Meredith nikdy nepovažovala svou sestřenici za vesnický typ. Ukrýt se před všemi přáteli a kolegy z branže nebyl Evin styl. Meredith zastavila před Starou farou – Eviným současným domovem – a zhasla motor. Napadlo ji, jestli s návrhem koupit tenhle přitažlivý, byť mírně zchátralý dům ze žlutých cihel mezi Oxfordshirem a Northamptonshirem přišel Robert Freeman, Evin poslední manžel.
Jmenovalo se to tu Westerfield, nebo to aspoň turistům sdělovala vyboulená cedule napůl zakrytá vzrostlou trávou. Vesnice se nacházela šest mil od města Bamford, a když ji chtěl člověk najít na mapě, musel přimhouřit oči, aby viděl drobná natištěná písmenka a značku se skoupým označením „vykopávky“. Bůhví, co to znamenalo. Z toho, co zatím viděla, nic nenaznačovalo, že by se tu daly najít nějaké historické pamětihodnosti. Pravděpodobně jen hrboly na poli nějakého farmáře prozrazovaly opevnění z doby bronzové. Lidé obdělávali půdu ve Westerfieldu už dlouho.
Původní obyvatelé zřejmě měli své šamany nebo druidské kněží, ale v osmnáctém století pečoval o duše Westerfieldu farář, vybíral desátky a představoval úřední moc. A bydlel tu. Evin dům se nacházel na konci štěrkové aleje zastíněné stromy. Naproti němu stál kostel se hřbitovem, zpola zakrytý stromy. Byl pozdně gotický a působil opuštěným dojmem. Fara, nebo aspoň to, co z ní bylo za vysokou cihlovou zdí a zavřenou kovanou bránou vidět, byla georgiánská s některými pozdně viktoriánskými prvky. Nevzhledné trubky táhnoucí se po fasádě pravděpodobně svědčily o pozdější snaze o modernizaci. Televizní anténa na střeše ukazovala na přednostní zájmy nové generace.
Meredith vystoupila z auta. Ve vlhkém chladném vzduchu se zachvěla, promnula si holá předloktí a zadívala se k oknům v patře. V korunách stromů na hřbitově za ní bolestně skučel vítr a z nedalekých větví vylétlo bez varování něco velkého a zapleskalo křídly. Trhla sebou, ale byl to jen holub, který se posadil na televizní anténu a začal vrkat. Meredith se ušklíbla a zalomcovala bránou. Bylo zamčeno, avšak na sloupku viděla tlačítko zvonku a domácí telefon.
A taky něco jiného. Na jedné tyči brány visela hnědá papírová taška převázaná růžovou saténovou stužkou s mašlí a k ní připevněná kartička, jakou květinářky přidávají ke květinám doručovaným na objednávku. Zvláštní a dost nepříjemné bylo, že kartička měla černé lemování jako ty, které obvykle provázejí věnce nebo květinové dary určené na hřbitov.
Meredith přistoupila blíž a zadívala se na lístek. Natištěnými písmeny tam stálo: VÍTEJ DOMA, SARO. Bez podpisu. Zamračila se. Anonymní dárce to určitě myslel dobře, ale při výběru černě lemované kartičky se dopustil hloupého přehmatu. Teprve potom si všimla, že je papírové dno mokré. Ať už je v tašce cokoli, prosakuje to, napadlo ji a natáhla ruku, aby se dotkla promočeného papíru.
Odtáhla ulepené, červeně potřísněné prsty. Zalapala po dechu a zatáhla za růžovou stuhu, která se tím pohybem uvolnila. Taška spadla na zem a roztrhla se. Uvnitř byla odporná krvavá hmota. Meredith přidřepla na bobek a opatrně odstrčila papír. Bylo to hovězí srdce.
