Probuzená minulost
DEBORAH CROMBIE: PROBUZENÁ MINULOST
UKÁZKA
Říjen 1945
Erika Rosenthalová se úlekem probudila. Po dopadu bomby sebou trhla. I přes zavřené oči prosvitl oslnivý záblesk světla. Odhrnula hrubou vlněnou přikrývku, natáhla paži a chtěla zatřást Davidem, aby se probudil. Náhle si uvědomila, že noc je zase tichá. Nekvílely sirény, neozývalo se žádné rachocení ani střelba. Promnula si zalepené oči. Skrz škvíru mezi závěsy viděla, že pouliční lampa svítí a vrhá na přikrývku proužek jasného světla. Napadlo ji, že se lampa z ulice anebo míhající se světlo z reflektorů projíždějícího auta spojily s tím, co se nahromadilo v jejím nevědomí, a vznikl nový příběh. Teprve si musí zvyknout na to, že auta jezdí s rozsvícenými světly. I během dne bylo světlo příliš ostré.
Lehla si a vnímala, jak jí srdce bolestně prudce buší. V duchu si nadávala, že je hloupá. Válka byla pryč, dospěla ke konci již před několika měsíci a v Londýně panovalo až nadpřirozené ticho. Její mysl to věděla, ale její tělo ne. Ani sny si ještě nezvykly.
David ležel na zádech, nehybný jako socha. Zvedání a klesání jeho hrudníku bylo v matném světle přicházejícím škvírou mezi závěsy sotva znatelné. Znovu ji zasáhl iracionální strach. Natáhla paži a položila mu ruku na vnitřní stranu zápěstí, aby mu nahmatala pulz a uklidnila se. Naučila se to při bleskové válce, když pracovala v týmu záchranářů u nich v Notting Hillu. Ten zvyk vnímala jako neúprosnou a neodolatelnou potřebu ujistit se, že život nemůže tak snadno zhasnout.
Znenadání začala jasně vnímat Davidův dech. Prsty nahmátly tep.
„Promiň, miláčku,“ omlouvala se. „Nechtěla jsem tě vzbudit.“ Ve svém tónu zaslechla záchvěv toužení, nedokázala jej potlačit. Jenže David pouze vymanil zápěstí z jejího sevření a odvrátil se.
(...)
Sice byl začátek května, ale panoval nepříjemný den, který překonával i běžné vrtochy anglického počasí. Pár minut před šestnáctou hodinou vládla tma jako v noci a z mraků proudil déšť v neustávajících provazcích, bušících do střech. Poryvy větru vytrvale prolamovaly deštník Henriho Durrella. Nakonec se vzdal, na chvíli stáhl deštník a ulicí Old Brompton Road procházel se sklopenou hlavou a nahrbenými rameny, aby se alespoň vnitřně ochránil před přívalem vody. Dával pozor, aby si o nebezpečně se naklánějící deštníky kolemjdoucích nevypíchl oko. Stejně tak se snažil uskakovat před přívaly vody, které rozmetávala projíždějící auta.
Kyčlí mu projela bolest. Zpomalil a překvapeně zamrkal. Blížila se mu osmdesátka a vlhké počasí nedělalo jeho kloubům dobrou službu ani za běžných okolností, natož v náročném počasí a při obtížné chůzi.
Co si vlastně myslel? Měl zůstat ve Victoria and Albert Museum až do zavírací doby, možná by tam přečkal nejhorší nápor bouře. Dohodl se s kamarádem, že se v sobotu odpoledne sejdou na čaji v kavárně V & A. Pokaždé se tam těšil, ale tentokrát chtěl domů, do svého bytu v Roland Gardens a jeho svůdného pohodlí. Chtěl si otevřít knihu, nalít whisky, zapnout plynová kamínka a strávit večer s kočkou Matildou.
Najednou do něj strčil netrpělivý kolemjdoucí. Henri se zastavil, aby získal ztracenou rovnováhu. Zrakem sjel k velkým oknům aukčního domu Harrowby’s. Plakát inzeroval blížící se prodej šperků ve stylu art deco. Henri coby horlivý sběratel držel s takovými nabídkami krok, ale o jarních prázdninách se vydal do rodného Burgundska – tam naštěstí svítilo slunce – a upozornění na nadcházející aukci propásl.
S úlevou si všiml, že se aukce koná až další středu. Ještě má čas koupit si katalog a důkladně ho projít. Pokud ovšem nepřichází až po zavírací době. Aukční dům zavíral ve čtyři. Mrkl na hodinky. Provozní doba končila za minutu. Henri stáhl deštník a důkladně se přitom osprchoval. Rychle vešel do prostor Harrowby’s. Měl štěstí, bylo otevřeno.
Za několik minut se vrátil na ulici. Potěšil ho nákup i příjemný rozhovor s recepční. Zbytek cesty domů byl méně namáhavý, ačkoli déšť neustával. Došel pro osušku, utřel se, navlékl si suché ponožky a obul si pantofle. Celou dobu ho doprovázela Matilda a její předení. Samozřejmě se mu nezapomněla motat mezi kotníky. Nakonec se rozhodl pro čaj a whisky nechal na později, aby se rychleji zahřál. Zalil čaj, zapálil plynová kamna a uvelebil se ve svém oblíbeném křesle. Katalog položil na kolena. Byl výborně zpracovaný – ostatně jako všechny katalogy od Harrowby’s. Aukční dům vždy dostával svému stylu. Spokojeně si povzdychl a otevřel katalog na první straně. Kočka tak dlouho naléhala, až jí udělal volné místo na klíně, a pak začal listovat katalogem. Nad krásou nabízených předmětů se mu tajil dech. Nedávno odešel do důchodu a předtím vyučoval historii umění, takže uměl ocenit kvalitu. Jasné, nápadité tvary daného období se mu líbily nejvíc ze všech.
Přední umělci měli vynikající prezentaci. Prohlédl si diamant a safírový přívěsek od Georgese Fouqueta, velký prsten s diamantem od Reneho Boivina…
Ruka mu ztuhla. Další předmět mu vyrazil dech. Srdce se mu samou nervozitou rozbušilo. Ne, to není možné.
Zadíval se na fotografi i pečlivěji. Henri měl cit pro barvy, proto ho samotné diamanty nikdy nenaplňovaly tolik jako platinové kovy, na nichž se rozehrávají odstíny červených, modrých či zelených rubínů; safíry a smaragdy, ale tohle –
Brož byla vyrobená z diamantů zasazených v platině, měla tvar dvojité kapky a připomínala vodopád nebo také roztažený paví ocas. Křivky brože byly pro art deco, styl kladoucí důraz na geometrické linie, netypické. Podle data výroby 1938 spadala brož do poslední fáze art deco a název… Ten název okamžitě poznal, zatajil se mu z něj dech a rozproudil mu krev v žilách.
Zavrtěl hlavou, vstal a bez velkého vysvětlování shodil Matildu na zem. Zaváhal. Měl by si tu brož nejdřív prohlédnout, než podnikne další kroky? Ne, aukční dům bude až do pondělí zavřený, navíc nepředpokládá, že by se mohl mýlit. Paměť by ho v tomto ohledu nezklamala.
Opatrně zasunul katalog do tašky a odnesl ji do haly. Oblékl si mokrý kabát, obul promočené boty a váhavě opustil teplo a pohodlí svého bytu.