Vražda na den díkůvzdání
„Koukám, že tě něčím rozhodil.“
„Vyprávěl mi strašný příběh, ale je tu ještě něco, co mi vrtá hlavou. Ty jsi s ním taky mluvil, ne?“
„Po obědě. A docela dlouho. Působí na mě jako příjemný chlapík.“
„Říkal, že je s Mel příbuzný.“
„Je to její strýc.“
To mě překvapilo. „Vypadá docela mladě na to, aby byl její strýc.“
„Prý je mladší bratr její matky. Mnohem mladší než ona.“
„Melina bývalá spolubydlící se o něm zmínila u oběda. Že prý se mu stala velice zvláštní věc. Neměla jsem tušení, že je to ten muž a jeho příběh.“
Zatočili jsme na chodníček před vchodem a Jack vyndal z kapsy klíče. Sníh byl pečlivě odházený a keře, které jsme na podzim zasadili, vypadaly zdravě a navzdory chladnému počasí se dokonce zelenaly. „Myslíš, že se o tom dovím něco víc?“
„Před rokem jeho žena zmizela během průvodu na Den díkůvzdání.“
„To je zvláštní.“
„Beze stopy. Odešla za roh domu, aby si koupila balonek, a už ji nikdy neviděl.“
Vešli jsme dovnitř a já okamžitě spěchala zapnout topení, zatímco Jack zamykal vchodové dveře.
„Nesedneme si u krbu, miláčku?“ zavolal.
„To si piš,“ odpověděla jsem. „Dáš si něco k pití?“
„Možná kafe. Ochutnal jsem trochu Halovy speciální skotské whisky, a kdybych si dal ještě jednoho panáka, mohl bych pro dnešek studium zabalit.“
Postavila jsem na kávu a promnula si spokojeně ruce. S radostí jsem lačně nasávala vůni ohně, která se začala šířit bytem. Na teplo si ještě nějakou chvíli budu muset počkat, ale oheň byl dílem okamžiku. Jack už uvažoval o možnosti vestavět do krbu pec na dřevo a vytápět tak přízemí. Přivítala jsem to jako dobrý nápad s jedinou stinnou stránkou; ráda se dívám na oheň. Pozorovat plápolající polena je mnohem zajímavější než sledovat bezduché programy v televizi. Ale nač se vzrušovat, beztak to byl jen plán do budoucna.
Když jsem přinesla konvici, obývák už zaplavilo příjemné teplo a vůně dřeva, kterou tolik miluju.
„Voní to výtečně,“ ozval se Jack maje na mysli kávu.
„Tohle taky,“ kývla jsem hlavou směrem ke krbu.
„Znáš to. Správnému policajtovi nic nevoní tak dobře jako čerstvě uvařená káva.“
Naklonila jsem se k němu a políbila ho na tvář. Pak jsem vzala konvici a odnesla ji zpátky do kuchyně. Když jsme spolu před krbem usrkávali ze svých šálků, pověděla jsem Jackovi vše, co jsem si zapamatovala z vyprávění Sandyho Gordona.
„Tyhle věci jsou velice složité,“ začal Jack, když vyslechl celý příběh. „Osobně se přikláním k možnosti, že ta žena plánovala své zmizení dávno před tím, než mu řekla, že si jde koupit balonek.“
„Je to pro něj utrpení. Vykládal mi, jak spolu byli šťastni.“
„Lidé jsou spolu vždycky šťastni, Chris. A pak se jednoho dne jeden z nich zničehonic rozhodne toho druhého opustit a ten tomu chudák ani nemůže uvěřit. Jak rád bych ti řekl, že tohle je něco výjimečného, že jsem o ničem podobném v životě neslyšel. Ale musel bych lhát.“
„Co se obvykle stává?“
„Někdy se pohřešovaná osoba už neukáže. Případ se sice neuzavře a jenom se odloží, ale popravdě, moc se na něm nedělá. Někdy najdeme tělo. Hlavně v těch případech, když se jedná o únos, přepadení, znásilnění a tak podobně. Také je samozřejmě možné, že manžel či manželka, kteří zmizení nahlásili, jsou sami vrazi.“
„Tomu nemůžu uvěřit.“
„Věř tomu.“
„Ale ne v tomhle případě.“
„Přikláním se k tobě. Tenhle chlapík opravdu na vraha nevypadá, ale člověk nikdy neví. Nevíš, k čemu přesně mezi nimi došlo, co se od ní dověděl nebo o ní zjistil ještě před průvodem na Den díkůvzdání. To, co ti napovídal, mohla být také pečlivě připravená báchorka.“
„Ale on šel do průvodu s ní a sám policii nahlásil zmizení,“ přistihla jsem se, že obhajuju Sandyho verzi všech událostí.
