Ohnivý tanec
Prolog
Šum a teplo stoupaly ke stropu a mezi lustry se mísily s cigaretovým kouřem. Kolem velkého baru se tísnila spousta lidí, kteří se snažili upoutat pozornost uspěchané obsluhy.
Návštěvníci byli hluční a nažhavení, jako to bývá v Göteborgu v hotelu Park Avenue každoročně během Knižního a knihovnického veletrhu. Na mnoha hostech už byla patrná značná únava. Některé známé i méně známé kulturní osobnosti se těžce opíraly o bar nebo klesly do některého z křesel a podřimovaly.
Létajícími dveřmi vcházeli i vycházeli další lidé a prodírali se k baru nebo se připojovali ke stojícím hloučkům. Mnozí z nich jedním okem sledovali vchod – mohl sem přijít někdo ze skutečných celebrit, protože většina z nich bydlela přímo v hotelu. Často to ale byli jen vydavatelé či knihovníci, případně nějaký podnapilý básník nebo spisovatel.
Proto si mnoho z nich později vybavilo okamžik, když ta žena vešla do chodby a zastavila se před dveřmi. Ačkoliv ostatní vzpomínky měli rozmazané – v některém případě vůbec žádné – většina přítomných na její příchod zareagovala. Nezpůsobila to její výjimečná krása, ale něco úplně jiného. Později o tom mluvili jako o jakési záři nebo auře.
Byla vysoká a štíhlá, oblečená do černé minisukně, končící hned pod zadečkem, a ostře červených punčoch z lesklého syntetického materiálu. Kolem kotníků se jí shrnovaly černé pletené návleky a spadaly k botám na ploché podrážce. I když neměla žádné podpatky, její nohy vypadaly senzačně dlouhé. Přes teninké tílko, které obepínalo malá špičatá ňadra, měla krátkou černou koženou vestu vyzdobenou kovovými nýty. Její oblečení přirozeně budilo pozornost, ale pohledy k ní přitahoval především její vzhled: bledý obličej ve tvaru srdce s vysokými lícními kostmi a plnými ústy, stvořenými k líbání. Napjatá vráska kolem nich ale dávala jasně najevo, že o to by se nikdo raději neměl ani pokusit. Potvrzovaly to i její oči mandlového tvaru s dlouhými hustými řasami, zdůrazněnými silnou oční linkou.
V tmavých očích se žádné city neodrážely. „Oči měla jako temné bezedné studny, dosahující až ke zmrzlé duši,“ řekl při pozdějším výslechu jeden podnapilý básník.
Otočila se a zjevně někoho hledala. Nakonec ho zahlédla a začala se cílevědomě prodírat k zadnímu stolu. Její pohyby byly vláčné a půvabné.
Muž stál zády ke vstupním dveřím a neviděl ji přicházet. V okamžiku, kdy byla skoro u něho, postavil ojíněnou sklenici, dýchal si do dlaně a hýbal prsty, jako by mu ztuhly chladem. Opilý autor dětských knih, stojící vedle něho, si nešikovně navlékal pobryndané sako a něco brblal o zimě táhnoucí ode dveří. Mladá žena se volně proplétala masou lidí, kteří jí vědomě či nevědomky uhýbali z cesty.
U stolu se zastavila a hleděla na hlučící společnost. Postupně si mladí muži v tmavých oblecích a ženy v toaletách uvědomili její přítomnost, zmlkli a zvědavě se na ni zahleděli. Jen jeden z nich si jí nepovšiml a prozpěvoval:„Poeira, poeira, poeira Levantou poiera.“
Měl hluboký příjemný hlas a celá jeho osobnost se odlišovala od tmavé uniformity kamarádů. Jasně červené tričko zdůrazňovalo krásné svalstvo a kolem úzkých boků mu přiléhaly těsné džínsy. Na krku se mu třpytil široký zlatý řetěz a odrážel se od snědé kůže. Mnoho zlatých kroužků v ušních boltcích závodilo s leskem bělostných zubů v obličeji barvy bílé kávy.
Když dozpíval, otočil pohled k mlčící ženě. V obličeji mu zazářil úsměv.
„Hleďme,“ vykřikl radostně a gestem ruky ji vyzval, aby se posadila ke stolu.
Unavená blondýna s tmavýma očima a téměř černou rtěnkou na příchozí dívku nespokojeně pohlédla. Vstala ze židle stojící vedle snědého muže a vratkými kroky se vydala k toaletě.
Mlčící žena se ztuha posadila a nepřestala na muže hledět, ale ten si nebyl vědom chladu, který se kolem ní šířil, a položil jí ruku kolem ramen. Proti své vůli se nechala přitáhnout blíže k němu. Napětí v jejím těle i obličeji trochu povolilo.
Jeden z mladých mužů začal nahlas recitovat nějakou báseň a žena ho pozorovala. I když se nezdálo, že by jí rozuměla, zdvořile mu zatleskala. Dokonce se zasmála i nějakému jeho vtípku.
Hlídač v tmavém obleku obcházel zbývající hosty a informoval je, že se bude zavírat. Několik starších lidí se připojilo ke skupince u zadního stolu. Vysoký muž s krátkými bílými vlasy se zdál být hlavní postavou společnosti. Byl dvakrát tak starý než většina těch mladých, ale byl to známý spisovatel a zřejmě něčí přítel. Blondýna se vrátila ke stolu po pozoruhodně dlouhém pobytu na toaletě.
„Budeme pokračovat u mě, mám apartmá nahoře v nejvyšším patře,“ navrhl bělovlasý autor.
Zvedli se od stolu a přesunuli se k výtahům. Když se jeho dveře otevřely, hlučně se nahrnuli dovnitř. Všichni, kromě mladé ženy v minisukni a růžovém tílku.
„Já půjdu po schodech,“ řekla.
Byla to její první slova za celý večer. Ostatní na ni volali a snažili se ji přilákat do přeplněného výtahu. Neotočila se a pokračovala k širokému schodišti. Hlídač ji nezastavil, protože věděl, že patří ke společnosti. Než se zavřely dveře výtahu, zahlédli ještě naposledy odlesk lamp na jejích krátce ostříhaných vlasech.