Skvělé místo pro smrt
Z labyrintu starých podzemních chodeb, které se táhly podél základů opuštěné budovy, vyběhla liška. Byla hladová a ostražitá. V nejhlubších částech těchto zvířaty vyhrabaných katakomb to bylo nepříjemně cítit hnilobou, což v ní vyvolávalo stísněný pocit, takže nikdy neseběhla až dolů.
Poslední dobou byla nervózní i na povrchu, neboť i sem, kde byl čerstvý vzduch, se začal z mlází šířit nový nezvyklý pach. Na tohle odlehlé místo se vrátil člověk, který se stejně jako liška pohyboval tmou za svým cílem a jehož příchod předznamenávalo hlasité vrčení motoru auta. Liška se naučila ten zvuk rozpoznat a zmizela.
Dnes večer klusala na štíhlých nohách s černými ponožkami po umrzlé hlíně pokryté jinovatkou. Se skloněným špičatým čumákem a svěšeným chundelatým ocasem naléhavě hledala zbytky jídla nebo slabší či hloupější stvoření než ona sama, které by ulovila. Zastavila se a letmo se ohlédla na podrost a dvě věžičky zalité stříbrnou září měsíce, který vykukoval nad stromy. V kuželu světla, jež ji náhle zaplavilo, jí divoce zablýskly oči. Člověk přišel znovu a oba noční tuláci na chvíli zahlédli jeden druhého, než se rozdělili, každý za vlastním pokoutním posláním.
Adeline Conwayova stála u okna a ustrašeně se dívala do tmy. Štíhlými bílými prsty, na kterých se jí uvolněné prsteny stáčely drahými kameny dovnitř, svírala sametové závěsy a mačkala je v dlani. Její manžel věděl, že se Adeline bojí tmy. Přesto ji nevyzval, aby odešla, protože věděl, že ji to zároveň fascinuje. Pozoroval ji, jak tahá za těžký zavěs, aby skryla obrysy stromů, které se prohýbaly na pozadí noční oblohy. Když se obrátila ke své židli u krbu, promnula si zkřehlé prsty a on viděl, že má namodralé bílé nehty. Přitom tajně otočila prsteny zpátky na patřičné místo.
„Je tady zima!“ Její hlas zněl plačtivě jako nářek zatoulaného kotěte. Nebylo možné ho přehlížet nebo se na něj zlobit.
Soucit se smísil s podrážděním. S povzdechem vstal a přiložil polínko do širokého klasicistního krbu.
Oheň zapraskal, vylétla z něj sprška jisker a v místnosti se mihly stíny. Velký černý perský kocour, který podřimoval na rohožce před krbem, zvedl zneklidněně hlavu a upřel na Matthewa nepřátelské smaragdově zelené oči. Věděl, kdo způsobil to zajiskření žhavých uhlíků, a jako Adelinin mazlíček odrážel nálady i pocity své paní. Kdyby se ho Matthew někdy pokusil pohladit po kožichu, kousl by ho. Teď si položil těžkou hlavu zpátky na tlapky, přimhouřil oči a pozoroval ho podezíravými zelenými štěrbinami.
Matthewovo podráždění vzrostlo. Uvnitř bylo nesnesitelné horko. Zakrátko odejde ven na mrazivý zimní vzduch, kde pravděpodobně nastydne, a to jen proto, že podle Adeline musel být tento pokoj vyhřátý jako skleník v Kew Gardens. Ve srovnaní s chladnou chodbou a ložnicemi to byl citelný rozdíl. Vzdorně se kolem sebe rozhlédl. Z elegantního salonu v duchu osmnáctého století stále vyzařovala atmosféra pohodlného života, ačkoli malba byla vybledla, nábytek tvořila směsice stylů a jeho odložené večerní noviny špatně maskovaly vyšlapané fleky na koberci.
Adeline se štíhlými aristokratickými rysy a mírně neupraveným vzhledem do toho prostředí dobře zapadala. Možná i proto, že v tomto starém rodinném sídle vyrostla. V mnoha směrech byla sice neschopná, ale v rozhodujících záležitostech týkajících se Park House to rozhodně neplatilo. Budova byla nepopiratelně její, do slova a do písmene. Proto trvala na nestejnoměrném vytápění. Proto odmítala pustit dovnitř malíře pokojů nebo někoho jiného, kdo by změřil nove závěsy nebo koberce. Proto se nedařilo ji odtamtud vystrnadit, ať už se dělo cokoli…
Přesunul pohled k nejbližšímu stolu posetému fotografiemi a prvními snímky své dcery, která jako nemluvně seděla matce na klíně. Odtamtud stačilo zvednout oči k portrétu, který visel nahoře na zdi, aby si uvědomil, kdy začal manželčin fyzický i duševní rozklad. Na olejomalbě byla Adeline půvabná a rozesmátá osmnáctiletá dívka s vlnitými kaštanově hnědými vlasy a hnědýma očima. Ze studiového portrétu se na fotografa dívala mladá ustaraná matka, která nervózně držela na klíně buclaté dítě. Kdykoli ty dvě srovnával, jak dělával navzdory svému předsevzetí často, vyvolalo to v něm pocity viny. Můžu za to já? Zničil jsem ji? A s vinou přišla zlost, že si to vůbec připouští.
Matthew si manželku pokradmu prohlížel. V posledním roce ztratila ještě víc na váze. Bez šatů nebyla určitě víc než kost a kůže. Ale od chvíle, kdy ji viděl jinak než zcela oblečenou, už uplynula dlouhá doba.