„V mém hypotetickém scénáři odjel do průvodu sám. V té době už byla jeho žena mrtvá a pohřbená. Celkem logicky spoléhal na to, že si po průvodu nikdo na nějakého muže ani nevzpomene, natož jestli byl sám nebo měl doprovod. Tobě řekl Sedmdesátá čtvrtá ulice? Ale možná byl na Šedesáté deváté a na Sedmdesátou čtvrtou došel záměrně, aby ohlásil zmizení až tam.“
Můj manžel mě nepřestává udivovat – člověk s tak úžasným smyslem pro humor, pohodář, překypující obrovskou chutí do života a láskou, dokáže během zlomku vteřiny ukázat i odvrácenou tvář. Ne, není to stinná stránka jeho osobnosti; je to vědomí, že stinné stránky života existují. On se s nimi setkává téměř každý den, slyší o nich, osobně je v mnoha případech zažil. Něco ve mně se vždycky bouří a chtělo by oponovat, ale pak si uvědomím, že z něho hovoří letitá praxe a bohaté zkušenosti.
„Proč by si mě pak chtěl najmout?“ zeptala jsem se nakonec. „On už toho udělal dost, aby okolnímu světu dokázal, že ji opravdu chce zpátky. Poté, co se to stalo, si zaplatil i soukromého detektiva.“
„Možná mu to navrhla Mel.“
To bylo samozřejmě možné.
„Chris, já ale netvrdím, že ten velice příjemný muž, s nímž jsme se seznámili u nedělního oběda, je vrah. Jen se ti snažím předložit další možný scénář. Ptáš se, jestli si myslím, že zavraždil svou ženu? Odpověď zní: ne.“
„Takže z toho plyne, že se buď sama rozhodla utéct z manželství a ze života se Sandym, nebo ji někdo popadl na Sedmdesáté čtvrté a unesl ji neznámo kam.“
„A protože Sandy zjistil, že minulost té ženy je poněkud nejasná, a to se držím se svými výrazy při zdi, kterákoli z těch možností se klidně mohla stát. Možná se rozhodla, že se vrátí do dřívějšího života.“
„Možná se někdo z toho dřívějšího života rozhodl donutit ji, aby zaplatila za něco, co kdysi provedla.“
„A nebo,“ opáčil Jack, když vstával, aby přinesl konvici, „někdo prostě uviděl na ulici samotnou hezkou ženskou, jak si kupuje balonek, a unesl ji.“
„Pak je ale nejspíš mrtvá,“ zhodnotila jsem reálně její šance.
Vrátil se s kávou. „Řekl bych, že pokud paní Gordonová nezinscenovala své zmizení sama, byl by to také závěr celého případu.“
„Chce mi zaplatit, abych vypátrala, co se stalo. Odmítla jsem to.“
Jack na to neřekl nic. Vždycky byl opatrný a neukvapil se s komentářem, který se týkal jistých věcí. Ale v poslední době – od chvíle, kdy nastoupil do druhého ročníku studia na večerní právnické univerzitě – jsem si všimla, že je ještě obezřetnější. Jeho opatrnost se zvýšila, jako by na sebe nahlížel pod jiným úhlem, jako by se začal řídit pravidlem, že je moudřejší raději neříkat nic, než vyslovit názor, který by mohl být interpretován chybně.
„Ale je mi ho tolik líto,“ dodala jsem.
