XI.
V životě každého člověka přijde chvíle, kdy si náhle řekne dost. To jsou ty chvíle, kdy žena, která se deset let dívala spokojeně do zrcadla, se náhle rozhodne, že od tohoto okamžiku začne hubnout.
Nebo kdy muž, který po léta byl zvyklý vyklopit všechny peníze a čekal pak úpěnlivě až dostane na cigarety, zahodí náhle výplatní pásku a tajně si užulí stokorunu.
Takové chvíle přicházejí znenadání a nijak nepřipraveny. Prostě jsou zčistajasna tady.
Pan Bouček, který si s odporem otvíral konzervu od guláše a který to dělal, jak mu připadalo aspoň po tisící, náhle ucítil, že už to nemůže dělat dál. Trpělivě snášel svůj úděl vyhnance po mnoho dní. Myl se vodou ze studny a házel kastrolem po myši. Po léta, jak se mu zdálo, se díval na Alíkův obraz, ačkoli se mu nikdy nelíbil. Teď věděl, že už se na něj prostě nemůže dívat dál. Že nehodlá dál jíst konzervy a vyměňovat si pohledy s myší.
A kdo, uvažoval pan Bouček, jako by mu náhle spadly šupiny s očí, ho k tomu mohl nutit? Proč on, rozumný a dospělý člověk, se nechal zvrtačit párkem nezletilých bláznů a dal si namluvit, že musí utéct?
Pan Bouček upustil konzervu a vztyčil se v celé své výši. Šel do konce tak daleko, že kopl do obrazu a divil se, že to neudělal už dávno. Bylo to, jako by se probudil z nějakého zakletí.
Nezůstane tu už ani minutu. Laura sem nebo tam, on se vrátí domů. Co, koneckonců, mu mohla Laura udělat? Nebude to příjemné, ovšem, ale bydlet tady bylo daleko nepříjemnější. Pan Bouček vůbec nemohl pochopit, že to vydržel tak dlouho. Cítil, že každá minuta, kterou by tu zůstal, je nenávratně promarněná. Půjde domů a to hned. Vykoupe se ve své krásné koupelně a vleze si do své skvostné postele. Pan Bouček div nezaslzel, když na to pomyslel. Nemohl by na tomhle uváleném kutlochu strávit už ani půl hodiny, natož další noc. Bylo sice už k večeru, ale to nevadí.
Snad ho někdo sveze nebo chytí autobus. Ale i kdyby měl jít pěšky, pan Bouček byl odhodlán to podstoupit.
Tak jako muž, který si poprvé ponechá z výplaty stokorunu, nechápe, jak to, že na něco tak přirozeného nepřipadl už dříve, ani pan Bouček nechápal, že neodešel už dávno.
Vzal si aktovku a nenamáhaje se s úklidem, zamkl chatu a vydal se ven. Šel s elánem, ale když ušel několik kilometrů, necítil se už tak rozjařeně, jako na začátku. Potkal několik vozů, ale nikdo mu nezastavil. Pana Boučka nenapadlo, že vypadá jako nebezpečný pobuda a přičítal to hamižnosti boháčů. On sám, dokud měl vůz – prodal ho loni s těžkým srdcem na součástky, protože k ničemu jinému už nebyl – vždycky svezl každého. Tihle nafoukanci jen když jeli sami.
Každým dalším kilometrem jeho nálada klesala. Proklínal Julii a proklínal Alíka, a dokonce s jistým váháním proklel i sebe, že byl takový blázen a poslechl je. Oproti tomu, co prožil a co právě prožíval, byla i přítomnost Laury v domě pouhým laškováním.
Konečně ho kus cesty svezl náklaďák, jehož řidič toho litoval ihned, když pana Boučka zblízka uviděl a oddychl si, když ho v Doušovicích vyklopil.
Byla už noc, když pan Bouček konečně stanul u branky svého domu. Div ho nepolily slzy, když uzřel známé, drahé obrysy svého domu, domu, kde na něho čekala bělostná postel, horká voda a jedna nebo dvě sklenky koňaku.
Pan Bouček odemkl branku a šel po cestičce k domu, div neobjímaje každý keř a každou větvičku při cestě. Básník sice říká, že „kdyby domov sebe chudší byl, za pyšný palác bych jej neměnil,“ ale dlužno přiznat, že pan Bouček by si nepřál, aby jeho domov byl sebechudší. Naopak doufal, že v ledničce bude šunka a nějaké pivo.
