Slavíci Kamenného mostu
Narodil jsem se 11. září roku 1655.
Svou první madonu jsem vyřezal jako malý chlapec. Mistr Jan Jiří Böhm byl na mě patřičně hrdý. Spíše než esovitým zvlněním postavy a prořezanou bohatou drapérií se pyšnil jejím dívčím obličejem. Nemohl uvěřit, že jsem podobnou sochu dosud ještě neřezal. Teprve když o něco později spatřil mou starší sestru Annu a maminku Apolonii, pochopil. Anna, podobně jako starší sestry, byla mladším obrazem mé maminky. Denně jsem měl před očima některou z nich. Přesto si Jan Jiří Böhm určitě myslel, že v mém věku se jednalo o náhodu. Když se v dílně objevil bohatý zákazník z Budyšína a uviděl mou madonu, okamžitě ji chtěl koupit. Mistr váhal. Poprvé jsem byl svědkem, že odmítl prodat dílo své dílny. Rozzlobený měšťan si nakonec objednal stejnou madonu. A já ji znovu vyřezal. Tehdy si mistr Böhm uvědomil nejen svůj věk, ale i rozdíl v našich schopnostech. „Dostal jsi od Boha velký dar, synku,“ řekl mi zasněně a nemohl od panenské tváře odtrhnout oči. Když se v dílně znovu objevil zákazník, rozhostilo se nečekané ticho. Měšťan se nervózně potahoval za ušní lalůček a střídavě se díval na obě madony stojící vedle sebe na pracovní dřevěné stolici. Ani mu nevadila v hoblinách odložená dláta, která jsme s mistrem a s ostatními učni nestačili uklidit. „Jsou stejné, a přece je každá jiná. Jste velký mistr, když jste to dokázal naučit tak malého kluka, mistře Böhme.“ Mistr se nenápadně postavil před velkou dřevěnou sochu, kterou právě řezal. Snad se bál, že i v nahrubo ořezaném dřevěném bloku cizí muž rozpozná rozdíl mezi ním a nejmladším učněm. „Snažím se pro slávu boží, pane Thülmanne,“ zamumlal skromně a byl ještě víc nervózní než nerozhodný kupující. „Ona je čistá, naprosto nezkažená a... tolik toho ví a zná... a přece, je plachá... ale i sebejistá... těší se na svého syna, který se teprve narodí... vidí daleko dopředu...,“ řekl kupec. Udiveně vrtěl hlavou, a když se odmlčel, jen dlouze a těžce vzdychal: „... stydím se před ní, a vy, mistře?“ Mistr Böhm byl zaskočený. Dosud se nad jeho díly ještě nikdo nechoval jako tento muž. Byl si příliš dobře vědom svých schopností, ale dokud se v jeho blízkosti neobjevil někdo jiný, kdo by mu připomněl jeho úroveň, nemusel se bát o svoji budoucnost. Dokonce se na mě v jednom okamžiku podíval značně vyčítavě. „Koupím obě madony. Jednu si postavím doma na oltář. Druhou věnuji klášteru Mariina hvězda. Mistře, nezapomenu se o vás zmínit opatovi kláštera. A ty, chlapče, buď rád, že se učíš u tak velkého mistra. Tady se můžeš naučit velkému umění.“ S odstupem let se musím nad svou dětskou drzostí smát, ale nejspíš jsem se tak choval jen proto, že jsem se ve svém nitru tetelil nad nečekanou pochvalou cizího muže. Sám jsem dobře věděl, že vyřezat ony dva dívčí obličeje nebylo nic obtížného, protože obličeje svých starších sester, maminky a jiných dívek a žen jsem měl u nás v Kulově v Lužici před očima den co den celých deset let. Domníval jsem se, že všechny jsou krásné, hodné a pracovité jen proto, že jsou následovnice bohyně Léty, dnes znázorňované jako Panna Marie. Část odvahy mi dodalo i chování mistra Böhma, který po slovech měšťana nečekaně rychle roztál a hrdě vypjal hruď. Snad proto jsem nestoudně vyhrkl. „A co pošleme do Prahy? Biskupovi Janu Bedřichovi z Valdštejna?