Vražda na Den práce
Existují slova, která v jediném okamžiku zasáhnou naše nitro, když je uslyšíme, obzvláště jsou-li doprovázena pronikavým zaječením. Slyšela jsem taková slova a přesně si vybavuju v paměti ty okamžiky a ochromující hrůzu, kterou ve mně vzápětí vyvolaly. Srdcervoucí výkřik: „Mami!“ deroucí se z hrdla dítěte, které se ztratilo nebo poranilo. „Pozor!“, jež má zastavit člověka, který bezhlavě vkročí z okraje chodníku do vozovky. Zoufalé zvolání: „Pomoc!“, které prořízne klid ztemnělé ulice uprostřed noci.
Docela nedávno se k nim přidalo strašné zaječení, při kterém tuhla krev v žilách a po kterém následovalo jediné slovo: „Hoří!“ Ozvalo se za soumraku na nádherné pláži v době, kdy léto spěchalo ke svému šťastnému a rozjásanému konci. Vzpomínám si, jak jsem upřeně hleděla směrem k městečku, které s pláží přímo sousedilo, a pak nad střechy domů, kde se na stmívající obloze točil zlověstný temný kouřový had jako tornádo, a vzpomínám také, jak jsem přemýšlela o těch ubohých lidech. Jejich dům už nikdy nebude takový, jaký býval.
Netušila jsem, kdo ti lidé jsou nebo kde přesně se jejich dům nachází, uvědomovala jsem si jenom, že to je mírně na severozápad od místa, kde jsme stáli. A ani ve snu mě nenapadlo, když jsem tenkrát pozorovala muže z hasičského sboru, jak začínají ve spěchu opouštět pláž, že ten hořící dům nebylo ani zdaleka to nejhorší, co se stalo. Že potom, co se kouř rozplyne, oheň bude uhašen, stříkačky přestanou na spáleniště chrlit proudy vody a bude odhalena pravda, životy malé skupiny lidí z ostrova už nikdy nebudou stejné. Pokud bude vůbec možno celou tu pravdu rozkrýt.
A později, když už byla tma, se na písečném přesypu objevil stín, tmavá postava člověka, který nehybně seděl a hleděl na oceán, a žhavý bod, který zazářil a potemněl, zazářil a potemněl. Ze začátku jsem neměla ponětí, kdo nebo co to je. Nakonec jsem se mi ale právě tenhle obrázek vryl do paměti nejhlouběji.
* * *
Jako většina lidí z městečka i my jsme spěchali k ohni. Než jsme se tam dostali, hasiči z Blue Harboru a dvě další skupiny z okolních obcí už chrlili vodu z hadic připojených k hydrantům na dům, který byl celý v plamenech.
„To je velitelův dům,“ slyšela jsem za sebou vzrušený mužský hlas. Rozhlédla jsem se po obličejích kolem sebe a hledala jsem starého pána, s nímž jsem před několika okamžiky mluvila na pláži, ale nemohla jsem ho najít.
„Náčelníka La Costy?“ zeptala jsem se toho muže.
„Ne. Kena Buckleye. Doufám, že uvnitř nezůstala jeho rodina.“
Také jsem doufala. Snažila jsem se ho mezi pobíhajícími hasiči rozpoznat, ale všichni muži měli teď na sobě těžké kabáty a helmy se štítem, takže nebylo možné nikoho identifikovat. „Říkají tady, že to je dům velitele hasičů Buckleye,“ obrátila jsem se k Jackovi.
„Vypadá to, že vědí, co dělají. Uvnitř pravděpodobně nikdo není. Všichni jsou na pláži. Nebo byli.“
Zdálo se, že „ti všichni“ se teď z pláže bleskově přesunuli a shromáždili se tady. Přemítala jsem, jestli jsou na ostrově i náčelníkovy děti, jestli mohly zůstat v domě, zatímco jejich rodiče odešli na oslavu. Při té představě se mi sevřel žaludek.