Vešel dovnitř a na okamžik váhal, jestli má rozsvítit, ale pak se rozhodl, že to neudělá. Nemělo smyslu teď v noci Julii budit. Bude jí jen zdravé, až na ni ráno vybafne. To bylo to nejmenší, co ji mohlo potkat, za to, co mu udělala. Pan Bouček tiše vyběhl po schodech ke svému pokoji, otevřel a vešel.
„Co je?“ řekl ženský hlas z páně Boučkova vlastního pokoje a z jeho vlastní postele, o které doufal, že ho bude, bělostná a nažehlená očekávat, se začal někdo zdvihat.
Laura! Napadlo pana Boučka a v panice vyrazil ze dveří. Tak ona tu přece byla!
Pan Bouček seběhl dolů jako jelen, zakopl o křeslo a usedl…
Křeslo se s ním znenadání měkce rozjelo kupředu. Pan Bouček seděl a vlasy na hlavě se mu zježily. Napadalo ho matně, že se mu všechno pouze zdá a že leží dál v Alíkově kutlochu, ale když se štípl do ruky a zamrkal, seděl dál v křesle, které jelo stále kupředu.
Nemohlo to být pravda. Nemohl mít v posteli cizí osobu a nemohl přece jezdit ve své vlastní hale s židlí sem a tam jako Alice v říši divů. A zatím, co si byl jist, že nemůže, jakési strašné chlupaté zvíře na něho skočilo, div se nepřevrátil a křeslo se s novým elánem rozjelo.
Pan Bouček věděl, že není možné, aby jezdil s těžkým zvířetem na klíně v kouzelném křesle po bytě. Zešílel a měl halucinace. Julie ho spolehlivě dovedla až do blázince. Skončí svůj život ve vypolštářované cele a bude dělat haf-haf na návštěvníky.
Pot se mu perlil na čele. Zvíře na jeho klíně ho začalo vášnivě olizovat, ale pan Bouček se rozhodl těchto vidin nedbat. Třeba když tomu nebude věřit, halucinace zmizí.
„Fridolíne,“ řekl tichý hlas nahoře naléhavě. „Fridolíne, kde jsi?“
„Tady,“ řekl pan Bouček ochotně. Nechtěl se přít. Už viděl, že mu není pomoci.
Světlo v hale se rozsvítilo a pan Bouček zavřel oči. Když je zase otevřel, shledal, že se dívá do polekaného obličeje dámy, kterou už znal.
„Vy!“ hlesla paní Řehořová, která ho také okamžitě poznala. Věděla, že by měla křičet, ale nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Myšlenka, že zpustlý šílenec ji pronásledoval až sem, ji omráčila.
„Co – co vy tu děláte?“ řekl pan Bouček a ztěžka vstal z křesla k velké nelibosti Fridolína, kterému se projížďka nesmírně líbila.
Pan Bouček kopl do křesla, nechápaje, jak se tu ocitlo, ale byl vděčný za to, že se nezbláznil. Byl doma a Fridolín nebyl přelud, ale psisko, které dobře znal. Co tu dělala jeho majitelka si nedovedl představit, ale nejspíš si ji Julie pozvala, aby se tu nebála. Alíkova teta nebo co.
„Já tu by – bydlím,“ řekla paní Řehořová. „Jděte pryč, člověče, a hned!“
„Já?“ zasmál se pan Bouček, kterému se vrátila dobrá nálada. „Kam já bych chodil? Já jsem tu doma. Spíte v mé vlastní posteli, dámo, jestli něco chcete vědět.“
„Já že spím –“ zajíkla se paní Řehořová. Couvala před ním a pan Bouček vyběhl po schodech, zhasl v hale a vešel za ní do pokoje.
„Jděte prýýč!“ jektala paní Řehořová.
„Tcha,“ řekl pan Bouček, přešel pevným krokem ke skříni, vyňal láhev z úkrytu a spokojeně si loknul.
„Áá,“ oddechl si, když to bylo vykonáno.
„Budete se muset odstěhovat vedle, milostpaní,“ řekl vesele.