“ Na vlastní oči jsem ho viděl projíždět městem. Mistr mě zdrtil pohledem a já jsem rychle ztichl a zahanbeně sklopil oči. Ale ve svém nitru jsem se radoval nejen ze strachu mistra, ale hlavně z nečekaného překvapení měšťana. Úcta v jeho pohledu byla pro mě mámivá odměna dočasné marnivosti. „Vy řežete přímo pro samotného biskupa?“ divil se. „Má se prý jednou stát pražským arcibiskupem.“ Mistr Böhm by mě v té chvíli určitě nejraději uhodil, jak to ostatně dělával často, ale přítomnost budyšínského konšela a hlavně má nečekaná drzost, pro kterou se dostal do neřešitelné situace, mu doslova svázala nejen ruce, ale hlavně jazyk. Než aby ze sebe něco kloudného vysoukal či se alespoň pokusil cosi zakoktat, jen neurčitě pokrčil rameny a zašklebil se jako obecní blázen Petr, který pravidelně žebrával před budyšínským kostelem. Měšťan váhal. Bylo na něm vidět, jak bojuje vnitřní boj. Vzdát se obou sošek těhotné madony, Matky Boží, nebo je okamžitě koupit? Pražský biskup, velmistr křižovnického řádu s červenou hvězdou, založeného už v první polovině třináctého věku samotnou českou Anežkou; muž, který zcestoval nejen značnou část Evropy a stýkal se v Římě se samotným papežem, měl vlastnit stejnou madonu jako on sám, obyčejný, hříšný, lidský červ žijící v Budyšíně v Lužici. Jeho tvář najednou vyzařovala naprosté zoufalství. Nemohl od madon odtrhnout oči, naprázdno polykal a stále se ošíval, jako by se styděl za to, co hodlal nakonec stejně vyslovit. Nejen mistr Böhm, ale i ostatní tři starší učňové, kteří už byli svědky mnoha obchodních jednání, na budyšínského konšela nevěřícně zírali. Dosud se nesetkali s nikým, kdo by tak toužil po nepomalovaných dřevěných soškách, které měly stěží půl metru. „Kolik stojí tady ta velká socha od mistra?“ zeptal se nečekaně konšel a snažil se tvářit sebejistě a hlavně lhostejně. „Padesát zlatých, Vaše...“ „Dobře. Dám ti padesát zlatých, mistře Böhme.“ Nikdy nepochopím, proč jsem to udělal. Z ničeho nic jsem se vrhl ke stolici, natáhl se k nejbližší madoně, rukou smetl z povrchu pracovního stolu hobliny a po holém dřevě ji přistrčil k muži. Snad mě dráždilo jeho panovačné chování. S koženou torbou plnou mincí v dlani se u něho projevilo tak nečekaně, že vzácný okamžik, při kterém se nepřetvařoval a kdy odložil svou obvyklou masku důležitosti a vševědoucnosti, z něho udělal skutečného člověka z masa a kostí. Nyní byl zase představitelem moci a bohatství. Konšel se zamračil a zvýšil hlas. Přestal mluvit srbsky. Na mistra se nečekaně obořil německy. „Co?! Chci obě!“ Mistr Böhm se okamžitě probral z růžového snu do černé skutečnosti. Jeho chvilková sláva se nenávratně vypařila a zůstala jen role podřízeného a poslušného městského řemeslníka. „Budeme muset pracovat i v noci... a dřevo nemáme tak proschlé... denní světlo je pro naši práci nejdůležitější..., jak vysvětlím zpoždění...“ Konšel se nafoukl jako páv, a aby dodal svým slovům na důležitosti, částečně zaklonil hlavu. „Budiž. Tedy sto. Ale beru si je okamžitě. Franz!“ Zatímco konšelův sluha Franz odnášel obě madony, konšel důležitě vyplácel na řezbářskou stolici mince. „Večer přijď ke mně domů. Sepíšeme smlouvu.