Sedm hodin na pláč
Změnil jsem se. Už tě nemiluju. Promiň. Ty za to nemůžeš. Tahle textovka mi přišla ve 23.20. Přesně před měsícem a třemi dny. Pět dnů poté, co jsem ho naposledy políbila.
Proč mi to neřekl do očí? Bál se. Čeho? Mne. Nebo sám sebe?
Seděla jsem na chodbě toho obrovského žlutého domu. Kolem bylo hrozné ticho. To ticho, které mne mělo uklidňovat před Prahou a udržovat představu rodinného života, totéž ticho dnes budilo obrovskou úzkost. Tak prázdno tu najednou bylo. Půl dvanácté v noci. Docela pozdě na špatné zprávy. Ale děti už spaly. A to bylo hlavní. Přesně sedm hodin do rána. Sedm hodin na pláč. Sedm hodin na uvědomění si, že i kdybych měla sežrat všechna antidepresiva, co obsahuje roztocká lékárna, tak moje děti svoji maminku vidět plakat nesmějí.
On je zradil. Já jsem to jediné, co zůstalo. Konstanta. Jistota. Nesmějí poznat, že se bojím. Že se mi stýská. Že je mi smutno.
Přišel ke mně domů před třemi lety. Tehdy jsem nic netušila o domu za Prahou, kde skončím.
Přišel do malého vršovického bytu s velkými okny.
Měla jsem ráda velká okna bez záclon. To až později jsem se začala schovávat. Za žaluzie. Za brýle. Za lži.
Už tenkrát jsem měla být velká holka. Tedy takzvaně dospělá. Holka s malými miminy a přerostlými hnědými psy. Moji psi se ho báli. Toho jsem si měla všimnout. Ne toho, že je krásný, silný a okouzlující. A úplně jiný než můj manžel. Jsi jak Anička posedlá, vyčítala mi maminka. A já neslyšela. Jak typické.
Měla jsem průměrného českého manžela. Průměrnou českou chůvu. A průměrný pražský byt. Vzhledem k tomu, že jsem se ani v nejmenším necítila být paní Bovaryovou, neměla jsem nejmenší důvod k nespokojenosti. Jen snad nuda. A klid. A ten průměr. Ten mne děsil. Měr je v pohodě. Kdyby to bylo polo, tak dobré. Ale průměr! Cítíte tu hrůzu?
Na té chodbě, pod knihovnou, jsem vzpomínala na první chvíle. Jak se mne bál políbit. Styděl se. Nechtěl být rychlým soustem pro víkendovou nevěru. I když nevěděl, zřejmě vytušil, že těch bylo mé manželství plné.
Vodil mne na dlouhé procházky. A vyprávěl o svých snech. Sny, sny a sny. Věřila jsem mu každé slovo. V mých očích začala narůstat představa pravdomluvného, spolehlivého, čestného muže.
Ani omylem by mne tenkrát nenapadlo, že je to jen dobrá rétorika. Pohádky.
Až o mnoho měsíců později mi došlo, že tak přesvědčivý může být jen člověk, který svým slovům skutečně věří. To však ještě nemusí nutně znamenat, že mluví pravdu.
Byl tak hezký. Od první chvíle, kdy jsem ho viděla v té vršovické kuchyni, jsem se ho chtěla dotýkat. A to nikdy nepřestalo. I když mne opustil. Podvedl. Obelhal. Ta fyzická potřeba mít jeho tělo, ta nekontrolovatelná touha, ta nezmizela nikdy.
Právě jeho vyprávěnky, jak jsem jim ex post říkala, příběhy, které glorifikovaly jeho samého nejen v očích ostatních, ale i v jeho vlastních, mne měly varovat.
Ty sny a představy o sobě samém mne měly upozornit na Něco. Něco divného. Nestalo se. Poprvé jsem se zarazila, začala jsem pochybovat, dva dny před tátovou smrtí. Stál u něj v pokoji a díval se na moji fotku z dětství nad tatínkovým psacím stolem. Ten pohled byl najednou neúčastný naší tragédie. Byl zkoumavý. Chladný. Otec to také zachytil. Ve dvou posledních dnech se už táta nemohl ani pohnout. Ale díval se na mne. A v pohledu měl varování. Totéž varování, jako když mi říkal: „Karlo, za tím Něco bude. Nikdo nemůže být nezištně tak moc hodný. A to Něco nebude vůbec v pořádku. Dej si pozor.“ Nikdy jsem mu nenaslouchala. Vysmívala jsem se jeho varováním. Ale ten krátký okamžik nad tátovou postelí byl prvním zábleskem pochyb, které jsem si dokázala uvědomit.
Je těžké přemýšlet, když máte na břiše zasychající sperma.
Vzpomínám si, že když jsme se seznámili, tedy lépe, když jsme se spolu začali milovat, přestaly mé děti spát. Matějovi byli tři. Kristýnce rok a půl.
Jako by vycítily, že mezi nás přišel cizí člověk. Že mezi mnou a jejich postýlkami je tělo. A není to tělo jejich táty. Senzory hlásily ohrožení. Strašná to doba. Plná nočních můr. Nevysvětlitelného pláče. Návštěv psychiatrů. Diskusí na téma rozvod, klidný spánek, výchova.
