Řízkaři
MOJE PŘÍTELKYNĚ
Potkala jsem ji na záchodě na fakultě. Komické, že?! Seznámit se s někým na toaletách.
Byla velmi hezká. Ženy pozoruji víc než muže. Mám ráda krásné ženy. Myslím, že mužské tělo nemůže být nikdy tak dokonalé jako ženské. Sebevytrénovanější mužské nohy se nemohou vyrovnat dlouhým dívčím nohám. A ještě k tomu penis. Tak směšnou součást ženské tělo nemá. Ženská postava je něžnější.
Jmenuje se Sabina. Je černovlasá a zelenooká. Porozuměly jsme si od první minuty. Zvláštní – s muži musím vždy přistupovat na kompromisy – v zájmech, zálibách, vkusu. S ní je všechno jiné. Přemýšlím nad něčím a ona už o tom mluví; pijeme stejné víno a čteme stejné knihy. Naposledy Eseje od Montaigna. Jeden nás obzvlášť zaujal, O přátelství. Přátelství, které člověk potká jen jednou za život. Přátelství, které je jedinečné a důležitější než jakákoli sexuální přitažlivost či chvilkové okouzlení. Kdyby Sabina nebyla někdo jiný, řekla bych, že je mojí součástí.
Shodly jsme se na tom, že chlapa do života dnes nenajdeš. Možná tak ještě do kina... Ale i tam jsme raději chodily spolu.
Naše přátelství nemohlo nic ohrozit. Byla mi nejbližším člověkem. Věděla, kdy mám menstruaci, že nesnáším špenát i že mám amalgámovou plombu v sedmičce nahoře. Hodiny jsme si povídaly. Spaly jsem vedle sebe jako sestry. Smály jsme se mužům a jejich návrhům; hádaly se o názory na svět, o existenci citů, o budoucnost. Vídaly jsme se denně. Vzpomínám si, že jednou odjela s rodiči do Londýna. A já si připadala tak prázdná, jako by kus mého já zmizel.
Trošku mě znepokojovalo, co si o našem přátelství začali šuškat známí. Praha je malá. Lidé nejvíc závidí štěstí. A je-li žena šťastná se ženou, pak jsou velmi vhodným objektem pomluv.
Ale my jsme si báječně rozuměly.
Neuvědomovala jsem si, že jsem kvůli Sabině opustila všechny své příležitostné milence. Zdálo se mi, že je to tak správné. Vyměnit orgasmy v cizích postelích za opravdový vztah. Sabina žádné přátele neměla. Ona nikoho neopouštěla. Jen se fixovala na mne.
Občas jsem se bála, že bych o ni mohla přijít. Neuvažovala jsem o rozchodu či hádkách. Něco podobného nepřicházelo v úvahu. Bála jsem se, že zmizí. Že zmizí a já budu zase sama.
V létě jsme odjely do Paříže. Bydlely jsem v ateliéru mé přítelkyně – malířky, která se vydala někam do Asie za inspirací. V jednom podkrovním pokoji s patrovou postelí a výhledem na hřbitov jsme v noci pily portské, jedly olivy a bagety. Přes den jsem se opilé a unavené potácely uličkami kolem Sorbonny.
Před Louvrem jsem se vsadily, která se vysvlékne a vykoupe v kašně. Svlékly jsem se obě. Milí, komičtí Japonci si nás fotografovali a Angličanky, podobné učitelkám pletení z nedělní školy, zavolaly policii.
„Každý jsme trochu exhibicionista“ a „Demonstrovaly jsme proti nošení kožichů“ – bránily jsme se.
Ale bylo léto. Zaplatily jsme 500 franků pokutu za pohoršování a pustili nás – C´est la vie!
Unavené jsme dorazily domů a snily, jaké by to bylo být Edith Piaf.
Tři hodiny ráno – ZVONEK!
