Skleněný ďábel
Prolog
Všechno se zdálo být perfektní. Možná až moc, to mu už začalo docházet. Příliš se nechal ukolébat klidem. Věřil, že ho to nikdy nedostihne. Opravdu to tak vypadalo. Až dosud.
Byla to prostě a jednoduše smůla. Nic jiného.
Ve velkém městě byl anonymní. Měl tam klid. A to bylo jediné, co si přál, aby ho všichni nechali na pokoji.
Dlouhé procházky v přírodě obklopující město mu pomáhaly léčit zraněnou duši. Začal zase cvičit. Po večerech býval ve fitcentru a dával svému tělu pořádně zabrat. Cítil se dobře. Byl
na dobré cestě získat nové tělo a novou budoucnost. Zdálo se, že všechno jde správným směrem, dokud do jeho života nepřišla ona.
Byla vším, o čem kdy snil. Dlouhé tmavohnědé vlasy, hnědé oči a fantastický úsměv. Její teplé pružné tělo proti jeho, když ji držel v náručí…
Celou dobu věděli, že to musí udržet v tajnosti. Kdyby se její rodina dověděla o jejich vztahu, mohlo by se stát cokoliv. Její otec a bratři by jistě dokázali vzít zákon do svých rukou. Často jí to opakoval a prosil, že musí být velice opatrná a že o nich nesmí nikomu říct.
Ale teď se všechno zhroutilo. Nedokázala se dost obrnit proti naléhání rodiny a nakonec všechno řekla.
Nejlepším řešením teď bylo se na čas odstěhovat a doufat, že se všechno zase uklidní. Mohl snad na krátký čas bydlet u svých rodičů, ale byl si jist, že by to nepomohlo. Její rodina a příbuzní odmítnou pochopit, jak moc se milují.
Obával se pomsty. Jistě se jí nevyhne. Byl to jejich zvyk, jejich kultura, když se domnívali, že čest jejich blízkých byla pošlapána. To dobře věděl a nedělal si žádné iluze. Pomsta musí přijít.
Zahnul na úzkou štěrkovou cestu, která vedla k rekreačnímu domku rodičů. Jistě alespoň potisící proklínal, že je cesta tak temná. Obec neviděla žádný důvod, proč zřizovat osvětlení, protože ty tři další domy podél cesty byly také jen letními sídly.
Zaparkoval na malém písčitém plácku před vrátky. Když zhasl reflektory, ocitl se v neproniknutelné tmě. Byl studený březnový večer, po jedenácté hodině. Na obloze se nakupily těžké mraky a vypadalo to, že v noci bude pršet nebo sněžit. Tady v lese, kde vysoké stromy rostly těsně vedle sebe, nebyl ani náznak světla. Nad vchodovými dveřmi visela lampa, ale její svit nedosahoval až k místu, kde zaparkoval.
Vystoupil z auta a protáhl se. Jako pokaždé se zhluboka nadechl a nabral do plic čistou vůni lesa. Přesto, že by na to měl být zvyklý, měl pocit, že mu ticho úplně buší do ušních bubínků. I když tak úplné ticho nebylo. Slabý vítr šuměl v korunách stromů a někde zdálky bylo slyšet štěkání psa. Když se člověk zaposlouchal, mohl rozpoznat šum aut ze silnice. V dálce brumlalo letadlo, které se přibližovalo k landvetterskému letišti.
Znovu pomyslel na to, o čem přemýšlel v autě, a neklidně se rozhlédl kolem sebe. Všechno vypadalo jako vždycky, ticho a klid. Upřel svou pozornost na malý dřevěný tmavorudý domek, patřící jeho rodičům. Byl na zimu dobře izolovaný a zde se cítil v bezpečí. Teď ale dům prohlížel neklidným pohledem. Nic nevypadalo neobvykle. Všechno bylo stejné, jako když odtud ráno odjížděl. V té chvíli ještě netušil, jak den bude pokračovat. Že bude totálně katastrofální. Že se stane to, co se stát nemělo.
Vytáhl z auta tašku se sportovním oblečením a plastovou tašku s potravinami. Zamkl auto a šel k domovním dveřím. Z kapsy bundy vyndal svazek klíčů, odemkl a vstoupil do maličké předsíně. V otevřených dveřích se ve světle venkovní lampy vyznačila jeho postava.
Zatraceně, teď mě musí každý vidět úplně zřetelně, pomyslel si. Současně si uvědomil slabý pohyb v hluboké tmě místnosti. „Kdo je tu? Ne, to ne!“ pokusil se zakřičet.
Ale slova mu už přes rty nevyšla. To jediné, co si uvědomil ve slabém osvětlení haly, byla černá ruka, která pevně držela zbraň. Zbytek postavy byl utopen ve tmě. „Má rukavice,“ napadlo ho a na kratičký zlomek sekundy byl spokojen se svým postřehem.
Jako hypnotizovaný zíral do kulatých černých očí.
Vyšlehl plamen.
A pak byla tma.