„Nechutný vtip,“ zabručela. Zároveň ji potěšilo, že ten odporný balíček našla jako první. Zvedla tašku, srdce, stuhu i kartičku a štítivě je donesla k zarostlé strouze, která protínala cestu. Všechno hodila do kopřiv tak, aby to zmizelo z očí. Nějaký pes nebo noční dravec maso najde a do rána se o něj postará. Potom si pečlivě otřela prsty a snažila se pustit ten ohavný obrázek z hlavy. V tu chvíli za sebou zaslechla tiché křupání štěrku a obrátila se.
Za ní, zhruba ve čtyřmetrové vzdálenosti, stál nějaký muž a díval se na ni. Takovou postavu by na zapadlé venkovské cestě rozhodně nečekala. Byl středně vysoký, štíhlý, bledý a mohl být téměř v jakémkoli věku mezi třicítkou a padesátkou. Měl na sobě tmavý oblek a vypadal úzkostlivě čistý a upravený, takže ho v první chvíli pokládala za pohřebního agenta obhlížejícího hřbitov kvůli případné budoucí profesionální návštěvě. Ale potom otevřel ústa.
„Ohavná nepříjemnost,“ řekl. Mluvil americkou angličtinou, avšak s výrazným přízvukem a mírně staromódní, důkladnou výslovností. Nevypadal otřeseně, jen odmítavě.
„To ano,“ vyhrkla Meredith. „Věděl jste o tom?“
Nadzvedl koutky úst, ale jeho světle šedé oči si zachovaly opatrný výraz. „Uviděl jsem to až teď z cesty. Dostala jste se sem jako první.“ Přistoupil blíž a podal jí ruku. „Vy budete ta konzulka. Jmenuju se Elliott – Albie Elliott. Jsem Evin přítel. Taky tu bydlím.“ Při posledních slovech trhl hlavou k faře.
Meredith trochu neochotně uchopila jemné bílé prsty do dlaně a automaticky se představila, ačkoli už její jméno zjevně znal. „Když jste odcházel, tak to tu ještě nebylo?“
Elliott zamrkal. „To bych si všiml, ne? Ale vyrazil jsem brzy ráno. Byl jsem v městečku kousek odsud – Bamford tomu říkají. Zapadákov. Jel jsem tam autobusem. Zajímavá zkušenost, ale podruhé už to opakovat nemusím. Když jsem odjížděl, na bráně nic neviselo, ale jak už jsem říkal, bylo to v devět ráno.“
V Meredithině hlavě se vyrojilo několik otázek, ale zeptala se jen na jednu: „Přijel jste na svatbu?“
„Ach ano – svatba.“ Elliott si o sebe otřel hladké dlaně. „Evie chce, abych se tu na ni zdržel. Jak jsem pochopil, vaše příbuzenstvo není moc početné. Ale nevím, jestli si budu moct dovolit strávit tu tolik času. Doma mě čeká plno práce.“ Na prstě měl velký, nevábný prsten s tmavočerveným kamenem na hranatém podkladu. „Jsem tu pracovně,“ dodal.
„Od filmu, nebo od televize?“ zeptala se pohotově. Dalo se předpokládat jedno či druhé, pokud se Eve nerozhodla sepsat paměti. Ale bylo těžké poznat, co se dá od pana Elliotta čekat, kromě toho, že se vydával za někoho, kým nebyl. Pod „nóbl“ přízvukem, pečlivě střiženými vlasy a tmavým oblekem, který ukazoval na vzdělání nejprestižnějších univerzit Spojených států, nemluvě o zrůdném prstenu, patřícímu zřejmě nějakému studentskému spolku – to vše nanejvýš křiklavé – se ukrýval ubohý Bronx. Tím si byla Meredith jistá.
Elliott znovu pohnul ústy. „Produkuju a režíruju Dědictví.“ Když viděl, že to na Meredith neudělalo žádný dojem, dodal s trochou podráždění, při němž získal jeho hlas nosovější zabarvení: „Je to pokračující sága tří generací bankéřů v New Jersey.“