Srdce zmámené láskou
Propadáme klamnému dojmu, že milenectví jakožto předmanželská láska tu bylo odjakživa. Ještě v 19. století si předmanželské milování mohly dovolit tak 3 % populace. A to jednak dostatečně bohatá aristokracie a jednak bohéma, pospolitost umělců všeho druhu. Ani bohatý měšťan ani bohatý sedlák něco tak pošetilého svým potomkům nedovolovali. A prostý člověk? Byl rád, že měl jednou za měsíc na talíři maso. Na lásku neměl čas ani pomyšlení.
Milenecká příběhovost se ale odbyla v časech namlouvání. Pokud se kolem krásné slečny točili alespoň dva muži (samozřejmě ověření jako případní živitelé rodin), vznikalo drama. Někdy i souboje. Nikdy se však nestřílel hrabě s místním ševcem. Slečna dovolila, aby se o ni ucházeli výhradně náležití partneři.
Dnes možná nedokážeme pochopit, že si muž i žena chtěli sňatkem především vylepšit svou ekonomickou situaci. Pokud si ji vylepšili, měli se rádi.
To my se dnes vrháme do zvláštního předmanželského adrenalinového vztahu zvaného milenectví. Je to nebezpečné párové klání, přinášející nám nevšední, zcela ojedinělé zážitky. Mimo nevšedních zážitků nás ale milenecká láska navíc uzavírá do zlaté klece nebezpečného duševního stavu, vyjádřeného výrazem „zmámení“. Dodnes jsem zmámen Starými zámeckými schody, kde dívka má srdce zmámené láskou. Karel Hašler byl velký umělec. A Srdce zmámené láskou je výstižný bonmot.
To, že se máme milovat, je na nás chrleno doslova odevšad. Řekne-li vám někdo, že zlořády světa zachrání láska, hoďte po něm kamenem. Neumí-li vysvětlit, jak se to dělá, aby se lidé milovali, nechť mlčí.
Jako lékař a manželský poradce vysvětluji v tomto útlém spisku, co hrozí, ponecháme.li lásku dovádět jako štěně utržené od řetězu. Hrozí úzkost, smutek, zoufalství a dokonce i smrt.
Z knížky jistě vytušíte, že fandím milenecké lásce civilně odlehčené. Ze všeho nejdůležitější ale zůstává, že neexistuje jedno milenectví. Průběhy milenectví jsou různé a laik má sklon hodnotit lásku jen podle toho, zda se vyvedla, či ne, nebo zda bolela málo, nebo příliš.
Jenže milenectví jsou i různě krásná a různě ušlechtilá. O tom se dočtete v těžišti této knihy, v její páté kapitole. Jsem pro poezii lásky, ale ne pro tu bižuterní okoukanou ze špatných filmů.
Mimochodem, poezie lásky může dostat až mimořádně jakoby nepoetický rozměr. Karel Čapek se do Olgy Scheinpflugové zamiloval teprve v okamžiku, kdy se rozhodl, že se s ní ožení. Předtím ji chápal jako pestrobarevné hravé dítě. Pak se ale rozhodl si ji vzít. A takto rozhodnut s ní za úplňku šel na romantickou noční procházku. Když se vrátil domů, řekl své neteři Heleně Koželuhové: „Panečku, to byla nádhera, měsíc svítil jako prase.“
Neteř byla pohoršena. A já jí to mám dodnes za zlé.
2.1 Proč libé emoce vysychají?
Libé emoce zanikají samy od sebe, protože by to jinak ani nešlo. Ano, moje odpověď je možná logicky zvrhlá, ale poučná.
