Pražské drobnosti aneb Kouzlo maličkostí
Jehlany u Bílkovy vily
Jeden z nejtajuplnějších objektů není zaznamenán na mapách a plánech Prahy, a nepíše se o něm ani v průvodcích. Když jej míjím, přesvědčuji se pohledem, zda se mi o třech kovových komolých čtyřbokých jehlanech jen nezdálo. Ale vždy jsou tam, usazeny do trojúhelníku v trávníku parku Charlotty Masarykové mezi ulicemi Badeniho, Na valech a Na baště sv. Ludmily.
Jehlany jsou zhotoveny z ocelového plechu, opatřeného nátěrem, na jehož povrchu se na počátku roku 2002 projevovala koroze. Mají výšku přibližně dva metry, u země se rozšiřují do rozměru sedmdesát pět na sedmdesát pět centimetrů; vršek je opět zúžen – jako když uřízneš obří cukrovou homoli. Plech, z něhož jsou vyrobeny je stejný, jsou stejného tvaru a rozměrů, ale přece je každý jiný. Jeden má stěny plné; druhý autor opatřil na všech stranách nepravidelnými křivolakými výřezy, poněkud připomínajícími hranice států či obrysy značně členitých ostrovů; třetímu do všech stran vyřezal hebrejským písmem báseň Ti, kdo nesou vzpomínky na všechen čas.
Obelisky byly v létě 1995 jedním z exponátů na výstavě izraelské grafiky na Staroměstské radnici. Autorem plastik i básně je izraelský sochař Israel Hadany, který po skončení výstavy věnoval své dílo Galerii hlavního města Prahy. Plastika byla odhalena dne 19. února 1996 v dopoledních hodinách.
Čertovy sloupy
O Čertových sloupech z pražského Vyšehradu, uložených do vzhledné trojnožky bylo napsáno již mnoho úvah, studií a pojednání. Jejich původ však zůstává stále neobjasněn. Naši informaci o čertovsky nejzáhadnějším objektu v Praze začneme stručným opakováním známé pověsti:
Jeden páter dlouho využíval při karbanu služeb mocnosti pekelné. Po přiblížení doby, kdy měl peklu podle smlouvy propadnout, dal se na pokání. Svatému Petrovi se kajícníka zželelo a poradil mu, aby s čertem Zardanem uzavřel sázku. (Podle jiné verze byla sázka uzavřena o duši hříšné ženy.) Ďábel dostal za úkol přinést z Říma, z chrámu Panny Marie, sloup dříve, než páter skončí kázání. Čert šidil a popadl sloup z bližšího chrámu. Tak by satan sázku snadno vyhrál, ale svatý Petr ho třikrát shodil do benátské laguny. Když se konečně Zardan vrátil nad Vyšehrad, bylo kázání skončeno a rozlícený ďábel shodil sloup na zem právě nad chrámem. Ten prorazil klenbu chrámu a rozbil se uprostřed kostela na tři kusy.
Tolik stručný obsah pověsti o Čertových sloupech na Vyšehradě, ke které je vhodné ještě dodat, že svatý Petr je patronem vyšehradského chrámu a legendu o knězi a ďáblu připomínají na stěně chrámu svatého Petra a Pavla barokní obrazy.
K pověstem je nutno zařadit další „čertovskou“ hypotézu tvrdící, že kameny byly na Vyšehrad vystřeleny z husitského katapultu při jeho obléhání v roce 1420. Velitel jednotky ovládající katapult se prý jmenoval Čert. Pro katapultování nebylo ovšem třeba „střelivo“ s tak pečlivě opracovanými povrchy, jako mají předmětné sloupy. Navíc rozměry sloupů a jejich hmotnosti jsou značné a husitské katapulty by je asi těžko vystřelily.
Do oblasti pověstí je asi vhodné zařadit i domněnku, že sloup pochází z nějaké vyšehradské románské stavby.