„Tohle je můj pokoj. Aby vám bylo jasný, tohle je nejen můj pokoj, ale taky můj dům.“
„Váš dům?“ koktala paní Řehořová. Usedla na postel. „Já – já tomu nerozumím, Julie přece –“
„Julie je moje neteř,“ řekl pan Bouček a znovu se napil. „Nechcete taky skleničku?“ dodal pohostinně.
Paní Řehořová zmámeně potřásla hlavou.
„Ale proč jste – co jste dělal tam –“
„To je dlouhá historie,“ zamračil se pan Bouček. „To si necháme na ráno. A teď, jestli dovolíte, bych si rád lehnul. Šel jsem skoro celou cestu pěšky. Budete muset jít do vedlejšího pokoje.“
„Ale – tam je můj syn,“ řekla paní Řehořová. „A můj synovec.“
Pan Bouček se zamračil. Nebyl nehostinný člověk, ale natahat si sem celou cizí famílii i se synovcem, to snad Julie přece jen nemusela.
„No, tak jděte dolů, do toho pokojíku vedle kuchyně,“ řekla a začal si s úlevou zouvat botu.
Paní Řehořová to sledovala s rostoucí úzkostí.
„Tam jsou přece Dvořákovi,“ vyhrkla.
Pan Bouček přestal se zouváním a vyvalil na ni oči.
„Kdo tam je?“ užasl.
„No, přece Dvořákovi. Ten policajt,“ informovala ho paní Řehořová.
„Policajt? V mém domě policajt? Co tady dělá?“
Paní Řehořové se to zdálo hloupé.
„Přece je tu na dovolené,“ řekla netrpělivě.
Pan Bouček pustil botu a sevřel si rukama hlavu. Jak přišel policajt k tomu, trávit v jeho domě dovolenou, bylo nad jeho chápání.
„A na půdě je Jana,“ pokračovala paní Řehořová.
„Aha,“ řekl pan Bouček. „Na půdě je Jana. A s Julií spí Jacquelina Onassisová, předpokládám.“
„S Julií nespí nikdo,“ řekla chladně paní Řehořová. „V jejím pokoji je ovšem paní Tenkrátová.“
Pan Bouček oněměl. Na to už nebylo, co by řekl.
„Nechápu,“ pokračovala paní Řehořová už trochu podrážděně, „co vás na tom tak překvapuje.“
„To se divím,“ řekl pan Bouček řezavě. „Přijdu domů a zjistím, že mám plný dům policajtů a úplně cizích lidí, a vám je divný, že mě to překvapuje?“
„No, dovolte, přece vám za to platěj,“ odsekla paní Řehořová. Počínání člověka, který nejdříve vybere peníze od platících hostů a pak si stěžuje na jejich přítomnost, naprosto nemohla schvalovat.
„Že mi platěj?!“ vykvikl pan Bouček a náhle mu svitlo.
„Vy myslíte – vy jste Julii zaplatili? Ona to pronajala??“
„No ovšem,“ divila se paní Řehořová. „Přece je vaším zvykem brát si na léto platící hosty? Vždyť mne sem přivedl Alík – no ovšem, váš synovec, co maluje obrazy.“
„Už nemusíte mluvit dál,“ řekl pan Bouček temně a paní Řehořová se uraženě odmlčela. „Už je mi všechno jasný. Pronajímám pokoje letním hostům. Alík je chytá u autobusu, to je jasný.“
„Takže vidíte, že mám plné právo tu být, a musím vás požádat, abyste laskavě odešel,“ řekla paní Řehořová klidně, leč pevně. „Ráda bych si šla lehnout.“
Pan Bouček se těžce zvedl. Nevěřil by tomu, kdyby mu to byl dnes odpoledne někdo říkal, ale fakt byl, že pomyslel se steskem na svůj kutloch v lese. Tam aspoň měl kam hlavu složit. Jak to teď vypadalo, nezbývalo mu, než si lehnout do vany – jestli ovšem i tu Julie nepronajala za sníženou cenu – nebo se vyspat pod širým nebem.
„Dobrá,“ řekl. „Lituju, že jsem obtěžoval.“
Zamířil ke dveřím, když se na chodbě ozval lehký cupot kroků a pak zaklepání na dveře.