„Asi za pět minut pojedu vyzvednout Katii,“ promluvil nahlas. „Mám zavolat Prue?“
Adeline zkřivila obličej. „Neměla by tam chodit takhle po setmění. Je to nebezpečné! Kéž by s tím klubem mládeže neměla nic společného. Kéž by vůbec nejezdila do Bamfordu! Setkává se tam se špatnými mladými lidmi! Nemá ani tušení… takové nevinné dítě! Ostatní mládež je jako – jako divoši!“
„Otec Holland na svůj klub mládeže určitě přísně dohlíží!“
„Já v jejím věku jsem neměla takovou volnost! Rodiče by mi nedovolili, abych se stýkala s lůzou!“
Navzdory vlastním pocitům se skoro nahlas zasmál. Nepodařilo se jim zabránit jí ve svatbě s mužem, jehož pravděpodobně považovali za chátru?
„Časy se mění, Addy. Dej Katii šanci, ať žije normální život. Až v létě odjede do Francie k Mireille, prosadíš si svou.“
Snažil se potlačit hořkost v hlase, ale bylo to marné. Kdyby bylo po jejím, opečovávala by dceru v exkluzivní atmosféře, která by podle jejího názoru skýtala bezpečí. Matthew si přál, aby Katie chodila do společnosti a bavila se jako jiné děti. Ať poznává skutečný svět. Cokoli bylo lepší, než aby dospěla jako její matka! Úvahy, že bude muset časem vyrůst, byly příliš bolestné.
Adeline se znovu posadila ke krbu. Kocour Sam si sedl a natáhl krk, aby se podíval, jestli je na jejím klíně volné místo, ale zvedla kruhový rámeček s vyšíváním a nervózně se pustila do rozdělané práce. Matthewa mimoděk napadlo, co to asi bude – ubrousek na podnos nebo jiný zbytečný předmět? Přesto byla zkušena švadlena a světlefialové sedmikrásky a lístky v zeleném odstínu byly dokonalé.
Prolomila trapné ticho. „Ano, musí jet k Mireille!“
Nechtěl se začít hádat. Teď na to stejně nebyl čas.
„Jsi unavena, Addy. Cestou ven zavolám Prue.“ Mlčela a Matthew vstal a sklonil se nad ni. „Až se s Katii vrátíme, budeš už v posteli, takže ti popřeju dobrou noc teď.“ Políbil ji na čelo.
Ucukla pod jeho dotykem. „Chci ji vidět, až budete doma! Pověz jí, aby nakoukla do mého pokoje a řekla mi dobrou noc!“
„Ano, ovšem.“ Jeho v této době do svého pokoje nikdy nepozvala. Ale už mu to bylo jedno. V tom ohledu dávno učinil jistá opatření. Krátce jí stiskl ruku na rozloučenou, ale ačkoli se potil, její dotek byl stále mrtvolně studený.
Vyšel z dusného salonu. Přestože měl na chodbě dojem, jako by vstoupil do ledničky, zhluboka se nadechl úlevou. Na okamžik tam stál, obklopený klidem a prázdnotou velkého domu. V koutě tiše tikaly stojací hodiny. Nesdělovaly světu správný čas. Jako by symbolizovaly celé tohle místo, které působilo jako z jiné, špatné doby, která se už nikdy nenapraví. Aspoň jemu to tak připadalo.
Matthew se ohlédl doleva. V současnosti byl dům rozdělený a chodbu přepažovaly dveře zakryté zeleným suknem. Jejich nainstalování znamenalo týdny hádek s Addy, přerušované jejími hysterickými záchvaty. Ale nakonec svolila, protože za nimi měl kancelář, z níž řídil své obchodní záležitosti. Rušilo ji ustavičné drnčení telefonu a rachocení tiskárny, ale především vtíravá blízkost jeho každodenního podnikatelského světa, závan reality. Souhlasila s těmi dveřmi ze strachu.
I on se před něčím schovával. Ukrýval se za těmi dveřmi před rodinnými problémy a nořil se do práce za pomoci sekretářky Marly Lewisové. Marla bydlela v prvním patře v samostatném bytě. Nikdy se s Adeline nesetkala.
Matthew vyběhl po širokém schodišti a nahoře se zastavil před prvními dveřmi. Za nimi se nacházely další soukromé pokoje, které však nebyly tak izolované jako ten Marlin. Pro členy rodiny byla dostupnost těchto místnosti nezbytná. Nyní zpoza dveří vycházel slabý zvuk televizní soutěže, smích a potlesk. Zaklepal.
„Prue? Pani Conwayova si půjde lehnout!“
Televizní pořad okamžitě zmlkl. Z druhé strany uslyšel pohyb a pak mu nějaký rozumný hlas odpověděl: „Jistě!“
„Já teď zajedu do Bamfordu pro dceru!“
Dveře se mu otevřely před nosem, až sebou trhl a ustoupil. Objevila se podsaditá, schopně vyhlížející žena v ručně pletené vestě a tvídové sukni.
„Běžte,“ přikývla. „Nebojte se, zvládnu to.“
„Děkuju vám, Prue.“ Odmlčel se a pak dodal: „Opravdu vám moc děkuju. Nevím, co bych si bez vás… jak bychom to bez vás…“
„Ano, ano, už jděte!“ umlčela ho rázně.
Než si oblekl svrchník a vyšel z hlavního vchodu, uslyšel, jak Prue Wilcoxova otvírá dveře salonu a říká, jako by mluvila s malým dítětem: „Jste připravena jít do pelíšku, drahoušku?“
Zavřel za sebou a vychutnával si svěží noční vzduch. Zamířil k autu a přitom šátral po klíčích. Takhle to dal nepůjde. Už to moc dlouho nevydrží.