Tušní o lidské duši
Rene Descarets proslul svými slovy:"Myslím, tedy jsem." Tato floskule, pocházející z první poloviny 17.století, je sice úderná a hezky se pamatuje, ale není přesná. Descartes totiž tvrdil: Ego dubito, ergo cogito, ergo cogito, ergo sum. Přeloženo do češtiny: "Pochybuji, tedy myslím, myslím tedy jsem ." Descartes měl na mysli, že myšlením se dokazuje má lidská existence a pochybováním rozvíjím myšlení. Není třeba dodávat, že pochybovat o vlastním myšlení je základem myšlením kritického, a všichni přece chceme myslet, uvažovat a rozmýšlet kriticky, což znamená nejen podle nějakého jednoho umanutého přesvědčení. Avšak dokazuje existenci našeho duševního bytí samo myšlení? Táži se a hned odpovídám: nedokazuje. Já mimo to, že myslím ( a tím pádem i pochybuji), navíc cítím - bolest, radost, úzkost, hněv a vše ostatní, co nelze pojmout do výrazun "myslím". Pokud ovšem cítím a myslím, teprve pak vskutku jsem....... ..... Jakékoliv náboženství se pokouší dodat lidskému životu nějaký srozumitelný SMYSL, také NADĚJI o životě posmrtném a konečně NÁVOD jak čelit nebezpečím, kterým čelit nedokážeme. Antičtí bohové jsou mimořádně půvabní ve své pestrosti. Jakmile se začali Římané něčeho bát, vymysleli boha, postavili mu chrám a ihned mu přinášeli oběti. Z našeho hlediska je princip oběti něčím obvzláště naivně srozumitelným. Prohřešil jsem se, a proto se musím zbavit něčeho cenného, což mě sice bolí, ale příslušný bůh to ocení. Je to smyšlený, ale smysluplný příběh. Naservíroval jsem si nějakou nedovolenou radost ve formě kladné emoce na úkor druhého neboli jsem zhřešil a cítím, že že musím nějak zvrátit nesmiřitelný osud tím, že si způsobím nějakou nelibost, újmu, vzdám se něčeho pro mě hodnotného a způsobím si tak utrpení, které vyrovná osudovou nerovnováhu.