některé sladké začátky.
Když jsem dokončila studium herectví na Akademii múzických umění a nastoupila angažmá v předním pražském divadle, téměř okamžitě jsem podlehla kouzlu o devět let staršího blonďáka se šedýma očima. Oslnivý kolega zvaný Tonek se stal hned v první sezóně mým partnerem ve Strakonickém dudákovi a já v roli Dorotky ani vzdáleně netušila, kolik Zulik bude napříště ohrožovat mé štěstí, popřeji-li švarnému pištci sluch i mimo jeviště. Otevřela jsem tudíž své naivní srdce dokořán, když jsem předtím poněkud nešetrně postrčila maminku s tatínkem hodně dozadu, aby měl Toneček dost místa. Tonek si v mém srdci udělal pohodlí.
O rok později si ho udělal i v mém bytě. Se shovívavým pohrdáním vystrnadil ze společného domova všechny milé upomínky na mou minulost – skříně po babičce, květinový stolek od maminky a záclony, které háčkovala teta Růža – a zařídil ho po svém. Opojena láskou, nezmohla jsem se na protest, tím spíš, že můj milovaný vládl uměním postavit každý protichůdný názor do světla tak nepříznivého, že ho i mnohem protřelejší oponent s pocitem studu zavrhl sám. Konečně vášnivé lásce bývá lhostejné, zda dochází naplnění mezi nábytkem starobylým, nebo hypermoderním. Některá se spokojí i stodolou.
Přesto ve mně časem nabýval vrchu pocit, že se Tonek nepřestěhoval ke mně, nýbrž já k němu. A ani ten netrval příliš dlouho. Tonek se brzy nasytil vzrušujícího vědomí, že jsme se stali hlavními aktéry nejnovějšího divadelního drbu, a začal prodlévat mimo domov častěji, než bylo mladému manželství zdrávo. Každou chvíli měl po představení „pracovní schůzku“, z níž se vracel k ránu s temnými kruhy pod uhýbavýma očima. Navzdory tomu jsem i nadále věřila, že omnia vincit amor, a začala nesměle o dítěti. Tonek si prohrábl plavou kštici: „Proboha, Johano, dítě? Chceš přece v životě něco dokázat! Chceš se snad stát špičkovou herečkou, ne?“
Byl to dobrý argument. Málokterá začínající umělkyně by prohlásila, že nechce v životě dokázat nic a jejím cílem je stát se herečkou špatnou. Moje námitky, že máme řadu skvělých hereček, jež jsou zároveň matkami, odbyl mávnutím ruky, jako by měl své informace o tom, že si tyto herečky děti příležitostně půjčují v sirotčinci. A odešel na další pracovní schůzku, která mi měla napovědět, že moje kariéra bude už dost ohrožena úsilím udržet si tak úžasného muže, jako je on.
Následovala léta odpouštění, naděje, dočasných sblížení, proseb, slz i vzdoru. A pak se v divadle objevila Kristýna. Bezbarvá pihovatá zrzka s prozíravým návykem vědoucně se usmívat při diskusích, v nichž neměla co říct. Byla chytrá jen natolik, aby věděla, že pohazování plamennou hřívou zrychlí tep i kolegům, kteří se dávno smířili s rolí figurkářů. Zrychlilo ho i Tonkovi. Když už byl z pracovních schůzek udřený jako kůň, prasklo to. U rozvodu tvrdil, že já jsem omyl, a když ještě dravě pohovořil o majetkovém vyrovnání, působil dojmem člověka, který přišel vrátit nahnilé jablko a žádá zpět peníze. Horké slzy mi dělaly nepěkné skvrny na halence, zatímco Tonek se usmíval téměř nepříčetně, zejména když jsme vyšli na chodbu plnou dalších čekatelů, jimž tak dával na srozuměnou, kdo z nás dvou má čeho litovat.
Poslední premiéru sezóny jsem odehrála v mrákotách a výsledek vypadal podle toho. Červenec mě zastihl ve vydrancovaném bytě, jak balím kufr do lázní, které mi závodní lékař doporučil už v lednu, hned jak zjistil, že mi hravě spočítá žebra i přes zimník.
Do lázní jsem se netěšila. Opouštěla jsem Prahu s vědomím, že můj sen noci svatojanské skončil; nyní jsem jako kočka na rozpálené plechové střeše, a dobře mi tak, protože jsem se neměla pouštět do hrátek s čertem.