„Víš, jak jsem na tebe pyšný,“ začal a já věděla, že si jen připravuje půdu pro zásadnější prohlášení. „Dokázala ses vypořádat se všemi případy tak bravurně, že sis vybudovala zaslouženou reputaci. Ale tohle je něco jiného, Chris.“
„Já vím. Proto se do toho taky nechci zaplést.“
„Na jiných případech jsi vždycky měla nějaký osobní zájem, co se oběti týkalo. Tohle je spíš rutinní práce pro policii, něco, co detektiv dostane jen čirou náhodou.“
„Nepůjdu do toho, Jacku.“
„Ale chytlo tě to, viď? Chci říct, že už ses do toho vlastně zapletla prostě tím, že jsi vyslechla Sandyho historku.“
„Je v tom něco jiného.“
„Něco, co si necháváme pro sebe?“
Vstala jsem a přešla ke krbu. Vytvořila jsem si ve vztahu k ohni svou teorii – je rád, když se o něj staráte a čas od času ho prohrábnete. Vzala jsem pohrabáč a pohnula jedním polenem, sice jen nepatrně, ale přesto dost na to, aby se konfigurace změnila, čímž jsem umožnila nepatrnému potlačovanému plamínku, aby se vzniklou mezerou protáhl, vyskočil a dosáhl tak na novou vzduchovou kapsu. Oheň vzplál jako znovuzrozený, jako by našel novou chuť do života.
„Vybavila se mi dávno zapomenutá vzpomínka,“ vysvětlovala jsem mu, když jsem se znovu posadila. „Byla jsem v průvodu na Den díkůvzdání se svým otcem.“
„Takže tohle tě tolik rozrušilo?“
„Víš, já se na něho moc nepamatuju. Byl to pro mě šok, když se mi tenhle střípek z dětství náhle vrátil. Mlhavě jsem si sice uvědomovala, že jsem jako dítě viděla průvod, ale nikdy jsem si ho v mysli nedokázala představit. Natožpak vidět tátu.“
Objal mě kolem ramen. „To je nádherná vzpomínka,“ řekl, „táta se svou dcerou v průvodu. Také si pamatuju, jak jsem chodil s našima.“
„Stalo se to přesně v okamžiku, když mi Sandy vyprávěl, jak jeho žena zmizela. Jako by mezi oběma událostmi existovala nějaká spojitost.“
„Mezi tím, co ti řekl, a tvým dětstvím žádná spojitost neexistuje. A také není tvou povinností – morální a žádnou jinou – pomáhat mu s neřešitelným případem.“
„Já vím.“
„Tak mi teď pověz, co hodláš udělat.“
Usmála jsem se. Přirozenou a nenásilnou cestou mě zbavil byť jen náznaku závazku, ale přesto jsem věděla, že nakonec udělám to, co budu považovat sama za správné. To, co jsem chtěla teď, bylo nemít vůbec nic společného se zmizením Natálie Gordonové. „Nejdřív se vrhnu na tu horu nádobí v kuchyni a pak si sednu ke knížce, zatímco ty se určitě ponoříš do svých skript.“
„Teda musím přiznat, že tak skvělý nápad jsem opravdu nečekal.“
O pár hodin později jsem knihu dočetla a on odložil právnická skripta. Oheň pomalu vyhasínal – zanikal pozvolnou přirozenou smrtí asi hodinu poté, co jsme přiložili poslední poleno – a dům byl příjemně vyhřátý. Pod krásnou prošívanou přikrývkou – koupila jsem ji za část peněz, které jsme dostali jako svatební dar – jsme se před spánkem pomilovali. Naše těla, rozpálená náhle vzedmutou vlnou touhy, zahřívala postel a sebe vzájemně; každý dotyk sloužil jako jiskřivý most pro výměnu energie, čím víc jsme oba vydávali, tím víc jsme jí měli. Naše láska byla stejně upřímná, silná a náruživá jako v den, kdy jsme si ji slíbili.
Jack se poté převalil na bok a téměř okamžitě usnul, čímž se zařadil do obrovské armády mužů z celého světa, kterým tento nešvar připisují neúprosné statistické průzkumy. Já však spát nemohla. I když se velmi snažím nelhat, často si nechám pro sebe věci, o nichž bych raději nemluvila. Čestně jsem mu přiznala své neočekávané osvícení paměti – přítomnost v průvodu spolu s tátou – vzpomínku, která byla mnohem víc než pouhý momentální krátkodobý záblesk. Něco jsem mu však zamlčela: na obraze, který mi přetrvával v mysli, figurovala ještě třetí osoba. Žena, a nebyla to má matka.