Milenec mé známé malířky se svým přítelem uznali za vhodné ukázat nám pařížský noční život. Já vím, že existují věci, které se prostě nedělají. Ale oblečené jsme byly za deset minut.
Moloko je bar homosexuálů a transvestitů blízko Place Pigalle. Nikdy jsem se tak nebála jako tam. Byla jsem opilá těžkým červeným vínem a omámená marihuanou. Bylo tam horko. Strašné vedro. Někdo mi sahal mezi nohy. Byl to černoch! Měl vousy!
A bylo to příjemné!!!
Naši dva „průvodci Paříží“ se začali svlékat a hladit na pódiu. Věděla jsem, že musím zmizet. Utéct! Ale mé druhé já mi říkalo: „Karlo, ještě chvilku, prosím, ještě chvilku.“
Tančila jsem s dvěma černochy, kteří se mě dotýkali. Nevěděla jsem, že moje tělo je vlastně stroj. Správné doteky přivodí ty správné reakce. Černoši páchnou zvláštním pižmem, které ve spojení s mým sladkým parfémem způsobovalo zatmění mysli. Anebo to byly ty doteky?!
Najednou nás obě, skoro svlečené, přitiskli k sobě. Milovala jsem ji skoro nejvíc ze všech lidí na světě, ale najednou jsem pocítila odpor.
Kdyby jich nebylo, tak by se to nebylo stalo!!! Určitě. Vím to!!! Laskali nás svými prsty a my stály přitisknuté k sobě, neschopné pohybu. Sabina měla skutečně krásné tělo – pravidelné, měkké, se zlatavými chloupky na pažích. Najednou mě políbila. A já už nechápala, co se se mnou děje. Omámená jsem se nedokázala odtrhnout od jejích rtů.
Den poté jsem šla ke kadeřnici. Jsem teď černovláska. Koupily jsme si stejné šaty. Začínáme si být podobné.
Lidé se na nás dívají divně. Jeden pán dokonce uplivl. Ale co, jsme přece v úplně cizím městě. Líbaly jsme se na Champs Elysée a seděly v metru tak těsně vedle sebe, že si ostatní lidé odsedávali. Zvláštní, na homosexuály si všichni zvykli, ale lesby jsou pro společnost stále nepřijatelné.
Přestaly jsem počítat dny. Zase jsme pily portské, jedly olivy s bagetou. Ale bylo to jiné! Byly jsme zamilované!!!
Sabina mě malovala nahou barvami mé známé. Malovat neuměla. Tak mě začala obkreslovat na velikou čtvrtku. Pomalovala barvami celé mé nahé tělo a pak jsme se šly koupat.
Poprvé na mě lidé necivěli jen kvůli velkému poprsí. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná. Být rebelem je vzrušující.
Pak přišel pátek, den odjezdu. Balily jsme a smály se, ale byl to křečovitý smích.
V autobuse jsme měly každá dvě sedadla. Když všichni usnuli, přišla ke mně. Ležely jsme zkroucené do nejnemožnějších poloh, pozorovaly ztemnělou krajinu a plakaly.
„Ještě večer ti zavolám,“ slibovaly jsme si na Holešovickém nádraží. „Neusnu bez tebe. Já bez tebe, Sabino, neusnu!!!“
Ale už na nádraží jsem tušila, že návrat do známého prostředí pro nás nebude jednoduchý.
Telefon je hluchý. Potácím se bytem a rozbíjím věci. Zjišťuji, jak moc může samota bolet.
Už jsou to tři měsíce. Když se potkáme na univerzitě, tak se obě díváme na druhou stranu. Jednou mi v noci zavolala, brečela a hystericky křičela do telefonu, že skočí z mostu, že už dál nechce žít. Druhý den jsem ji potkala na přednášce. Šla jsem k ní, ale ona rychle sebrala svůj kabát a utekla z posluchárny.
Když se miluji s muži, připadám si znásilňovaná. Myslím na ni a přitom se snažím zapomenout. Všechno přebolí.