Bylo 14. července 1976.
Den první – středa
„Tak ahoj,“ nasadil Cyril přísný výraz. „Za tři neděle jsem zas tady a nechci vidět žádný hluboký vztah k citově mělkému pánovi!“
„Z hlubokého vztahu k mělkému pánovi jsem se přijela zotavit,“ opáčila jsem stroze. Pak jsem se zastyděla a přešla k vroucnějšímu tónu: „Díky, Cyrile, jsi hodný. Ani nevím, jak ti to oplatím.“
To jsem vskutku nevěděla. Nikdo mi nikdy neporadil, jak splácet něžný cit a galantní úsluhy s ním spojené muži, k němuž chováme pouze vše promíjející shovívavost obvykle vyhrazenou milovaným mladším bratrům. Kdyby se mi například Cyril jednoho dne svěřil, že pozval sekretářku svého šéfa k sobě do bytu, tam ji v náhlém hnutí mysli uškrtil a schoval do gauče, velice laskavě bych mu vysvětlila, že mordovat slečny je bakané. Navíc to přináší jisté problémy, protože jestli to nevíš, Cyrilku, taková slečna v gauči začne brzy ošklivě zatouchat. Půjdeme pěkně na Veřejnou bezpečnost, povíme to tam pánům, kteří budou tak hodní a slečnu si odvezou. No, ty pak budeš nějaký čas klečet na hrachu, ale já ti budu posílat buchty a psaníčka.
Jenomže Cyril se k takovému vztahu stavěl odmítavě. Ochotně by nějakou tu slečnu zaškrtil, kdyby měl zaručeno, že začnu řvát: „Cože? Takovou couru tlustou si tahá. do bytu? Uhuhuhuá!!! Škyt škyt. Zlomil jsi mi srdce!“
Srdce mi bohužel zlomil někdo jiný a v Cyrilovi začala vzkvétat naděje, že příště dostane příležitost on. I rosil tu naději dobrými skutky poukazovanými na můj účet. Jedním z nich byl můj přesun z Prahy do Smrčin.
A tak jsme onoho 14. července v jedenáct třicet stáli uprostřed malebných lesů před lázeňskou budovou Diana. Už jsem se přihlásila v přijímací kanceláři a zavazadla odložila v pokoji. Zbývalo jen rozloučit se. Rozpačitě jsme šoupali nohama v prachu cesty, nevědouce, jak se mají rozžehnat lidé, jejichž city se míjejí, když tu kolem nás přešel dlouhán v nejlepších letech, obtěžkaný kufry. Věnoval mi oceňující pohled, jaký by potěšil každou ženu, neřku-li ženu zrazenou a podvedenou. Cyril okamžitě zaměnil přísný výraz za nerudný. Trpí totiž celý život chronickou nechutí ke ztepilým mužům, neboť ho osud obdařil postavou přerostlého permoníka. Co naplat, že jeho duch dlí ve výšinách, kam čahouni zpravidla ani nedohlédnou! Cyril by byl mnohem šťastnější, kdyby mu ženské nedohlédly na bradu. Navíc k nám ještě otevřeným oknem přijímací kanceláře vzápětí dolehlo nadšené cvrlikání:
„Vítám vás, pane docente! Už se na vás těšíme. Ale jděte, vy jeden, to vy jste čím dál mladší! Budete si přát trojku jako vždycky?“
Bylo zřejmé, že jde o stálého hosta ozdobeného nejen akademickým titulem, ale i šarmem, a jako takového těšícího se výjimečné přízni dam. Cyril by se jistě chmuřil méně, kdyby nově příchozí byl nevrlý penzionovaný hrobník.
Z této situace jaksi přirozeně vyplynulo, že na mně začal mámit slib, že budu hodná. Tvářil se, že tím míní dodržování léčebného režimu, já však dobře věděla, že má na mysli sexuální zdrženlivost.
Projela mnou vlna nevole. Za ta léta, co se známe, by přece mohl vědět, že nejsem žádná nymfomanka, nýbrž notoricky věrný idiot! Který navíc v dané chvíli ani nemá komu být věrný. Přesto jsem se ovládla a poslušně kývala, že ano, budu hodná. Stejně to přijal s nedůvěrou otce, jemuž se dcerka zapřísahá, že už nikdy, opravdu nikdy nebude říkat teta Kráva, ale vždycky jen teta Klára. Nicméně po mém slibu nebylo co dodat, a tak Cyril odfrčel.