„Pojďme odtud pryč,“ řekl Jack. „Nechci, aby se Eddie nadýchal kouře.“
„Vrátím se s ním zpátky do stanu. Ještě se mi nezdá unavený. Ty můžeš zůstat tady, jestli chceš. Kdybys mě pak nenašel na pláži, budu doma.“
„Ještě se tady chvíli porozhlédnu.“ Vypadal znepokojeně, jako by mu něco vrtalo hlavou. Naklonil se a oba nás políbil.
„Tak, a co budeme dělat my, Eddie?“ obrátila jsem se k synovi. „Půjdeme se podívat na pláž, jak zapadá sluníčko?“
Prodírala jsem se zástupem shromážděných lidí a cestou jsem sledovala hasiče. Všimla jsem si, že příslušníci každého hasičského sboru měli trochu odlišné uniformy, ale teď pracovali všichni muži společně a jejich součinnost byla ukázková; každý úkon byl proveden naprosto bezchybně, každý pohyb vypadal jednoduše a dotvářel dokonalou harmonii jako sladěný dechový orchestr při odpoledním průvodu. Doufala jsem, že se jim podaří co nejdříve vniknout dovnitř, aby se přesvědčili, že tam není žádné z Buckleyových dětí.
Když jsem si razila cestu davem, náhle jsem ucítila, jak mě čísi ruka tlačí na stranu. Byla to nějaká dívka a přes hlavu měla přehozené cosi, co vypadalo jako hasičský kabát se žlutými reflexními pásky. Když ke mně otočila hlavu, poznala jsem ji.
„Tino,“ oslovila jsem ji. Byla to jedna ze skupiny mladých lidí, kteří si pronajali dům nejblíže našemu. „Jste v pořádku?“
Vytřeštila na mě oči plné hrůzy, diamantové pecičky v jejích uších se zaleskly posledními paprsky skomírajícího dne, a pak se obrátila a utíkala pryč, cestu hustým davem si prorážela se skloněnou hlavou. Instinktivně jsem ji následovala, Eddieho jsem úzkostlivě tiskla k rameni. Pohybovala se neobyčejně rychle, kličkovala sem a tam, proplétala se mezi lidmi jako užovka a nakonec vystřelila přímo mezi dva domy směrem, jenž, jak jsem si uvědomila, byl nejkratší cestou k domu, který sdílela se svými vrstevníky.
Něco mě přimělo pokračovat dál za ní. Ani jednou se neotočila a chovala se přesně jako člověk, který se snaží před něčím utéct. Najednou se ocitla u plotu z drátěného pletiva, který jí zahradil cestu. „Do hajzlu,“ ulevila si nahlas. Opakovala to pořád dokola, přičemž bezmocně lomcovala plotem a s každým dalším výkřikem jí zaznívala v hlase větší a větší hysterie.
„Tino, můžu vám nějak pomoct?“ zavolala jsem na ni. Stála jsem od ní v bezpečné vzdálenosti, kdyby se náhodou její vztek měl obrátit proti mně, navíc jsem vůbec neměla chuť brodit se travou, která může být plná klíšťat.
Obrátila se ke mně a já jsem uviděla její obličej umouněný od sazí a nepříčetné vykulené oči. „Ne!“ zaječela a rozběhla se na druhou stranu.
Vzdala jsem to a vydala jsem se zpátky k domu, kde bydleli její přátelé, přičemž jsem volila mnohem schůdnější typy komunikací. Hlavní vchod byl otevřený, což nebylo neobvyklé, ale kolem jsem nikoho neviděla. Zastavila jsem se a tiše jsem naslouchala. Zdálo se, že je tam pusto a prázdno. Pokud se Tina skutečně vrátila domů, snažila se nehýbat a být potichu, aby se neprozradila.
Obrátila jsem se a vykročila jsem zpátky k pláži, kde se ještě před necelou půlhodinkou všichni obyvatelé městečka vesele bavili a bujará bezstarostná oslava byla v plném proudu.