“ Netrvalo dlouho a v dílně se objevil opat kláštera Mariina hvězda. Mlčky se svým doprovodem obcházel ještě nedodělané dřevěné sochy, rám obrazu, kostelní lavice a kazatelnu. Pak projevil přání poznat tvůrce tváře malé madony, kterou dostali darem od budyšínského konšela. Když si mě překvapeným pohledem prohlédl, pohladil mě po hlavě, povzbudivě se na mě usmál a vyzval mě, abych se na mistrově velké soše pustil do řezání obličeje. Mistr Böhm zbledl. Byl si dobře vědom toho, že velikost sochy zdaleka neodpovídá tomu, co jsem dosud dělal. Své dvě madony jsem vyřezal z kusů dřeva, které jsem tajně vytáhl z hromady určené na menší sochy nebo ruce větších soch. Mistr byl tehdy nemocný a několik dní ležel. Ani později, když se po další týdny jen vzácně objevoval v dílně, aby nás zkontroloval, nezpozoroval v mé práci, kterou mi dávno zadal, žádný pokrok. Jen s tupým pohledem horečné nemoci sklouzl po špalku, který jsem měl opracovávat na požadovaný tvar, a ztěžka odešel k dalšímu učni. Pak zase zmizel v sousední místnosti, kde se svalil na tvrdou postel, potil se, hekal a často tiše naříkal. Já jsem zatím místo odebírání přebytečného dřeva na budoucí soše svatého Františka vyřezával svou první velkou madonu. Dnes se jednalo o sochu, která měřila půldruhého metru. Měla docela jinou velikost. A poměr velikosti hlavy a délky rukou byl jiný než na mých malých sochách. Mistr Böhm si toho byl příliš dobře vědom. Chtěl mi určitě poradit v dobré víře ze strachu, abych nejen dřevo nezkazil, ale hlavně abych nepošpinil jméno jeho i celé dílny. Opat se tvářil shovívavě. Rázným pohybem ruky mistra Böhma zarazil a laskavým úsměvem mě povzbudil do práce. Pozorně mě sledoval při práci s dlátem a dřevěnou paličkou. Brzy z nepohodlné stoličky vstal a postavil se za mě. Neustále mě obcházel a nakukoval přes rameno, jako kdyby mi chtěl svým hřejivým pohledem vést ostří dláta. Mistr i ostatní učňové nevěděli, jak se mají chovat. Všichni mlčeli a opatrně se postavili za opata. V dílně bylo ticho, které narušovalo jen klepání paličky o dřevěnou násadu. Brzy jsem přestal vnímat opata, mistra, učně i čas. Cítil jsem tajemnou a hřejivou rozkoš tvoření. Jako pokaždé mě pohltila, docela ovládla. Stal jsem se jejím dobrovolným a šťastným vězněm. V poledne, když se v dílně objevila paní mistrová a zvala nás k obědu, jsme v dílně zůstali sami dva s opatem. Odmítl jsem odejít s ostatními. Čas strávený u stolu jsem považoval za zbytečně promarněný. Potřeboval jsem dlátem vnikat do vnitřku dřeva, zbavovat ho přebytečné hmoty a nedočkavě tvarovat dívčí obličej. V těch chvílích jsem se cítil jako všemocný Bůh. Pod mýma rukama vznikala mladá bohyně, ve které bude ukryto tajemství života. „Na svůj věk jsi velký,“ přerušil mě najednou opat. Cítil jsem únavu. „Otec Jan tvrdí, že se v našem rodu čas od času objeví velký muž.“ Dosedl jsem na vzdálenou stoličku a prohlížel si z odstupu hrubé rysy sochy. „Ano, ano. Bude z tebe velký muž. Ale dlaně budeš mít žensky malé. Tvrdí se, že schopní řezbáři a sochaři musí mít malé ženské dlaně. Takové měl i Michelangelo Buonarroti. Víš to?“ „Ano, Vaše Milosti.“ Opat se vesele zasmál. „Nejsem biskup a ani arcibiskup. Kdo ti vyprávěl o Michelangelovi?“ Zpozorněl jsem. Před tímhle vyptáváním jsem byl doma varován. Jednou k němu muselo dojít. „Náš soused Jáchym Böhm. Také je řezbář. Ale řeže jen v zimě. Jinak pracuje na poli. Byl dlouhá léta ve Vlaších. Učil mě řezat už jako malého kluka.“ Opat se zamračil. „Znám ho. Je to mistrův bratr. Když se vrátil, měl podezřelé heretické názory. Takový člověk nemůže pracovat pro kostely a klášter. Je to kacíř.“ „Je to řádný katolík, otče.