Ronnie - Autobiografie Ronnieho O’Sullivana
Snooker jsem začal hrát jako sedmiletý kluk na stole velkém šestkrát tři stopy u svého strýce Petera. Když táta viděl, jak mě to baví, oznámil: „Dobře, jako vánoční dárek dostaneš snookerový stůl.“
Docela rychle jsem pochytil hru a zamiloval si ji. Lidi jsem hraním až otravoval, se snookerem jsem je dokázal i nudit. Měl jsem asi o čtyři roky staršího kamaráda Darenna, který bydlel vedle, a já k němu často chodil. „Pojď, pojď si se mnou zahrát snooker, prosím, no tak,“ žadonil jsem.
„Ne, chci si barvit autíčka,“ namítl. Moc rád barvil malá autíčka na černo. Takže jsme buď seděli u něho a barvili spolu jeho autíčka na černo, nebo musel jít se mnou hrát snooker.
Když souhlasil, že se mnou půjde, držel jsem ho u stolu i čtyři hodiny. Skončili jsme, až když přišel táta a řekl: „Tak, a teď půjdete spát.“
Od té doby jsem hrál snooker vlastně pořád.
Když mi bylo osm, začal mě táta brát sebou do klubu Ambassador na Dean Street ve West Endu. Táta měl svoje obchody Soho. Buď mě nechal v klubu a požádal někoho z vedoucích, aby na mě dal hodinu nebo dvě pozor, nebo hrál se svým kamarádem Stevem Godfreym. Táta snooker nikdy nehrál, než jsem se o něj začal zajímat, ale potom tomu přišel na chuť a začal chodit do klubu. Zahrál si pár framů i se mnou, potom jsem si sedl a díval se, jak hráli se Stevem. Zezačátku mi stůl připadal obrovský. A to vlastně nebyl plný stůl, měl na délku jen deset stop (plný stůl má rozměry dvanáct krát šest stop). V klubu ale byly i regulérní stoly, ale všechny mi připadaly stejné – zatraceně velké. Na každý jsem se díval jako na bowlingovou dráhu – nemohl jsem uvěřit, jak je velký, líbila se mi zelená barva plátna, jeho jemnost i to, jak velké jsou koule. Prostě vypadal nádherně. Sotva jsem vykukoval hlavou nad stolem a ruce jsem musel natahovat co nejdál, jak jsem byl malý. Oficiálně člověk nesmí do snookerového klubu, dokud mu není šestnáct. Já tam měl přístup díky tomu, že táta byl členem v klubu na Green Lanes v Ilfordu, takže mě nechali hrát. Chodívali jsme tam s tátou na čtyři nebo pět hodin v sobotu a v neděli, ale táta se nikdy pořádně hrát nenaučil. Snooker prostě nebyla jeho hra, nemá pro ni vrozené schopnosti.
Byl jsem v klubu nejmladší. Většině kluků bylo kolem dvaceti. Měl jsem moc rád společnost dospělých, vždycky jsem se přátelil s lidmi o hodně staršími, než jsem já. Když mi bylo deset, většina z mých kamarádů už dokončila školu. Děti mého věku zajímaly skateboardy a jiné dětské zábavy, ale to mě nudilo. Možná proto jsem byl v mládí tak drzý. Neustále jsem se pohyboval ve společnosti dospělých, slyšel jsem je mluvit a dohadoval se s nimi. Jako malý jsem býval otravné dítě a dokázal lidi kolem pěkně naštvat. Nakonec jsem se naučil držet jazyk za zuby – ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem na to přišel.
Ve snookerovém klubu jsem brzy zjistil, že moje drzosti mi neprojdou ani díky tomu, že jsem mladší než ostatní. Čekalo se ode mě, že se budu chovat dospěle. Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, řekli mi, že moje chování je nepřijatelné. Vysvětlili mně i tátovi, že musím mít úctu k lidem, co to tam vedou, a když jím, nemůžu házet brambory kolem sebe – a právě to jsem tehdy dělal. V klubu bývalo nejrušněji kolem oběda a já tam tou dobou o prázdninách býval a házel kolem sebe fazolky a vejce. Personál si stěžoval tátovi, úplně oprávněně, že se musí starat o svůj podnik, a je nepřípustné, aby tam malý kluk po jejich zákaznících házel jídlem.
