V oblaku dezinfekce
Našinec se odebere k lékaři zdráv, lituje pouze promarněného času, a tu máš, čerte, kropáč, smrtka na něj vycení zuby. Ptáte se, proč jde k lékaři zdráv? Inu, třeba kvůli předoperačnímu vyšetření. Jistě, vaše námitka, že člověk před operací tak zcela zdráv není, je oprávněná. Ale když vám chtějí opravit nějaký ten kloub, nemusí příbuzenstvo ještě shánět černý kabát. To jen vy musíte shánět potvrzení, že máte v pořádku srdce, plíce, močové ústrojí, kůži i krevní obraz. Když se to tak vezme, do nemocnice nepřijmou nikoho, kdo není zdravý jako ryba.
I šla jsem na urologii. Výborná paní asistentka provedla předepsané úkony, a shledavši, že jsem v pořádku, zahloubala se. Možná se jí zdálo, že toho pro mne moc neudělala, tak mě ještě poslala na sonografii ledvin. Tu prováděl mladý lékař, který z pochopitelných důvodů věnoval zkoumaným orgánům velkou pozornost, poněvadž ten futrál, v němž je nosím, už není tak atraktivní, jak býval. Ležela jsem na boku a nudila se.
Pan doktor visel očima na obrazovce přístroje a dloubal mě čímsi do beder. Najednou zpozorněl a předklonil se s naléhavostí, s níž Sněhurčina macecha studuje zrcadlo. Znepokojila jsem se: „Copak, pane doktore? Váš výraz se mi nelíbí.“ „Ale, je tam nějaký nádůrek,“ pravil oživeně, jako by mu svět najednou připadal zajímavější. „Váš slovník se mi teprve nelíbí,“ opáčila jsem udatně a zatajila dech. Pan doktor zřejmě usoudil, že ženské s tak slibným nálezem se může nějaká ta drzost odpustit. Bez komentáře popsal, co viděl, a propustil mě.
Potácela jsem se zpět k paní asistentce. Nádůrek! Na ledvině! Vždyť vůbec nevím, co na sebe do rakve. Přece se nedám pohřbít v nějakém démodé hadru! A závěť, napadlo mě, ta už je taky pasé. Sepsala jsem ji dobře před patnácti lety, když jsem ještě neměla žádné snachy a vnoučata. Teď abych místo fejetonů smolila nový kšaft.
Předala jsem ortel, a abych přišla na veselejší myšlenky, kochala jsem se vyhlídkou, že už nebudu muset, dá-li Bůh, dělat daňové přiznání. Už jsem od té doby udělala tři, protože nepatřičná skvrnka na snímku byla po bedlivém zkoumání identifikována jako tikový fuflík. Tomu jsem se pranic nedivila, poněvadž poslední léta mám tušení, že kromě kostí v sobě nic jiného než tukové fuflíky nemám. Hned jsem si vzpomněla na tatínka, který se lékařům vyhýbal jako čert kříži řka: „Kdepak doktoři! Ti na tobě najdou ze známosti i to, co nemáš.“
Kdyby aspoň našli něco pěkného. Ještě jsem neslyšela, že by některý internista zvolal: „Jéje, paní Hacafírková, bodejť by vás ten žlučník nebolel! Vždyť tam máte tři drahé kameny velké jako švestka. Patrně smaragdy.“ To by bylo!
Zkrátka a dobře pacient nikdy neví, čeho se může od specialisty nadít. Ale aby byla zachována matkou přírodou tak oblíbená rovnováha, semtam nějaký odborník se dočká nepříjemných překvapení od pacienta. Zvlášť těžký úděl mají dermatologové. Věřím, že hravě rozpoznají plíseň, ekzém, kopřivku, svrab, ba i lepru. Ovšem v našich krajích se jim zřídkakdy dostane potěšení přijít domů a při polévce poznamenat: „Tak si představ, že pan Suchánek, ten papírník z náměstí, víš, že je malomocný.“
Zato těch alergií, které mají rozmanité podoby, a hlavně příčiny.
Mladá paní, dosud zdravá jako tuřín, se osype, jen co jí tchyně věnuje kytku v kořenáči. Já nepotřebovala ani tchyni, aby se mi na alabastrové pleti začaly kolem úst tvořit nepatrné puchýřky,