“ Opat nespokojeně pokýval hlavou. „To vím. Ale už ho nepotřebujeme. Našli jsme si jeho bratra. Sice ve světě nikde nebyl, neumí toho tolik jako on, ale nám stačí. A teď ses tady objevil ty. Jsi velký talent. Budeš pravidelně docházet do kláštera na křesťanskou výuku a probudí-li se v tobě to, o čem si myslím, že zatím dříme, pomůžu ti v dalším studiu nejen v Drážďanech, ale třeba i v Salcburku, kde se zpracovává mramor. A možná že bude záhodno, abys prošel i dílnami ve Vlaších. Dnes tam v sochařství vládne nové jméno, Bernini. Ale nikdy se nesmíš přiblížit ke kacířskému učení Jakoba Böhma, známého kacíře ze Zhořelce, který je obou bratrů Böhmových vzdálený příbuzný.“ Zamyšleně si mě změřil zkoumavým pohledem. Snad chtěl tím jediným pohledem poznat celou mou budoucnost. Uvolněnost se už do jeho tváře nevrátila. Oči obklopené hlubokými vráskami se matně leskly a zračil se v nich nefalšovaný strach. Přesto mi jemně položil dlaň na rameno a povzbudivě je pohladil. „To, co jsem dnes viděl, mě přesvědčilo, že i naše země Lužice může plodit nejen velké, ale hlavně správné katolické služebníky našeho Pána. Dostal jsi od něho velký dar a je tvou povinností, abys mu ho po celý svůj život svojí prací vracel na znamení díků a pokory.“ Objevoval se v dílně ještě po další tři dny. Jak mistrovi tvrdil, chtěl se na vlastní oči přesvědčit o božském daru, který z obyčejného vesnického chlapce udělal vzácný úkaz, zázračné dítě. Jinak mlčel. Pozorně a trpělivě sledoval mou práci. Nikdy, stejně jako já, s ostatními nesedal k prostému obědu. Na naléhavé prosby mistra Böhma odpovídal jen klidným vrtěním hlavy a stále se opakujícím mumláním o pokoře a lásce k práci pro našeho Pána Ježíše Krista, která ze mne doslova tryská silným osvěžujícím pramenem, s jakým se naposledy setkal u Jáchyma Böhma, než se stal kacířem. Tehdy se můj mistr přikrčil a tiše odešel z dílny. Když opat naposledy odcházel, mistr Böhm se dmul pýchou nad panenským obličejem něžné madony. Opat se ke mně otočil, požehnal mi a se zamyšleným pohledem vydechl. „Madono. Tak ti právem budou říkat.“ A tak jsem dostal své nové jméno. Pokud jsem ho někdy vůbec slyšel, pak pouze od starších učňů, kteří posměšky zakrývali svou uměleckou nebo lépe řečeno řemeslnou nemohoucnost. Mistr mě tak neoslovil nikdy. I jemu bylo jasné, že sám patřil mezi ten převažující druh lidí, kteří si své životní řemeslo nevybrali sami. Neměli pro něj nejen talent, ale dokonce ani porozumění. Někdy se zdálo, že svou práci berou jen jako pouhý zdroj své obživy. Svá díla zájemcům nejprve nabízeli vyvedená na grafických listech. Mistr Böhm vlastnil i několik listů, na kterých byly sochy nakreslené perem či uhlem. Bezpečně jsem rozpoznal čitelný rukopis ruky Jáchyma Böhma. Zákazník si brzy vybral mezi několika základními postoji svoji sochu a pak pokaždé tvrdohlavě trval na vřelém, příjemném a lidsky hřejivém výrazu obličeje. Svá přání doplnil o požadované doplňky charakteristické pro objednaného světce a pak při nabízené částce odměny úmyslně vyslovil co nejmenší částku. Brzy po úspěchu mé madony pro klášter Mariina hvězda začal mistr odměnu vyslovovat sám a mnohem vyšší, než bylo předtím obvyklé. Sotva zákazník odešel, vyhledal mě pohledem a krátce a spokojeně se na mě usmál. Jeho spokojenost skončila na počátku zimy, kdy se na prahu dílny objevil mistrův bratr Jáchym. „Co tu chceš?“ vyštěkl na něho nespokojeně Jan Jiří. Jáchym se pohrdavě ušklíbl. „Zapomněl jsi, že i ty jsi nevolník kláštera? Nám přísluší poslouchat rozmary našich pánů.“ Jan Jiří velmi brzy pochopil, že jeho dvojče nepřišlo na dlouhé a studené měsíce do dílny na výpomoc, ale aby se věnovalo jen a jen mně samotnému. „Z čeho tě mám živit, bratříčku? Máme sotva sami pro sebe.