„Paní Řehořová?“ optala se Laura, která slyšela nějaký hluk a protože byla laskavá žena, rozhodla se, že se podívá, jestli snad paní Řehořové není nevolno. „Není vám něco?“
Paní Řehořová ztrnula v naprostém zmatku. Naprosto si nepřála být uprostřed noci načapána s neznámým mužem ve svém pokoji, když ještě k tomu byla, jak říkají básníci, v nedbalkách.
Pan bouček ustrnul také. Ustrnul tak, že mu ztuhly všechny svaly v obličeji. Poznal ten sladký hlas. Julii nestačilo zaplnit si dům naprostými cizinci: ona tu dokonce ubytovala i Lauru.
Vrhl úpěnlivý pohled na paní Řehořovou. Paní Řehořová jeho pohled vytřeštěně opětovala.
„Paní Řehořová?“ ozvala se Laura trochu silněji.
„A – ano –“ zakoktala paní Řehořová a postoupila ke dveřím.
Pan Bouček jí zastoupil cestu tím, že zalehl dveře celou silou. Valil na paní Řehořovou oči a mocně vrtěl hlavou.
„Vše – všechno je v pořádku,“ koktala paní Řehořová jako v transu. Při myšlence, že by se probudil Honza a přišel se podívat, co se děje, jí vyvstal na čele pot. „Měla – měla jsem živý sen.“
„Ach tak,“ řekla Laura váhavě za dveřmi. „Nechcete opravdu nic? Skleničku vody?“
„Ne, ne,“ odmítla rychle paní Řehořová a děkovala v duchu bohu, že její drahý syn obvykle spí jako dřevo, ale cítila, že se to nesmí přehánět. „Jste moc hodná, ale opravdu nic nepotřebuju.“
Laura za dveřmi chvíli otálela a pak se její kroky vzdálily.
„Fůů,“ řekl pan Bouček a dopotácel se k nejbližší židli.
Paní Řehořová, která si z hloubi duše oddychla, se podivila, že si to tak bere. Ona přece měla daleko větší důvod ke strachu.
„To jste měl tak nahnáno?“ optala se chladně.
Pan Bouček na ni skelně pohlédl.
„To byla Laura!“ řekl.
„To byla paní Tenkrátová,“ řekla paní Řehořová.
„To byla Laura,“ trval na svém pan Bouček. „Moje snoubenka.“
„Paní Tenkrátová je vaše snoubenka?“ užasla paní Řehořová.
„Co sem furt pletete paní Tenkrátovou,“ zavrčel pan Bouček a otřel si kapesníkem obličej. „Povídám vám, že to byla Laura, moje snoubenka.“
„No vždyť to říkám! Paní Laura Tenkrátová.“
„Vona se jmenuje Tenkrátová?“ řekl pan Bouček matně.
Paní Řehořová sevřela rty.
„Člověče,“ řekla podezíravě, „vy nevíte, jak se jmenuje vaše vlastní snoubenka?“
„Vím,“vzdychl pan Bouček. „Laura. Už vám to říkám asi postý.“
Paní Řehořová ho studovala přivřenýma očima. Celá ta věc se jí zdála krajně podezřelá.
„Snoubenka, a nevíte, jak se jmenuje. Pronajmete pokoje a pak se divíte. Máte dům jako hrad a spíte v kutlochu, kam bych nedala ani Fridolína. Co je to s vámi, vlastně?“
„Já jsem totiž utekl,“ řekl pan Bouček už docela zničeně. Nevěděl sice, proč se má zpovídat úplně cizí ženské, ale události ho přemohly.
Paní Řehořová se zabalila těsněji do županu a usedla. Nebyla už nejmladší a toto noční intermezzo, následující po tak rušném dni, ji znatelně vyčerpalo. Vždycky se jí zdálo, že nic nového už ji nemůže překvapit, ale její zpustlý návštěvník to přece jen dokázal.
„Utekl? Vy jste – zločinec?“ Ale její zděšení přece jen nebylo takové, jako by snad bylo jindy. Paní Řehořová nabyla v průběhu minulého dne jisté dávky shovívavosti vůči přestupníkům zákona. Člověk, který se během jednoho dne dopustí ublížení na těle, krádeže a podvodu s perlami, nutně nabude určité tolerance vůči kolegům v povolání.
„Zločinec!“ urazil se pan Bouček, pokud toho vůbec byl ve svém zničeném stavu schopný. „Žádnej zločinec. Já jsem prchal právě před Laurou.“