Kdyby libost trvala bezdůvodně příliš dlouho, přestala by nám být cenností, o niž je nutné usilovat. Kdybychom se ráno probudili bezdůvodně veselí a radostní a kdyby nám tato nálada vydržela celý den, nebylo by zapotřebí mít a hledat podněty radosti, protože radost by tu už byla. Je na místě odvolat se na úsloví „nelze mít posvícení každý den“. Představme si, že by skutečně bylo posvícení celé týdny a měsíce, a to každodenně. Juchali bychom, popíjeli, tančili a smáli se, ale pak by neúprosně přišlo ono „modré pondělí“, kdy spadneme do mátoh, značně nelibých a kdy další posvícení odmítáme.
Kdyby byla libost příliš častá, kdyby trvala příliš dlouho a kdybychom ji získali bez úsilí, libost by nám přestala chutnat. Libost by se stala nelibou.
Vybičujte své úsilí, abyste pochopili, že bez utrpení by nemohla radost vůbec existovat. Je to geniálně vymyšlené: mozek dokáže vyrobit jak utrpení, tak i radost. Tím se otevírá naše duše, která by bez znalosti dvou druhů emocí – kladné a záporné – nedokázala existovat.
Žijeme v riskantním vesmíru. A utvořili jsme si riskantní společenství. Můžeme přijít o práci, může nás opustit žena, vážně onemocnět dítě, navíc můžeme vyhořet, být strženi vichřicí nebo stoletou vodou. Signály ohrožení musíme vnímat nelibě, musíme mít starost, strach, někdy i zlost, abychom přežili.
Věřím tomu, že libé emoce vznikly ojedinělým mechanizmem, totiž zánikem ohrožení. Lidská mysl musela být z vývojového hlediska připravena především na ohrožení. Odvrátit ohrožení byl první a rozhodující příkaz pro přežití. Pakliže se po zániku ohrožení naše mysl uvolnila a radovala, bylo přežití jištěno o to více. Kmenový bojovník se nejdříve nadupal tunami zlosti, aby zabil nepřítele, a když ho zabil, rozesmál se a vřískal radostí. Radost se mu zalíbila a začal o ni usilovat nejen zabitím nepřítele, ale třeba i tancem a zpěvem, případně hrou, kutilstvím.
Existují tři vlastnosti člověka na úrovni kmenového uspořádání, jež vedly k vývoji vyšších nadkmenových struktur:
1. Kutilství mužů
Muž vylepšoval nástroje k lovu, a to tak dlouho, až vykutil ve 20. století první kybernetické přístroje, jež dokázaly přesně zaměřit bombardér. Svou činnost tedy rovněž směřoval k boji. Muž kutil, a když pak vyrobil pěkný a použitelný nástroj, měl radost. Je známo, že se tím chlubil a přijímal ovace. Ovšem záhy zaznamenal nová a vlastně ustavičná nebezpečí, a bylo po radosti. Kdyby ale nebylo po radosti, kutil by nekutil.
2. Klevetění žen
Zatímco muž lovec musel lovit tiše, ženy sbíraly semínka a vařily kaše. A při tom si povídaly. Ženy tak rozvíjely jazyk a naučily se v životě kolem sebe vyhledat příběh. Příběh vyprávěly dětem a mužům a byly rády (=libost), když se příběh líbil.
3. Hračičkování mužů i žen
Pojem hračičkování jsem převzal od kolegy Vladimíra Boreckého a dozvěděl jsem se od něho, že se mu také říká brikoláž. Muži i ženy primitivních kmenů si umí s něčím pohrávat, umí se pošťuchovat a vysmívat a vše patrně vzniklo ze hry s dětmi a ochočenými zvířaty, především se psy.
Nuže takto vznikala v člověku všelijaká libost, ale byla vždy podstatně kratší než stavy klidu nebo nelibé pohotovosti proti ohrožení.
V posledních dvaceti letech bylo odhaleno, že pocity radosti a smutku mají co do činění s látkami zvanými dopamin a serotonin. Výzkum je na počátku, ale jedno víme jistě, že určitá biochemická situace na nervových spojích způsobí, že nám do duše vskočí radost, žal, nebo zlost.
A je to venku, ono významné slůvko „duše“.