“ „Požádej o pomoc cisterciáckého opata. Bylo to jeho přání.“ Starého muže nezajímala jen moje řezba, ale i mé kresby. Já ani Jáchym Böhm, kterého jsem od svého narození oslovoval strýčku, jsme nikomu o mých kreslířských schopnostech nevyprávěli. Při jedné návštěvě kláštera jsem ke svému překvapení nalezl na opatově stole ležet své kresby stočené do pravidelné ruličky. Pochopil jsem, že členové cisterciáckého řádu navštívili můj rodný dům. Opat se mračil. „Proč kreslíš pradleny na břehu řeky? Jsou takřka polonahé.“ „Nejsou nahé. Jen se jim svezla ramínka košilek...“ „Nahota je zkaženost.“ „Andělé mohou mít nahá prsa a ramena?“ zeptal jsem se a snažil se tvářit nevinně. „Andělé jsou bezpohlavní a sídlí v nebi. Rozumíš? Jsou to poslové boží.“ Pak uviděl kovářské pomocníky, mlynářské pacholky, sekáče trávy a žence obilí, nahé sestry koupající se v sudu, děvečky s vykasanými sukněmi do poloviny stehen převracející seno, matky kojící děti, líbající se nahé milence ve vřelém objetí na mezi.... „Kam jsi dal oči, Jäckele!“ zahřímal nečekaně a zhnuseně odhodil poslední kresbu. Probodával mě pohledem a netrpělivě nohama přešlapoval na místě. „Nahota a jen samá nahota. Proč to maluješ? To tě navedl tvůj strýc Jáchym?“ Ničemu jsem nerozuměl. Na tuhé listy papíru jsem zachycoval jen obyčejný život, který mě od mého narození obklopoval a který nám venkovanům připadal samozřejmý. Snažil jsem se zachytit spíše radost než smutek a dřinu, které byly nezbytnou součástí našeho života. „Rozumím ti. Strýc Jáchym ti poradil, abys studoval lidské tělo, ale měl ti také říct, že neslušná nahota je už přes sto let, od koncilu v Tridentu, zakázaná. Smíš pouze zvěčňovat vše, co oslavuje slávu našeho Pána. Nemravnost sem nepatří.“ Ona zakázaná nemravnost byla součástí našeho života. Měl jsem snad uvěřit tomu, že tento obyčejný život, jakým tady na Lužici žijeme už po staletí pod vládou germánských pánů, nepatří do života svatých? Vždyť i oni svého času hřešili a žili mnohem nemravněji, než žijeme my Lužičané. I mnozí z nich sešli na scestí, aby se nakonec očistili a změnili svůj život. Měl jsem tomu rozumět tak, že všechna kázání našich otců v kostelích byla jen jedna velká lež? Katolická víra svázaná s církví, která náš život doprovázela od narození až po smrt, nebyla vysvobozením, ale naopak přítěží a snad dokonce vězením? „Co mlčíš!“ „Nejste se mnou spokojený,“ zašeptal jsem smutně. Když jsem uviděl jeho spokojený výraz na staré tváři, tetelil jsem se v duchu radostí, že se mi má lest podařila. Snad jsem opravdu vypadal jako prosťáček. „Brzy to všechno napravíme. Otec Dlabacz tě bude učit latině, strýc Jáchym přes zimu řezbě rámů obrazů a já sám si vezmu na starost Písmo svaté.“ Namluvil toho víc než dost. A jak jsem měl možnost se po další čtyři roky přesvědčit, tak ve všem, co si vzal do hlavy, neustoupil ani o píď. Strýc Jáchym se na začátku každé zimy objevil na prahu dílny, kterou opustil s prvním táním ledů na Sprévě, aby se vrátil do mého rodného domu v Kulově, kde pomáhal při obdělávání klášterních polí. Když se objevil v dílně naposledy, ani otec Jan, ani maminka Apolonie už nežili. O jejich smrti a pohřbu věděl i opat kláštera Mariina hvězda, ale ani mně to neoznámil, a ani by mi nedal svolení, abych pospíchal domů alespoň na poslední rozloučení... byl jsem rozhodnutý na jaře opustit mistra Böhma i Budyšín. Nečekaná smrt strýce Jáchyma, který během únorových silných mrazů zemřel, mé tajné rozhodnutí jenom uspíšila.