Vražda na křtinách
Za městem stálo už jen jedno auto, taková stará modrá otlučená herka. Odpoledne se ochladilo a já začínala litovat, že jsem se nevrátila do hotelu, abych se převlékla; chtěla jsem ale vidět město, dokud bylo ještě trochu světlo. Přezula jsem se do tenisek, které jsem měla celý den v autě, a vydala se ke kostelu.
Všechny židle byly už pryč, všude čisto a prázdno. Obyčejně, když navštívím nějaký kostel, zapálím tři svíčky; za maminku, tatínka a za tetu Meg. Mrzelo mě, že jsem na to nepomyslela dřív a nevzala je s sebou, ale vtom zafičel skrz prázdné okenní otvory ostrý závan studeného větru, až jsem se otřásla zimou. Uvědomila jsem si, že se nic nestalo; stejně by tady jejich plamínky dlouho nepřežily.
Podél levé strany kostela, kde chlapci včera uklízeli, jsem se dostala, jak jsem předpokládala, ke dveřím do sakristie. Přímo před ní se svažovalo, patrně do sklepení, úzké kamenné schodiště. Vytáhla jsem baterku a začala sestupovat dolů. Vlhký zatuchlý zápach hniloby, který mě okamžitě udeřil do nosu, byl stále silnější a pouze vědomí, že tohle je jediná šance, jak to tady důkladně projít, mě odradilo od toho, abych se otočila a vrátila. Na schodech ležely haldy sutin a tlejících zbytků dřeva. Svítila jsem si na cestu a opatrně
postupovala kupředu.
Dole pod schody, po pravé ruce jsem objevila chodbu s nízkým stropem, která se stáčela do zadní části budovy. Vzápětí jsem narazila na dveře vedoucí do prostorné
místnosti. Z oken vysoko nade mnou sem pronikalo sice jen
málo světla, ale přesto bych nedala nic za to, že se tady konaly schůze a hrálo bingo. Stejně jako nábytek nahoře, i tady zmizelo pódium, které kdysi stávalo na jednom konci sálu. Dlažba pod nohama byla nebezpečně kluzká a já se otočila, abych se vrátila zpátky do chodby. Náhle jsem uslyšela jemné cinknutí, jako by malý kousek kovu, možná mince, spadl na betonovou podlahu. Zastavila jsem se a posvítila dál před sebe, ale nic jsem kvůli zakřivení chodby neviděla.
„Haló,“ zavolala jsem. „Je tady někdo?“
Místo odpovědi jsem slyšela jen řinčení kovu, jako by někdo ve spěchu balil nářadí, a pak běžící kroky.
„Kdo je tam?“ vykřikla jsem. Ale ten člověk už chvatně vystupoval po schodech na vzdálenějším konci sálu. S nepříjemným pocitem a nervy napjatými k prasknutí jsem pokračovala v průzkumu. Prošla jsem dalšími dveřmi, asi do kotelny. Zvedla jsem baterku a v zářivém kuželu světla spatřila další kamenné schody u zadní stěny. Opět jsem ji sklonila níž a vtom jsem si, kousek od vnitřní zdi podpírající schodiště, něčeho všimla.Vypadalo to jako jeden z těch obdélníkových kamenů, z jakých byly postaveny zdi kolem mne. Zajímalo mě, jestli se mohl uvolnit sám, po třiceti letech pod vodou.
Ale nevypadalo to tak. Na zemi kolem kamene se povalovaly kousky suché vydrolené malty, jako by ho někdo právě vykopal. Došla jsem skoro až k němu, když se náhle v paprsku baterky zablesklo na podlaze něco zlatého. Sebrala
jsem to, a aniž bych se podívala, co jsem to vlastně našla, jsem tu věc schovala do kapsy. Pak jsem si sedla na bobek a posvítila do otvoru pod schody.
Vzápětí jsem s hrůzou zatajila dech a zašeptala: „Ach ne,“ a současně se pokřižovala.
Uvnitř odkrytého otvoru, zablácené a bez masa, leželo to, co zůstalo z lidského těla pohřbeného tři desítky let pod vodou.