Můj manžel jako by nevnímal. „To asi zuby.“ Říkával a pouštěl si další telenovelu. Nebo fotbal. Nebyly to zuby. Ale mé orgasmy. Ty děsily moje děti a ohrožovaly jejich jistoty natolik, že nemohly spát.
Poprvé jsme se milovali v autě. V Příbrami. Když jsem pak jela domů, cesta vedla lesem, měla jsem takové velké auto, tak mi furt tikalo v hlavě ZASTAV, vystup, takové ty formulky, co se říkají v metru. „Dveře se zavírají.“ Zároveň jsem naprosto jistě znala pravdu i blízkou budoucnost. Nebylo úniku. Kvůli jeho tělu jsem dokázala obětovat cokoliv, co jsem se do té doby tak úpěnlivě snažila udržet.
Manželství. Nebylo pro mě posvátné. Zároveň se však u nás v rodině nikdo nikdy nerozváděl. A ani já to neměla v plánu.
Tři týdny po tom „autě“ jsem seděla v kanceláři doktora Novotného a sepisovala žádost o rozvod.
To to sperma.
Vlastně za to všechno mohla chuť jeho spermatu. Francouzská hořčice, smála jsem se vždy u jiných mužů. Ne tak u něj. U něj začala závislost. Klečela bych a čistila jeho boty, jen abych ho mohla mít zas a zas. Tenkrát jsem ještě netušila, jak moc do něj budu v budoucnu kopat. Jak moc ho ponižovat. A jak strašně mi to on vrátí. Tenkrát jsem měla pocit, že tu horkou bílou tekutinu cítím neustále v puse. A jako zaslepená, omámená jsem diktovala ty hloupé fráze, které se deklamují u každého rozvodu.
Bezmocná
Schováváme se v garážích, nosí mne po petřínském kopci, milujem se na záchodech benzinových pump. A taky restaurací. Pomalu nebude na Smíchově jediná hospoda, jejíž toalety bych naprosto důvěrně neznala. Posedlost. Schůzky kvůli čemukoliv. Napřed výmysly. Pak pravda. Ano, kvůli sexu. Večerní popisy, co se druhý den stane. Poprvé ve svém životě chodím bez kalhotek. Ve třiceti trochu pozdě, že?
Už se neomlouvám ani sama před sebou. Už neříkám, že chci zpátky oblíbence svých dětí. Nehledám berličky. A také se nesvěřuju.
„Milovanie dvoch líšok.“ Richard Müller v rádiu. Záchod kavárny Savoy. Studené dlaždičky na mých zádech. Tak studené. Podvazky, košile roztržená podpatkem, jeho tělo všude u mne. Šumí mi v hlavě.
Šel první ven. Sněžilo. Hodil po mně koulí. V tom záblesku, v té chvíli jsem viděla toho „starého Máru“. „Vypadni, zmiz mi ze života. Jdi už pryč. Nechci tě vidět. Jo, zlomils mi srdce. Jestli jde tahle fráze naplnit, tak tobě se bez chyby povedla. Buď aspoň maličko, malilinko neegoistický. Zapomeň na to milování. A jdi domů, kde tě čeká někdo jiný. Někdo, s kým je ti líp.“ Velice tiše ke mně přišel. „Jo srdce, Karolíno? Zlomil srdce? To říkáš člověku, kterého jsi poslala spát do sklepa? Chlapovi, který ti rok noc co noc psal vzkazy, že na tebe dole čeká? Muži, před kterým ses radši tvářila, že už spíš, než abys mu dala aspoň pusu. Slyšíš? Aspoň pusu. Jen si vzpomeň, omezila jsi naši konverzaci na „kup žrádlo pro kočky“ a „vytři dům“. Víc jsem pro tebe nebyl. Za víc jsem nestál. Nevzpomínáš si? Nepamatuješ se? Kterou z tvých scén ti mám převyprávět? Jak jsem se marně snažil upozornit na sebe?“
„Prosím, přestaň. Zastav. Dokážeš odpustit? A jestli ne, proč tu pak jsi? Abys vítězil? Zas a znova? Co je to za velkorysost?“
„Ale já nikdy nechtěl být velkorysý. Já tě miluju. A ty to víš.“ Řekl. A odešel.
Milovanie těch dvoch líšok.
Pojedeme na víkend na Ibizu. Pak se vrátím DOMŮ. Tahle zpráva mi přišla v úterý ráno.
Ve čtvrtek to zrušil. Daně, Dana se jmenuje ta žena, u které žije, tak Daně prý přišly fotky, jak se líbáme před Savoyem. Jen blázen by si mohl myslet, že jsem je poslala já. Blázen a Mára. „Chtěl jsem si tě vzít. Chtěl jsem s tebou mít děti. S tebou. Slyšíš, Karolíno.“ Zase křičel.
Chvíli nato bylo jaro. Květen. To bylo tenkrát, když jsem se dozvěděla, že Dana tajně, hned po fotce od kavárny Savoy, vysadila antikoncepci. Zvláštní druh jakéhosi boje. Chvíle, kdy ženy přestávají být přítelkyněmi. Konec soukmenovectví v rámci zrušení Slabšího pohlaví. Skoro jak tanec okolo ohně. Kdo uloví větší sousto. A hlavně komu to sousto zůstane, kdo si ho pojistí.
A chci bojovat? Pod jakou vlajkou? Pod vlajkou kočičích konzerv? To snad radši přece jen ne…