Máslo na hlavě
takový sen. Zdá se mi, že jsem malá holka, usínám a pod hlavou mám a ozve Mám se hlava. Ne, to není moje hlava. To je střep. Takhle prý bolí hlava, když mozkové buňky, které zůstaly po alkoholové smršti živé, pohřbívají ty mrtvé. A v mém věku, kdy se mi blíží třiatřicítka, je to ještě zákeřnější. V poloprázdné lékárničce najdu dva paraleny a pak odpočítávám čas jako střelmistr v kamenolomu. Už aby zabraly.
Kdyby se alespoň něco začalo dít. Cokoliv. Napnu všechny své síly a dojdu až k oknu. A skutečně: alespoň něco se děje. Na dvorku se pohybuje taková zvláštní postavička. Ladně se pohupuje ze strany na stranu. Její pohyby tak trochu připomínají tanec lesních žínek z pohádky anebo plameňáky. Dlouhé ruce stařenky se vlní se stejnou grácií jako krky těchhle exotických ptáků. Při svých kreacích se shýbá a sbírá odhozené papírky, které vypadly z přeplněných kontejnerů. Je to asi osmdesátiletá stařenka, které jsem dala přezdívku Dobrý boží den. Přesně tak zdraví její bezzubá ústa každého, koho potká. V zimě stepuje po zmrzlém dvorečku a po chodnících bosa a oděna, jako kdyby se chystala na pláž, v létě je zase navlečená do vypelichaného kožíšku vhodného do lednových mrazů. Vždycky se usmívá a tančí svůj zvláštní tanec.
Svému manželovi říká Jean Marais. Ten je zavřený v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Kdykoliv se mu podaří utéct, což se stává docela často, hrozí našemu domu velké nebezpečí. Nikde jsem se nedočetla o tom, že by slavný francouzský herec trpěl pyrománií, ale jediným koníčkem jeho bohnického protějšku je zakládat požár. A to samozřejmě v našem domě.
Taky bych nejradši založila oheň. Zničil by všechny mé nezaplacené složenky a podobná lejstra, která člověk vynalezl jen proto, aby si komplikoval život. Já si ho navíc ztěžuji vysedáváním po hospodách, což mě přijde na pěkné peníze. Strašně moc jsem toho včera vypila, krabičky cigaret raději nepočítám.
Dejte mi novou hlavu! Tahle snad nikdy nepřestane bolet. A k tomu všemu si vzpomínám, že jsem se včera strašně přejedla. Jak jsem přišla opilá domů, vyjedla jsem celou lednici. Takže ono nestačí, že jsem ošklivá a mám povadlou pleť. Budu ještě tlustá. Proč tedy platím nekřesťanské peníze za mučení na nějakých pitomých strojích v posilovně? Proč blbnu v tělocvičně na druhém konci města s nějakou pošahanou cvičitelkou tai-či, která je odporně pozitivní a říká nám všem “děvčata”? Stejně se vždycky nakonec opiju a ve finále se přejím tím nejhorším, co v lednici je.
Tak schválně co jsem snědla. Rybí salát, ten by snad ještě šel, kdyby nebyl naložený v majonéze a tak odporně nesmrděl. Další chod: vanilkový pudink s višňovou omáčkou. Následovalo finále v podobě špaget s kečupem. V mém těle pak vybuchla kalorická bomba. Ještě teď cítím tlakovou vlnu a dělá se mi špatně z toho, jak se tam někde uvnitř mě vytváří mišmaš z ryb, špaget, kečupu a vanilky. Fuj. Radši jdu osprchovat své nehezké tělo. V tu chvíli zazvoní telefon.
Moje matka je regulérní blázen. Svět šílí a ona je pořád tak vyrovnaná a bezstarostná. No a teď zrovna volá. Jestli prý nepřijdu na oběd. Je marné jí vysvětlovat, že po tak odporném obžerství nikam nejedu, natož někam na konec Prahy nedělním metrem, které má asi hodinové intervaly a vždycky ve mně vzbuzuje pocit deprese. A venku je tak neuvěřitelně slizko. To bych musela zabalit své tělo do velkých a také tlustých svetrů. Odporná představa.
“Danuško, co děláš a co budeš mít k nedělnímu obědu a jaký máš na dnešek plány?”
Takhle se ptá moje matka. Už jsem jí asi milionkrát říkala, že neděle příšerně nesnáším. Většinou je trávím sama a jsou nudné.
“Tak se nějak zabav,” radí mi jako pokaždé.
Mluví se mnou, jako kdybych byla mentálně na úrovni Dobrého božího dne.
“Víš, Dano, nechci ti nic říkat (a já si v duchu odpovídám – nic mi tedy neříkej a díky kocovině mlčím), ale kdyby sis pořídila dítě, máš o zábavu postaráno a žádnejma depresema netrpíš...”
Tyhle její úvahy mě pravidelně přepadají v okamžicích, kdy jsem na to co nejméně psychicky připravená. Proti kanonádě jejích slov existuje jediná možná obrana. Oddálím sluchátko od ucha a podle jeho vibrací poznávám, kdy matka přestává mluvit.
“Co na to teda říkáš? A proč mi, sakra, vůbec neodpovídáš ?!” křičí podrážděně do telefonu.
Rychle si dávám sluchátko zpátky k hlavě.
”Dej mi s tím pokoj, dítě do takovéhle rodiny přivést prostě nechci a nemůžu. A vůbec, je to moje věc,” přecházím z obrany do útoku.
“Ale to už snad po tobě nikdo nechce,” říká máma a nejspíš ještě mluví o dítěti, sama nevím. A pak, aniž by se odmlčela, skočí do světa financí: “Už jsem se tě několikrát ptala, jestli jsi zaplatila ty složenky, co se ti válely na botníku v předsíni.”