Mezi nebem a peklem
Přikročme tudíž ke druhé skupině žen, u níž lze předpokládat nejkrásnější chvíli špičkové kvality. Patří do ní krásné, ctižádostivé... No, někdy méně krásné, ale o to ctižádostivější příslušnice něžného pohlaví, které ovládají způsob, jak nasměrovat svoje city výhradně na ta místa, kde je zemský povrch hustě zalidněn miliardáři. (Před lety bych napsala milionáři. Jenže před lety byla za dvě stě tisíc vila jako dort, zatím co dnes je za dva a půl milionu garsonka.)
Snění těchto dam je pro mě ještě méně pochopitelné než chůze po řeřavém uhlí či sušení mokrých ledových prostěradel na holém těle. Patřím totiž mezi hlupačky, jimž srdce kraluje nesmlouvavě, nehledíc na varování rozumu. Jen díky laskavému Osudu jsem nepropadla vášnivému citu ke zločinci, jenž se skrývá ve hvozdě oděn jen chatrnými trenýrkami. A co se týče vyhledávání majetných ctitelů, jsem na tom hůře než vepř, který umí vyčenichat lanýže pod zemí.
Ale nevadí mi to. Protože když občas zahlédnu fotografii nějakého toho pána co je „za vodou“, nezdá se mi, že by si Stvořitel dal při jeho výrobě příliš záležet. A myslím na to, jak po všech těch megasvatbách přijde chvíle, kdy pohádkový boháč odloží perfektně střižený oblek a s ním i všechny kreditky, a co potom zbude. Radši nemyslet. Podle mne nejlíp dopadla Julia Roberts v Pretty Woman, poněvadž Richard Gere, jo, to je jiná káva. Abych toho našla, naučila bych se rejt nosem i v asfaltu.
Navzdory všemu se na tento způsob cílevědomé ženy musí ve svůj svatební den cítit v sedmém nebi násobeném zadostiučiněním, hrdostí, ba pýchou, neboť se jim právě otevřela široká brána do společnosti Vyvolených, kde se nikdy nebude hovořit o výprodeji dětského oblečení a zlevněných kuřecích křidélkách, nýbrž výhradně o jachtách a skvělých nákupech blbůstek se snačkou Dior, Hermés a Vuitton. No, já jim to přeju. Hlavně aby byly šťastné. Což je daleko větší umění než najít pracháče.
Druhou nejkrásnější chvílí je pro ženu narození prvního potomka. Ale nebojte se, vy druhorození a třetirození, i váš příchod na svět je velké štěstí. Jenže stát se matkou poprvé je něco neopakovataleného. Vlastně taková maturita z ženství, na kterou nejsme sdostatek připraveny. Stokrát nás mohou poučovat o poslíčkách a skutečných porodních bolestech, o intervalech a správném dýchání, ale když TO přijde...? A jak jsme pak hrdé, když ten náročný proces zvládneme. Když má bejby všechny prstíčky i orgány a nos po tatínkovi.
Za sebe však musím říct, že více než nějaké závratné štěstí jsem pociťovala zjihlý úžas, pokoru a vděčnost. Bylo mi umožněno prožít zázrak a být jeho součástí. Stvořila jsem (no dobrá, za jisté pomoci otce) nový život, človíčka, který poroste, naučí se číst, psát, pracovat, milovat... Tehdy mi ani na mysl nepřišlo, že by se taky mohl naučit kouřit, pít pivo a podvádět ženské. No, a doufám, že teď sedíte, protože můj prvorozený nic z toho opravdu nedělal.
Přesto že jsem cítila k malému tvorečku neskonalou něhu a lásku, znepokojovalo mne, že maminka na vedlejším lůžku neustále brebentí: „Ty mámino srdíčko, broučánku můj, zlatíčko moje.“ Já neměla potřebu demonstrovat mateřskou lásku tímto způsobem. Ta moje byla tichá, protože pro její velikost mi žádná slova nebyla dost dobrá.
Nuže, začali jsme optimisticky tím nejhezčím v životě ženy, ale záhy si budeme muset přiznat, že v něm jsou i chvíle všední a nudné, palčivé a trudné, jelikož takový je už život.
Obraťte list.