Jeden rok mě dokonce vyloučili ze seriálu Pontin’s. Byl jsem v klubu s Markem Kingem, dalším hráčem snookeru. Během roku probíhalo několik turnajů seriálu Pontin’s – jeden byl v Prestatynu, jeden v Puckpoolu na ostrově Wight, další v Hastingsu, pak v Camber Sands. Sjelo se snad tisíc hráčů a hráli jsme celý týden. Táta neměl čas tam se mnou jít, musel se starat o obchody, tak řekl tátovi Marka Kinga: „Bille, zaplatím ubytování, tady máš peníze ty, tady Ronnie a tady jsou peníze pro Marka. Jen dej na Ronnieho pozor. Dohlédni, aby se choval slušně. Kdyby něco vyváděl, zavolej mi a já s ním promluvím.“
„Fajn, to byl šlo,“ odpověděl Bill.
Dorazili jsme na turnaj Pontin’s v Brean Sands a my s Markem jsme šli do bazénu a s cákáním do něj skákali. Potom jsme se pokusili dostat na diskotéku – on si mi sedl na ramena a oblékli jsme si obrovský kabát. To byly jen takové dětinské hlouposti. Jeden den mě starší kluci vybídli: „Hoď popelníkem.“ Bylo mi teprve deset, tak jsem tím popelníkem hodil a připadalo mi to vážně zábavné. Není divu, že se lidi kolem naštvali.
Byl tam jeden hráč snookeru, kterému se říkalo „Rychlý Eddie“, protože všechno dělal rychle. Také mu říkali „Eddie lehátko“, protože se pořád opaloval. Bylo mu asi šestnáct, dobře vypadal a pořád balil holky. Přišel ke mně a začal do mě strkat. Nesl jsem právě v ruce sklenici coly, tak jsem se na něj jen podíval a vychrstl to na něho. Strašně se naštval a honil mě po celém táboře. Pobíhal jsem mezi hracími automaty a hnal jsem se tanečním sálem, kde se hrálo bingo. Pořád jsem svíral v ruce tu sklenici, tak jsem ji hodil na podlahu. Myslel jsem, že ho rozbité sklo zarazí. Musel jsem ji hodit přímo vedle nějaké staré babičky, protože si stěžovala, že ten malý kluk po ní hodil sklenici. To jsem neudělal, nikdy bych nehodil sklenici po žádné staré dámě. Ano, hodil bych ji na spoluhráče, aby byla zábava, ale nikdy ne po někom, koho jsem neznal. To v žádném případě.
Jenomže to na mě řekli. Rozhodčí John Williams tyhle turnaje řídil a já zaslechl, že mě chce vyloučit. Tak jsem ho šel vyhledat. Zeptal jsem se ho, jestli mě skutečně vyhodil.
„Je to tak,“ ujistil mě.
„Ale já ještě nehrál ani v juniorské soutěži,“ namítl jsem.
„Ne, jsi vyloučený. Vypadni odsud.“
Rozbrečel jsem se. Byl jsem hrůzou bez sebe, že se musím vrátit domů a muset říct tátovi, že mě vyhodili. Rozhodl jsem se být radši zticha a říct mu, že jsem prohrál v druhém kole.
„Všechno v pořádku? Jak sis vedl?“ zeptal se táta, když jsem se vrátil domů.
„Jo, všechno v pořádku,“ odpověděl jsem.
„Vážně? Jsi nějak brzy zpátky, ne?“
„Jo, v juniorech se mi nedařilo. Byl jsem vyřazený, tak mě napadlo jet domů.“
„Tak dobře,“ řekl táta.
Uplynuly asi dvě nebo tři hodiny, pořád jsem byl nesvůj. Večeřeli jsme, když táta řekl: „Myslíš si, že jsem úplný pitomec? Vím, proč jsi tak brzy doma! Zlobil jsi a z tábora tě vyhodili.“ A bylo to. Bylo potřeba srovnat účty. Dostal jsem nařezáno a nedostal jsem kapesné.
Po tomhle incidentu mě na rok vyloučili a v deseti jsem se poprvé objevil v deníku Sun.
