1.
Dům byl opuštěný, prázdný. Mráz pronikal do všech koutů. Ve vaně se tvořila tenká ledová pokrývka a nabírala lehounce namodralý odstín.
Připadalo mu, že vypadá jako princezna. Ledová princezna.
Seděl na mrazivé zemi, ale toho si nevšímal. Natáhl ruku a dotkl se jí.
Krev na jejích zápěstích už dávno zaschla.
Nikdy ji nemiloval víc. Pohladil její paži, jako by se dotýkal duše, která tělo opustila.
Odcházel a neotočil se. Nebylo to sbohem, ale na shledanou.
Eilert Berg nebyl šťastný člověk. Namáhavě dýchal a z úst mu vycházely malé bílé obláčky, jenomže zdraví nepočítal mezi své největší problémy.
Svea byla v mládí tak krásná a on nedal jinak, dokud s ní neležel ve svatební posteli. Zdála se mu něžná, milá a trochu nesmělá. Její pravá povaha se ukázala po příliš krátké době štěstí. Držela ho pod pantoflem už skoro padesát let. Ale Eilert měl tajný plán. Poprvé viděl možnost získat ve stáří trochu volnosti, a rozhodně o ni nechtěl přijít.
Celý život těžce pracoval při rybolovu a to, co vydělal, stěží stačilo k uživení Svey a dětí. Když odešel do důchodu, musela jim k životu stačit jeho hubená penze. A bez peněz v kapse by nemohl svůj život začít někde jinde, sám. Až se objevila tato možnost jako dar z nebe, a ještě k tomu to bylo směšně snadné. Ale pokud někdo chtěl vyhazovat spoustu peněz za pár hodin práce týdně, byla to jeho věc. Rozhodně si na to nestěžoval. Bankovky v dřevěné krabičce za kompostem za pouhý rok útěšně vyrostly do imponující hromádky a brzy bude mít dost, aby mohl odtáhnout do teplejších končin.
Musel se zastavit, aby nabral dech před posledním příkrým kopečkem, a masíroval si bolavé klouby na rukou. Španělsko, možná Řecko, tam roztaje chlad, jehož je plný. Počítal s tím, že mu zbývá alespoň deset let, než ho zahrabou do hlíny, a s těmi hodlal naložit co nejlíp. Rozhodně je nemínil strávit doma se starou nesnesitelnou ženskou.
Každodenní ranní procházka za svítání byla jeho jedinou klidnou chvílí a prospívala i jeho zdraví. Chodil vždycky stejnou cestou a ti, kteří jeho zvyk znali, někdy vyhlédli ven a chvíli pohovořili. Zvláště ho těšila chvilička s milou mladou ženou nahoře v kopci u školy. Bývala tam jen o víkendech a přijížděla vždycky sama, pokaždé si ale udělala čas, aby si mohli popovídat o počasí a o větru. Také ji zajímalo, jaká bývala Fjällbacka v dřívějších dobách, a to bylo rozhodně téma, o němž rád mluvil. Bylo radostí na milou Alexandru pohledět. To ho dosud stále těšilo, i když zestárl. Rozumí se, že se o ní také ledacos povídalo, ale kdyby měl člověk poslouchat babské řeči, brzy by neměl čas na nic jiného.
Před několika lety se ho zeptala, jestli by nemohl každý pátek ráno zkontrolovat dům, když stejně chodí kolem. Budova je stará a kotel na teplo i vodovodní potrubí nespolehlivé, a ona nerada o víkendu přijíždí do zimy. Dostal klíč, aby mohl vejít a podívat se, jestli je všechno v pořádku. V okolí došlo k několika vloupání, a tak měl také ověřit, zda okna a dveře jsou zavřené.
Úkol rozhodně náročný nebyl a každý měsíc v její schránce na dopisy ležela obálka s jeho jménem a odměnou, kterou pokládal za přímo královskou. Kromě toho ho moc těšilo, že dělá něco užitečného. Nebylo snadné zůstat bez činnosti, když celý život těžce pracoval.
Vrátka visela nakřivo a protestovala, když otvíral do zahrádky. Sníh nebyl shrabán a napadlo ho, jestli by o to neměl poprosit některého z chlapců. Nebyla to přece práce pro ženy.
Vytahoval klíč a dával si velký pozor, aby mu nevypadl do sněhu. Kdyby si musel kleknout, už by se nenarovnal. Venkovní schody byly hladké a pokryté ledem, proto se raději přidržel zábradlí. Právě chtěl zasunout klíč do zámku, když si povšiml, že dveře jsou nedovřené. Trochu překvapeně do nich strčil a vešel na předsíň.
„Je někdo doma?“ Třeba dnes přijela o něco dříve? Nikdo neodpovídal. Zahlédl, jak mu z úst vychází pára, a uvědomil si, že je v domě mrazivo. Vůbec si nevěděl rady. Něco tady nesedělo a nešlo jen o porouchaný kotel.
Prošel místnostmi. Nezdálo se, že by tu někdo s něčím hýbal. Dům byl stejně uklizený jako vždycky. Video a televize stály na svých místech. Prošel přízemí a vydal se po schodech nahoru. Schodiště bylo příkré, a tak šel hodně opatrně. Nejdříve nahlédl do ložnice. Na první pohled bylo zřejmé, že tady bydlí žena, i když pokoj byl dost úsporně zařízený, ale uklizený stejně jako celý dům. Postel byla ustlaná a u nohou stála cestovní taška. Zdálo se mu, že je nevybalená. Připadal si hloupě. Možná přijela dříve, a když zjistila, že je kotel rozbitý, šla hledat někoho, kdo by ho spravil. Sám ale vlastnímu vysvětlení nevěřil. Něco bylo v nepořádku. Cítil to v kostech, jako někdy poznával blížící se vichřici. Opatrně pokračoval domem. Další místnost ležela v rozlehlém podkroví se šikmým stropem a dřevěnými trámy. Po stranách krbu stála dvě křesla. Na stolku se povalovalo několik časopisů, ale jinak bylo všechno na svém místě. Sešel znovu do přízemí. I tady se všechno zdálo v naprostém pořádku. Kuchyně i obývací pokoj vypadaly jako vždycky. Zbývala mu jediná místnost – koupelna – a před jejími dveřmi na okamžik zaváhal. Všude panovalo naprosté ticho. Napadlo ho, že se chová směšně, a energicky otevřel dveře.
O vteřinu později letěl k domovním dveřím tak rychle, jak mu jeho věk dovoloval. Na poslední chvíli si vzpomněl, že schody jsou omrzlé a stačil se zachytit, než sletěl hlavou dolů. Brodil se sněhem přes zahradu a zaklel, když se mu vrátka nechtěla otevřít. Venku se bezradně zastavil. O kousek dál uviděl postavu, která se rázným krokem přibližovala. Vzápětí poznal, že je to Toreho dcera Erika. Rozčileně na ni zavolal.