Případ ztraceného muže
Věc, kterou vytáhli z jámy, ležela všem na očích, hromádka kostí, které vypadaly spíš jak násady od smetáku, lebka, k níž stále lnuly zbytky rozložené tkáně, to všechno zabalené v purpurové bavlněné látce. Kopali dvě hodiny a celé to sledoval Jim Belbury a jeho pes.
„Muž nebo žena?“ zeptal se vrchní inspektor Wexford.
„Těžko říct.“ Patoložka byla mladá žena, vypadala jako patnáctiletá modelka, štíhlá, vysoká, bledá, a jako z jiného světa. „Povím vám to, až se na to podívám důkladněji.“
„Jak dlouho je to tady?“
Carina Laxtonová pohlédla na Wexforda a jeho seržantku Hannah Goldsmithovou, která jí položila tuhle otázku. „A jak dlouho jste vy dva u policie? Není načase, abyste věděli, že vám nemůžu okamžitě odpovědět, když ta mrtvola tady očividně byla celá léta?“
„OK, tak jsou to měsíce, nebo desetiletí?“
„Deset let by to mohlo být. Řeknu vám jen, že tady marníte čas, když to tu měříte a fotíte, jako by to sem někdo šoupl minulý týden.“
„Možná nám pomůže pan Belbury,“ řekl Wexford. Rozhodl se neokomentovat fakt, že Jim Belbury vnikl na cizí pozemek, což patrně provozoval celá léta. „Vyhrabal tady ten váš pes ještě něco někdy předtím?“
„Na tomhle místě ne,“ odpověděl Jim. „Támhle, jak jsou ty vyšší stromy. Můžu se zeptat, jestli je v tom nějaká levota?“
Wexford byl v pokušení odseknout, ne, nemůžete, ale rozmyslet si to. „Někdo ho – nebo ji – tady zahrabal, takže musíte –“ začal, ale přerušila ho Hannah.
„Lidi, co dodržují zákony, nezakopávají mrtvoly, které se někde válí, jasný?“ řekla ostře. „Možná byste měl jít po svých, pane Belbury. Děkujeme, moc jste nám pomohl.“
Ale Jim se nenechal jen tak zahnat. Zjistil, že Wexford je docela sympatický a nikdo další – Hannah, technik, fotografové, patoložka a různí policajti – není tak důležitý, a začal inspektorovi vykládat o okolních domech a jejich obyvatelích. „Tady hnedka je dům pana Tredowna a támhle bydlí Hunterovi a Pickfordovi. Naproti pan Borodin. Já bydlím ve Flagfordu celej život. Vím o něm všechno.“
„Tak mi můžete povědět, komu patří tenhle pozemek.“ Wexford opsal nataženou paží půlkruh. „Je to nejmíň akr.“
Jeho politicky korektní seržantka zamumlala něco o tom, že je „dnes“ záhodno označovat tyhle míry jako hektary, ale nikdo si jí moc nevšímal.
„Akr a půl,“ řekl Jim s pohledem upřeným na Hannah. „My tady nemáme hektary. Ty patřej do společnýho trhu.“ Jako mnoho stejně starých lidí tím Jim myslel Evropskou unii. „Komu to patří? No, panu Grimbleovi? Je to louka starýho Grimblea.“
Přestože Wexford patrně napomáhal vážnému trestnému činu, protože mu bylo jasné, že ty podzemní houby v tašce vlastně patří tomuto Grimbleovi, poděkoval Jimovi a nabídl mu, že ho sveze domů v policejním autě.
„Psa taky?“ zeptal se Jim.
„Psa taky.“