Vášeň
V poslední chvíli před rozsvícením nápisu PŘIPOUTEJTE SE jsem vklouzla na záchod, vykloktala si pusu, umyla ruce a pak si stáhla kalhotky. Kalhotky jsem schovala do kabelky a zkontrolovala, jak mi drží punčochy na podvazkovém pásu. Nejsem na podvazky zvyklá. Opatrně jsem se prosmykla uličkou k oknu a muž na vedlejším sedadle popotáhl. Módní, vpředu vysoce rozstřižená sukně není moc bezpečná, když na sobě nemáte spodní prádlo.
Nemusela jsem čekat na zavazadla, nic jsem nepotřebovala, a malými krůčky, aby se sukně moc nerozevírala, jsem zamířila k východu. Podvazky pod sukní se natahovaly a zase smršťovaly, téměř jako by tam pod sukní někdo byl. Nějaký trpaslík. Asi jsem se zasmála, protože ve výrazu ženy, která šla proti mně, jsem zahlédla údiv. Co je tu k smíchu, říkal ten pohoršený pohled, tady, na přecpaném letišti La Guardia v pět hodin odpoledne východního času? Ale byla tu spousta věcí k smíchu, nejvíc já sama. S nadějí a touhou uprostřed světa, který naději i touhu dávno pohřbil.
Opíral se o sloup v letištní hale a roztržitě sledoval proudící dav. Viděla jsem mladičkou blondýnku, jak po něm přejela očima a olízla se. Každá by ho chtěla, zažárlila jsem, je tak hezký, sto devadesát centimetrů krásného mužského, kterému sluší i ten trochu rozpláclý nos nad širokými rty. Kdyby ho neměl, byl by až příliš krásný. Teď se mračil, ale jen do okamžiku, než mě uviděl, pak se mu tvář prudce změnila, nebyla to radost, spíš překvapený škleb. Asi jsem se tvářila podobně. Vždycky nás překvapilo, že jsme se sešli, že ten druhý skutečně existuje. Neobjali jsme se. V okamžiku setkání byly naše city příliš prudké a příliš si odporující, než abychom se mohli obejmout, do lásky se mísilo cosi blízkého zlobě. Zatoužila jsem utéct a zároveň už jsem předjímala smutek, se kterým se budu touto halou za dvacet čtyři hodin vracet do svého druhého života. Necelých dvacet čtyři hodin! Vlastně dvacet tři hodin. A část toho času budeme muset jíst a spát, sedět v taxíku. Jen výtahem. Odemykat dveře. Kradmo jsem se na něj podívala a on mi stiskl ruku. Ostýchavě. Nebo spíš výzkumně. Všechno se zdá být v pořádku, signalizoval ten stisk.
Žlutý vůz nás odvážel k městu. Nerozuměla jsem, co řekl řidiči, nezáleželo na tom, všechny hotely se sobě podobaly, jen někde byla širší postel a někde užší. Na tom taky nezáleželo, kdesi jsme dostali pokoj se dvěma lůžky a museli jedno z nich přestěhovat. V kolika hotelích jsme byli? Vzpomínala jsem na ně, chtěla už v jednom z nich být, snila o tom, co se tam stane, a těžko jsem se vracela do rozhrkaného auta proplétajícího se dopravní špičkou.
„Mám pro tebe překvapení,“ zašeptala jsem a vedla mu ruku. Na tuhle chvíli jsem čekala celou cestu.
Zmateně zašátral v mém klíně.
„Ty nemáš, ty máš…“ zmlkl. Držel mě, neschopen se pohnout. Teprve po chvíli mi prohrábl houštinku chlupů a rozesmál se.
„Nestydo,“ zamumlal mi do ucha. Taky jsem si tak připadala. Ale napětí povolilo, mohli jsme se políbit. Řidič se vrtěl, jak se snažil zaujmout výhodnější polohu, a na jeho kulaté lehce proplešatělé hlavě se objevily kapky potu.
„Myslela jsem, že bude víc tma.“
Bylo světlo. Jasné ostré světlo letního odpoledne. Vedro tlačilo město k zemi jak škraloup tuku, tlačilo i nás, řidič šetřil a nezapínal klimatizaci. Po stehně mi stekla kapička potu. Seděli jsme stuleni k sobě, nehýbali se, nemluvili a on měl ruku v mém nezvykle obnaženém klíně. Náhle mi studem téměř vytryskly slzy. Jedu s milencem taxíkem do hotelu a nemám na sobě kalhotky, jen černý podvazkový pás s černými punčochami, lemovanými krajkou. Příšerně drahý pás a drahé punčochy, které jsem si koupila, aby manžel nevěděl.
Do studu se zároveň mísila pýcha. Žiju. Docela určitě žiju. Byla léta, a byla jich spousta, kdy jsem si tím vůbec nebyla jistá. Jednou už jsem si na větev stromu přivázala provaz a chtěla se oběsit. Ale to bylo dávno, velmi dávno, a teď se mi na to nechtělo myslet. Celé tělo člověka se prý za sedm let vymění. To moje se tedy vyměnilo dokonale, se vším všudy, i s duší.
„Kdy musíš zpátky?“ zeptal se.
„Zítra. Vždyť to víš.“
„Doufal jsem, že se něco změnilo.“
„Ty bys mohl zůstat déle?“
„Zařídil bych si to.“
„Snad příště. I takhle to bylo dost těžké.“
„Já vím. Promiň.“