Proti délce trestu jsme se odvolali a museli jsme jet do Coronet House v Leedsu, kde sídlil vrcholný orgán pro amatérskou hru. Bylo tam i několik dalších hráčů kvůli přestupkům a přivedli si sebou právníky, aby jim pomohli. Já měl s sebou jen tátu, ale byl skvělý. Postavil se a řekl: „Je mi úplně jedno, jestli tu sklenici házel spodem nebo dolem. Všichni víme, že to udělal, o tom nemá smysl diskutovat. Jsem tu jen proto, abych vás požádal o zvážení tvrdosti toho zákazu.“ Táta věděl, že by mě to zlomilo. Věděl, jak moc mám tu hru rád. Nakonec mi snížili trest na šest měsíců. Určitě si dokážete představit, že i tak mě to hodně zasáhlo.
Na svůj první stovkový náběh si vzpomínám, jako by to bylo včera. Je to cíl každého kluka, kterého baví snooker. Bylo mi tehdy teprve deset, byl jsem nejmladší, komu se podařilo stovku zahrát. Přiběhl jsem za tátou, řekl mu, že jsem dosáhl stovky… a on řekl: „Jo? No a co?“ Jako by o nic nešlo. Tak jsem běžel k řediteli klubu a řekl mu to. Ten hned vyskočil a oznámil: „Okamžitě zavoláme do snookerového časopisu.“ Stal jsem se miniaturní snookerovou celebritou. Ve snookerovém světě to byla velká událost.
Bylo to to nejúžasnější, co jsem kdy zažil. Jakmile jsem se dostal přes stovku, byl jsem tak rozrušený, že jsem chtěl minout. Bylo mi jedno, kolik nahraju, když už jsem měl stovku jistou. Chtěl jsem jen vypadnout a každému říkat, že jsem zahrál stovku. Nakonec jsem vyčistil stůl a získal 117 bodů.
I když to na tátu velký dojem neudělalo, věřil jsem mu. Měl úžasný čich na lidi. Věděl, že jiní se o mě dokážou postarat a vést mě v této oblasti lépe, než by to zvládl on. A všichni, které vybral, byli skvělí. Táta pomohl spoustě snookerových hráčů, kteří byli amatéry na vzestupu nebo už skoro na vrcholu, a potřebovali pár babek. Táta jim řekl: „Podívejte, tady je dvě stě liber na týden a auto, trénuj, kdy chceš, to je mi úplně jedno. Když vyhraješ, dostanu od tebe skleničku. Chci od tebe jediné - abys bral mého syna na turnaje a dal na něj pozor.“
Vzpomínám si, jak Tony Puttman vyhrál osm set liber a řekl tátovi: „Dám vám z toho polovinu.“ Táta namítl: „Ne, nechci nic z tvých peněz, ty si nech.“ Měl pocit, že je to férová dohoda – oni se se mnou dělili o své zkušenosti a já se od nich celou dobu učil.
Táta mě do očí sice nikdy nepochválil, ale vím, že na mě byl hrdý. Setkal jsem se s lidmi, kteří tátu znali, a tvrdili, že se před nimi zmínil: „Z mého syna bude světový šampion ve snookeru.“ Ti lidé mi řekli: „Víš, každý si myslí, že z jeho kluka bude šampion, ale ty jím jsi. Takže tátovi muselo být jasné, o čem mluví.“ Dokonce i Gazza se při našem prvním setkání o tátovi zmínil.
Gazza byl můj hrdina, ovládal hřiště, a když jsme se náhodou setkali, skvěle jsme si spolu zahráli. Byli jsme v Goodison Parku. Rangers hráli dobročinné utkání s Evertonem a já hrál v předzápase celebrit. Potom za mnou Gazza přišel a řekl: „V pořádku, Ronnie? Před léty jsem se setkal s tvým otcem a on se mě snažil dostat do snookerového klubu. Nedopadlo to, ale řekl mi: Gazzo, ty sice hraješ fotbal, ale můj syn se stane mistrem světa ve snookeru. Zapamatoval jsem si to jméno, protože mám snooker moc rád. Jednou jsem seděl s Paulem Allenem v hotelovém pokoji, dívali jsme se na televizi a ty ses tam objevil. Vyskočil jsem a řekl mu: To je ten zatracenej kluk, o kterým ten chlapík tvrdil, že se stane světovým šampionem.“