Svět mi je dlužný
Byl to špatný sex, velmi špatný. Kdo tvrdí, že jednorázovky jsou skvělá neosobní věc, ten podle mě lže. Nic takového, že by se na mě vrhl hned za dveřmi neuklizeného pokoje. Sedl si na postel a zeptal se mě, jestli si něco dám.
„A máš tu něco?“
„Ne,“ řekl.
Tak proč se ptáš, doprčic, napadlo mě, ale byl to hezký muž, tak jsem ho nechtěla stresovat. Sedla jsem si k němu a hladila ho po pravém stehně, zvolila jsem i docela uhrančivý pohled, to ho trochu nastartovalo, taky mi sáhl na stehno, potom se posunul výš a ještě výš a zeptal se, jestli se mi to líbí.
„Co jestli se mi líbí?“
„No ručička šmátralka,“ usmál se a já v duchu obrátila oči v sloup, nemusím poslouchat takové infantilní řeči…
Potom jsme se líbali. Nebylo to bůhvíco.
Sahal mi na ňadra. Ani to nebylo bůhvíco.
A jinak zaručeně fungujou, tak nevím.
Potom se ode mne odtáhl a začal se svlékat. Měl úplně bílou pokožku.
Já jsem se taky svlékla, i když nevím proč, vůbec jsem na to neměla chuť. Ale zas, bude zážitek.
No a potom mě položil na záda a vnikl do mě. Nebylo to bůhvíco.
Na pravém rameně měl velké znamínko, které se pravidelně přibližovalo k mým očím. Nebylo to bůhvíco.
Jak dlouho to trvalo. Dvě minuty? Nebylo to bůhvíco.
Snažil se o konverzaci, ale bylo to opravdu hodně trapné, tak jsem se začala oblékat. „Kam jdeš?“ zeptal se a majetnicky se mě snažil dostat zpátky k sobě do postele.
„Domů za manželem,“ řekla jsem, on na pár vteřin zmlkl a potom se pohrdavě uchechtl:
„Tedy ty jsi ale běhna.“
A ty se nauč mrdat, pomyslela jsem si a zabouchla za sebou dveře.
Už úplně střízlivá jsem si lehla ke spícímu Robovi, který mě pohladil, a já jsem jeho dotyky opětovala. Za normálních okolností bych do něj rýpala, že si klidně spí a neví, kde jsem, ale teď jsem to nechala být. Milovala jsem se s ním. Smířlivě a klidně. Tak, jak jsme to oba potřebovali. I když každý kvůli něčemu jinému…
„A co když jsem od něj dostala AIDS?“ zeptala jsem se sestry do telefonu, musela jsem jí to povědět, tak jako jsem to vyprávěla skoro každému v televizi, vždyť to byla veselá příhoda, ať lidi vědí, že žiju plnohodnotně, ne nudně, u televize, jako každý.
„Tak umřeš,“ zasmála se sestra.
„Ale aspoň jsem si užila.“
„Přesně tak.“
„A Robo si najde novou ženu, s níž bude spát v naší posteli, a můj hrob bude zarostlý plevelem.“
„Neboj se, já tam nějakou kytku občas zanesu.“ Sestra měla dobrou náladu.
„Ach bože.“
„No co ti mám říct, má milá?“
„Jak se mám teď chovat?“
„Nerozumím otázce.“
„No, aby Robo nic nezjistil.“
„Chovej se normálně, co bys chtěla dělat?“
„Dobrá.“
„Bože, ty máš otázky.“
„Pořád mě máš ráda, že jo?“
„S mou láskou k tobě to nemá nic společného.“
„Doufám, že si teď o mně nebudete myslet, že jsem kurva.“
„Denisko, důležité je, co si o sobě myslíš ty sama,“ prohlásila moje sestra rozšafně a zavěsila.