TAJNÁ KNIHA
1. února
S Alicí se scházíme v televizi nad posledními úpravami ve scénářích.
Přichází mi textovka od Jeronýma.
Největší Čech tě zve do divadla na inscenaci své zdramatizované knihy.
To představení jsem už samozřejmě viděla.
Což ovšem Jeronýmovi nepíšu.
Pro návštěvu divadla vybírám zítřek druhého února. A s kým mám jít? Lístky mám dva. Vezmu Svýho Milýho?
Vezmu svoji příbuznou lékařku Vilmu.
Jasně, že tam nebudeš, ale stejně se jdu poohlédnout po nějakejch šatičkách. Osudovejch.
A opravdu je nacházím.
S knoflíčkama.
Abych se ti líbila.
Když už mě neuvidíš.
Když už mě neznáš.
Čáry, máry, fuk.
2. února
Odcházím z Majáku obalena v Osudových. Mrzne jako blázen, zima letošní zimy je zničující, ale já ji nevnímám. Baletím.
Před garáží je tma a led. Vznáším se. Letím. Jupííí, napadá mě. A vnímám, jak se nezadržitelně řítim se na pravou ruku. Křupne to.
Ležím na zemi a v hlavě mi jiskří. Veškerý mráz letošní zimy mi břinká v uších. Na pár vteřin ztrácím vědomí. Několik metrů ode mě zastavuje auto, zhasíná světlo, abych neviděla řidiče, jenže já stejně vím, že je to můj soused, který mě nenávidí. Nenávidí mě jen tak. Protože existuju. A tak dělá, že neexistuju.
Svíjím se na ledu bolestí a strachem, prastrachem. Bojím se odvěkkou bezmocnou bázní z mrazu, války, ze smrti a zlých lidí. Bázně z lidí, co někoho nenávidí jen tak. Ale ten strach mi teď dává sílu vstát.
Jdu do auta, startuju motor, zařadím pravačkou rychlost a zuby nehty se snažím ujet. Spasit se. Nevnímat hnusáka v autě. Nepropást představení.
Přijíždím před Vilmin dům, ale nemůžu vystoupit. Volám jí z auta a vysvětluju, že mi není dobře. Jde pro mě.
Ona a její muž Jiří mě ukládají do své manželské postele. Dávají mi napít, jsem prý bílá jako stěna a tlak že mám tlak nula na nulu. Jsem v dobrých rukách, oba jsou lékaři.
Jenže já se zvedám a říkám, že jedem.
Dívají se překvapeně, ale neodporují.
Odřídím to, ruka bolí míň a míň, představení se mi líbí víc a víc, dokonce o dost víc, než když jsem ho viděla poprvé.
Otvíráš mi dveře, co z jeviště vedou rovnou za všema ZA, galantně mi dáváš přednost při vstupu do tajemství.
V divadle potkávám režiséra Hejka, o kterém mi řeklo několik přátel, že chodí po Praze a chválí vítězný film letošního festivalu filmové školy. Jenomže neví, že ho natočila moje Starší dcera. Tak mu to vyklopím. Potěší ho to. Protože se o všechno zajímá. Proto také ví, že za dva dny se koná slavnostní projekce filmu, kde hraje moje Mladší dcera jazzovou zpěvačku.
„Tak se tam asi potkáme, ne?“ směje se.
Odpovídám, že ne.
Mladší dcera nechce, abych tam šla. Chce být sama za sebe.