Zajímavé je, že ani mineralogové (nebo autoři o sloupech píšící) se nemohou shodnout na přesném určení minerálu, ze kterého byly sloupy vytvořeny. Jsou uváděny dva minerály: biotit a granodiorit, které by oba mohly pocházet z Posázaví:
- biotit je složitý zásaditý hlinitokřemičitan hořčíku, železa a draslíku – tento jednoklonný nerost patří do skupiny tmavě hnědých až černých slíd;
- granodiorit je světle šedá, hlubinná magmatická hornina, přechod mezi granitem (žula tvořená křemenem, živcem a biotitem) a dioritem (převážně plagioklas a amfibol, navíc s malým množstvím křemene a biotitu).
Nejasný je také archeologický původ Čertových sloupů. Podle názorů mnohých badatelů lze sloup řadit k záhadným megalitickým památkám (francouzský Carnac, britský Stonehenge, irský Newgrange a české Kounovské řady). Jiné názory označují Čertův sloup za slovanský předkřesťanský monolit, který stál za knížete Vratislava II. (1061–1092) na nádvoří Vyšehradu a sloužil ke stanovení doby slunovratu. Lze si snadno představit, že mohl mít i funkci gnómonu: určoval poledne podle stínu vrženého na příslušnou značku. Nabízí se také možnost, že původní celý sloup byl milníkem. V současnosti se někteří archeologové přiklánějí ke keltskému původu Čertova sloupu. Podobné sloupy jsou známé ze západoevropské oblasti a snad též sloužily k časoměrným účelům. Byly však převážně dřevěné a nedosahovaly délky našeho objektu.
Na závěr však již jen skutečnosti:
* Délka jednotlivých dílů Čertových sloupů činí dva tisíce čtyři sta, tisíc sedm set a tisíc šest set milimetrů. Velmi tvrdý minerál má pečlivě opracované povrchy do tvaru komolých kuželů, které s největší pravděpodobností tvořily jeden celek, neboť jejich průměry na sebe navazují. Celková délka monolitu by tedy byla pět tisíc sedm set milimetrů a hmotnost asi dva tisíce pět set kilogramů.
* Přeražený sloup ležel původně u bývalého vyšehradského kostela stětí svatého Jana. Při stavbě barokního opevnění byly kusy sloupu umístěny v hlavním vyšehradském chrámu svatého Petra a Pavla. Když se v roce 1503 v tomto chrámu zřítil jeden sloup a strhl část klenby, byl otvor v klenbě spojen s pověstí o čertovi. Osvíceného císaře Josefa II. to pobuřovalo, přikázal sloup z kostela jako symbol tmářství vynést (údajně prohlásil, že lidé se mají chodit do kostela modlit a ne žvanit o čertech). Kusy sloupu byly uloženy na hřbitově u kostelní zdi poblíž pozdější hrobky Václava Hanky.
* Na dnešním místě ve vyšehradském Karlachově sadu, poblíž ulice K Rotundě, kde kdysi stávala vojenská strážnice, nechal sloupy do současného pěkného tvaru vztyčit probošt vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach (1831–1911). Staly se sice známou, ale málo doceněnou památkou na časy nejstarší; navíc památkou stále záhadnou.
Současná dlažba pražských ulic a chodníků
Na počátku třetího tisíciletí je dlažba ulic v Praze v podstatě monotónní, na hlavních tazích se používá téměř výhradně a v téměř rovnoměrném poměru žulová dlažba a asfalt; vozovky některých méně využívaných ulic pokrývá křemenec. Stará dlažba z křemencových kostek zůstala zachována například v ulici U Lužického semináře před domy č. o. 5, 7 a 9, kde jsou kostky rozdílných velikostí řazeny do řádků; na Anenském náměstí a v ulicích sem ústících – Stříbrná, Na Zábradlí a Anenská; na Velkopřevorském náměstí i na dalších vozovkách.
Na Staroměstském náměstí je střední část plochy vydlážděná žulou, chodníky kolem budov jsou pokryty mramorovou mozaikou.
Mramor ve formě malých kostek – mozaiky – se po předchozích peripetiích stal nejpoužívanějším materiálem pro dlažbu pražských chodníků. „Dostává v Praze starousedlické domácí právo. Je odedávna uznáván, velmi levný, při chůzi dosti příjemný, jmenovitě když je již ochozen, a poskytuje Praze zvláštního rázu. Při čerstvě napadlém sněhu je také kluzký, avšak přece jen ne do té míry jako dlaždice.“