Obklopovalo mě nehybné mrtvolné ticho. Zhasla jsem baterku. Levou paži jsem ovinula těsně kolem kabelky, stejný bezděčný zautomatizovaný pohyb jako před nedávnem. Děsila jsem se představy, že se vše bude opakovat; naposledy jsem nerovný zápas prohrála. Dnes bych ale mohla dopadnout ještě hůř. Silou vůle jsem se vzchopila a pomalu vykročila ke schodišti.
Ten stín se vynořil z jednoho z těch opuštěných bytů na druhé straně schodů a já si s hrůzou uvědomila, že nemám nejmenší šanci. Jediná možnost byla ustupovat a pokusit se ve tmě rozeznat dveře od nějakého prázdného bytu, v němž budu pravděpodobně v následujících minutách donucena zúčastnit se nerovné hry na kočku a myš. Vyrazila jsem k těm nejbližším a – v té chvíli jsem nepřemýšlela příliš racionálně – schovala se přímo za ně. Na dveřích dokonce nebyla ani klika, abych za sebou mohla zavřít. Všechno, co mělo aspoň nějakou cenu, lidé z Metropolitanu, jak se byty postupně v průběhu měsíců a roků vyprazdňovaly, už dávno odmontovali. Stála jsem nyní přitisknuta ke stěně přímo za otevřenými dveřmi. Zeď po mé pravé ruce pokračovala dál do dlouhé chodby, stejné, jakou tady v domě začínal každý byt. Nechtěla jsem mu to usnadnit a schovat se do jedné z místností, protože tam by pro něho nebyl problém zahnat mě do rohu. A tak jsem se sama zahnala do kouta tady. A to doslova.
Napínala jsem uši, abych ho uslyšela. Asi měl na nohou tenisky, tak jako já, a nespěchal. Proč by měl? Dostal mě.
Ale kdo to mohl být? Jesus Ramirez seděl bezpečně zamčený za mřížemi. Disponoval snad Metropolitan celou armádou hrdlořezů a vrahů? Nebo to byl squatter, který chtěl celou budovu jen pro sebe? Nebo někdo, kdo šel právě jen po mně? A pokud ano, zabil by takový člověk i Iana? Byla tu spousta otázek a nedostatek odpovědí.
Nebylo mi dopřáno mnoho času na rozmyšlenou. Venku na chodbě jsem uslyšela nějaký šramot a nebylo pochyb, že je to on a přichází proto, aby mě konečně umlčel. I přes toto téměř hmatatelné, blížící se nebezpečí jsem se otřásla odporem při pouhém pomyšlení na to, že se musím celým tělem tisknout ke špinavé zdi, na níž se to jen hemžilo odpornými šváby. Něco měkkého se dotklo mého krku. Otřásla jsem se hnusem a reflexivně jsem máchla rukou ve snaze se toho zbavit, ať už to byla pavučina, nebo něco živého. Vůbec mě nezajímalo, že tím hlukem můžu prozradit, kde stojím. Byla jsem absolutně šílená strachy.
Čekala jsem na okamžik, kdy překročí práh. Pak jsem vrazila do dveří s maximální energií, jakou jsem byla schopna vyvinout. Překvapeně heknul a podle všeho zavrávoral. Já jsem mezitím přitáhla dveře zase k sobě a připravovala se k druhému úderu. Přišel za několik sekund. Tyto staré domy jsou opatřeny masivními vchodovými dveřmi s protipožární kovovou výztuží, která také něco váží. Když vás jimi někdo trefí, máte toho zpravidla dost.
I on byl pravděpodobně zraněn. Slyšela jsem ho jen tlumeně zachroptět a spadnout na zem. Otevřela jsem rychle dveře a opustila svůj chabý úkryt, abych mohla uprchnout, a málem jsem zakopla přes jeho tělo. Překročila jsem ho, ale protože se začal trochu hýbat, pro jistotu jsem mu zasadila baterkou ještě jednu ránu do spánku. Pak jsem se rozeběhla.
Mohla jsem při té ráně přitvrdit. Jednou z nejtěžších věcí je, když musíte úmyslně zranit jiného člověka a čím více se ta chvíle blíží, tím je to horší. V tom zásadním okamžiku, kdy jsem se zoufale snažila zachránit si útěkem holý život, jsem pochopila tu zvrácenou výhodu nosit zbraň. Můžete stát v bezpečné vzdálenosti, která vás dělí od vašeho nepřítele, a pouhým lehounkým stiskem vašeho ukazováčku na nepatrný kousek chladné oceli ho vážně zraníte, nebo dokonce usmrtíte – ovšem bez nutnosti tělesného kontaktu. Jste jinde, stojíte jeden krok – obrovský a podstatný krok – od závažného skutku. Protože uhodit člověka nějakým předmětem, který držíte v ruce nebo – Bože odpusť – vrazit do lidského těla čepel nože, je hrozné. Proto jsem ruku nevedla takovou silou, jakou jsem mohla, a nepřekvapilo mě tedy, že jsem téměř vzápětí uslyšela za sebou dupání svého pronásledovatele.
Ale to už jsem byla bezpečně u schodiště, bezpečně před ním, bezpečně na cestě na svobodu. Byl tu ovšem jeden drobný zádrhel – když jsem se přihnala do přízemí, dveře do vstupní haly nešly otevřít. Určitě v tom chvatu děláš něco špatně, ono to půjde, říkala jsem si, když jsem zoufale lomcovala klikou a znovu a znovu do nich tlačila. Ale po několika marných pokusech otočit kulatým knoflíkem oběma směry jsem to raději vzdala. Vracet se zpátky nahoru nepřipadalo v úvahu. Byla jsem v pasti.
Neměla jsem jiné volby než seběhnout až dolů do sklepa.
Přiznám se, že v té chvíli jsem byla tak blízko hysterickému záchvatu jako nikdy předtím. Ten dětinský pocit nezranitelnosti mě opustil v okamžiku, kdy Ian neotevřel na mé zazvonění dveře. Cítila jsem se slabá a křehká, někdo po mně šel a měl jasný cíl – zabít mě.