S tebou nebo bez tebe
Nemůžu jít do práce. Musím jít do práce. Mám skvělé kolegyně, které mě podrží. Hotové požehnání. Budou na mojí straně, budou se mnou z celé duše soucítit a Jakea nazvou všemi možnými sprostými výrazy včetně „kurevníka“. To mi o stupínek zvedne náladu. Nebude jim vadit, že se děsně zpozdím a zbytek dne strávím brečením do hrnku mizerného kafe z automatu.
Vejce natvrdo a opečený chléb mají být radostí všedního života, ale u mě to nějak nezabírá. Rozbíjím skořápku na těch, která tu zanechal Jake, a možná s větší silou, než je nutné, a civím na krabaté bílky a vyschlé žloutky. A žaludek mi dává na vědomí, že tohle jídlo není na pořadu dne. Chléb mezitím zvláčněl, takže vajíčko jím nepromáčknu. Závěr si v přeneseném slova smyslu laskavě udělejte sami.
Jake pracuje v reklamě. Vážně nemám ponětí, co vlastně dělá. Akorát vím, že do práce chodí oblečený jako ze žurnálu a vymýšlí slogany. Jeho nejnovější projekt se týká vajec. Musí přesvědčit všeobecně skeptickou veřejnost, že vejce jsou pro nás zdravá. Teď se nosí vyjadřovat se k různým věcem, jako to dělá Edwina Currieová, nicméně dlužno podotknout, že pokud jde o vejce, měla naprostou pravdu. Jenže teď už v nich není žádná salmonela a celkově lze říct, že je to bezpečná a zdraví prospěšná potravina. Alespoň tak to hlásá Jake a jednou z mála výhod této reklamní kampaně je fakt, že my dva vejce dostáváme zdarma. Ale tenhle druh darovaných vajec není pro mě to pravé ořechové.
Pokud jde o moji práci, vydělávám si jako zástupkyně šéfredaktora v nakladatelství Global Magazine Publishing; poněkud přehnané pojmenování, protože všechny naše časopisy se prodávají pouze na britských ostrovech a žádný zatím neprorazil do ciziny. Většinou to oslní každého, dokud se nezmíním, že naše vlajkové časopisy se jmenují Moje maličké a Můj rozvod. A já nejsem schopná se rozhodnout, zda jsou to mimořádně nudné tituly, anebo skvělý marketingový tah. Každopádně náklad má stabilní vzestup. Tedy alespoň Mého rozvodu.
Školní léta jsem prožila celkem nezajímavě, bez rušivých momentů, a po ukončení studií jsem vážně přemýšlela, že se vrhnu na učitelskou dráhu. Lákala mě vidina, jak moji svěřenci pod mým laskavým vedením na způsob slečny Jean Brodieové dychtivě čerpají informace, jenže po hrůzné praxi na základní škole v severním Londýně jsem došla k názoru, že je to horší, než jsem čekala, a navíc mizerně placené. A že i ta úžasná slečna Brodieová by se sesypala, kdyby měla udržovat pořádek ve třídě plné dvanáctiletých neřádů s vyholenými hlavami a piercingem. Takže namísto učení jsem vstoupila do literárního světa, a třebaže od té doby uběhlo pár let, jsem v něm pořád. O něco méně hrozivé povolání, avšak ani tady se nepředají, pokud jde o finanční ohodnocení. A aby se to nepletlo, těm oholeným hlavám s piercingem, které tu můžete vidět, je přes třicet.
V pracovní náplni mám přípravu rubriky pro Moje maličké, kterou sestavuju z dopisů našich čtenářek. Což znamená, že jsem až po uši zavalená čtením srdceryvných epištol od cukrujících matek nebo tirád od bezdětných harpyjí, ne nepodobných mně, které jsou vnitřně přesvědčeny, že si s nimi osud zahrál vabank a ony si vytáhly krátkou slámku. Další, co spadá do mých povinností, je redigování článků od Moniky, mojí šéfové, která jim dává potrhlé názvy, jen to sviští, jako například: Udělejte si ze svých vejcovodů svoje přátele, Nejobsáhlejší světový průvodce dětskými prdíky, Cítíte tlak? Vše, co jste kdy potřebovaly vědět o zácpě a těhotenství. Jsou tu i další, a není jich zrovna málo, v jejichž záhlaví stojí: Velká očekávání! Příležitostně, když není nikdo jiný k mání a můj stůl se neprohýbá pod hromadami nedodělané urgentní práce, je mi dovoleno vyrazit s diktafonem, který se už tolikrát osvědčil, do světa showbusinessu a zpovídat celebrity ze seznamu „C“ ohledně jejich radostné, a často alternativní, kontroly porodnosti nebo o jejich dlouhém a bolestivém zápolení se záněty vaječníků, ovulacemi a podobně.
Jake příležitostně nadhodil, že to, co dělám, ani náhodou neprospívá mému duševnímu rozpoložení, natož aby to tlumilo moji „posedlost“ po dítěti. Jenže já cítím, že až nastane můj čas, budu řádně vybavená veškerými informacemi, včetně vzorků zboží určeného pro malé caparty a batolátka, jež firmy budoucím rodičům nabízejí zdarma, a samozřejmě budu sebejistá v tom, co obnáší to báječné dobrodružství zvané těhotenství.
Nicméně připouštím, že sem tam trhám a házím do koše dopis od nějaké ufňukané, skuhravé matky, která píše, že je věčně unavená z probdělých nocí. Některé ženy si zkrátka neuvědomují, jaké mají štěstí. Co mám říkat já? To já jsem věčně unavená z probdělých nocí, kdy se, krucinál, snažím počít!
Čistě ze zvyku ještě jednou klepnu do vejce, abych mu popřála šťastnou cestu do odpadků, a lžíci odložím na stůl. Můj milovaný vyklidil pole, takže to vypadá, že tenhle problém se odkládá na neurčito.