Ve skrytu duše jsem doufala, že téhle noci se Eddie poprvé nevzbudí na pravidelné kojení ve dvě hodiny ráno. Bylo mu už víc než měsíc, ale ještě pořád ne šest týdnů, a dětský lékař mě upozorňoval, abych příliš nepočítala s tím, že v brzké době prospí celou noc. A nemýlil se. Právě ve chvíli, kdy už jsem se těšila, jak zalehnu do postele a usnu, se Eddie probudil a byl plný elánu, což pro mě v praxi znamenalo, že se téměř jistě před třetí pod peřinu nedostanu. A pak, když jsem unavená začínala odplouvat do říše zaslouženého spánku, mě vyrušil další zvuk – zazvonění telefonu. Kdosi ho okamžitě zvednul a potichu o něčem rozmlouval s člověkem na druhém konci drátu. Obrátila jsem se na druhý bok a brzy jsem zase usnula. Poslední myšlenka, která mi bleskla hlavou, byla, že jsem se bohužel nespletla a že se někde opravdu přihodilo něco velice zlého.
Všichni tři Brooksovi byli vzhůru časně ráno, ale jen jeden z nás měl náladu začít nový den. Snažila jsem se udržet Eddieho v klidu, zatímco jsme se s Jackem oblékali. Pak jsme všichni sešli potichu dolů, abychom nerušili ostatní a nechali je vyspat. Byl jasný slunný den, za okny nebylo vidět téměř žádný sníh. U nás v Oakwoodu jsme museli lopatou prohazovat cestu ke vchodu a ke garáži, ale tady už roztálo skoro všechno, co před několika dny napadlo.
„Vy už jste vstali?“ ozvala se za námi Harriet. Měla na sobě pohodlnou vlněnou sukni a na míru ušitou halenku a vypadala, že je stejně plná energie jako náš syn. „Pojď sem, ty můj drobečku.“ Vyzdvihla ho z jeho malé sedačky, pomuchlovala se s ním a začala na něj mluvit, zatímco on ji se zaujetím pozoroval doširoka otevřenýma očima. „Ty jsi ale pěkný kluk,“ usmála se na něho nakonec a vrátila ho zpátky do sedačky. „Tak co si dáte k snídani, lidi?“
Následovali jsme ji do kuchyně, kde uvařila kávu a přinesla ji k prostřenému stolu.
„Dcera se pravděpodobně nevyhrabe z postele dřív než po poledni, takže navrhuju, abychom si tady našli něco dobrého k jídlu a v klidu si popovídali.“
„Arnold ještě spí?“ zeptala jsem se.
„Arnold je pryč. Ani nevím, kdy se vrátí.“
„Doufám, že nejel do práce.“
Podívala se na mě zvláštním pohledem. „Bojím se, aby se z toho práce nakonec nevyklubala. Vyskytl se takový problém a on odjel, aby zjistil, jestli by nemohl nějak pomoct.“
„Ten telefon v noci,“ konstatovala jsem suše.
„Doufám, že vás to nevzbudilo. Naše kamarádka byla dost vystrašená.“
Už už jsem měla na jazyku odpověď, když se rozdrnčel zvonek u vchodu.
„Já to nechápu,“ rozmrzele kroutila hlavou Harriet, „lidi si nedají pokoj ani na Nový rok. Co se to jenom děje?“ Otřela si ruce do utěrky a odešla ke dveřím. „Víš, zmeškal jsi ho. Před chvílí odešel,“ slyšela jsem ji říkat. „Pojď dál, dáš si s námi snídani.“
Vrátila se do kuchyně v doprovodu tmavovlasého pohledného muže ve věku kolem třiceti let. „Tohle je Kevin Angstrom,“ oznámila nám. „Chris a Jack Brooksovi. A malý Eddie, který nám teď ráno bude dělat společnost.“
Kevina Angstroma náš syn očividně vůbec nezajímal. Něco mu dělalo starosti a vycítila jsem, že tady s námi nechce ztrácet čas, když je Arnold pryč. „Nevíte náhodou, kdy se vrátí?“ zeptal se.
„Odjel za Susaninou matkou.“
Skrz zaťaté zuby procedil nějakou sprostou nadávku. „Řekla mi, abych sem přišel a promluvil si s ním.“
„Však on se vrátí, Kevine. Přisedni si k nám a třeba nás něco rozumného napadne.“ Harriet vyndala z trouby lákavě vonící křupavé rohlíčky. Jack se ochotně postaral o vajíčka a uhasil plynový hořák právě v okamžiku, když bylo všechno ostatní přichystáno na stole.
„Kevinovo děvče včera nepřišlo na schůzku, kterou měli spolu domluvenou.“ Harriet nám stručné vysvětlila problém. „Je to dcera jedné naší přítelkyně.“
„Je nezvěstná?“ zeptal se Jack zpříma, čímž bez zbytečných vytáček pojmenoval nepříjemnou pravdu, kterou jako by se všichni báli vyslovit.
„Od včerejšího odpoledne nebo možná ještě o den dřív,“ odpověděl Kevin. „Jenom kávu, prosím.“ Posadil se na místo, které jinak náleželo Arnoldovi.
„Jsem detektiv seržant z newyorského policejního oddělení,“ představil se Jack. „Kdy jste ji viděl naposled?“
Kevin očividně pookřál a tvář se mu rozjasnila, když uslyšel, kde Jack pracuje. „Předevčírem. Vysadil jsem ji před domem její matky. Domluvili jsme se, že tam zůstane přes noc a já se pro ni druhý den zastavím. Chtěli jsme jít spolu na oslavu silvestra.“
„Kevin včera volal její matce domů, ale Susan tam nebyla,“ vložila se do rozhovoru Harriet.
„Ani tam nepřespala.“
„Tak moment,“ ozval se znovu Jack. „Vy jste ji vyložil u domu její matky a ona nešla dovnitř?“
„Já myslím, že vešla dovnitř.“ Vypadal zmateně. „Pokud se ptáte na to, jestli jsem seděl v autě a díval se za ní, jak vchází do domu, pak musím říct, že to jsem neviděl. Vysadil jsem ji – bylo to ve dne – a zatímco šla ke dveřím, já jsem pokračoval dál. Je to v Brooklynu, pochopte. Je tam úzká ulice, jednosměrka, po obou stranách stojí zaparkovaná auta a za mnou se objevilo další. Nemohl jsem blokovat ulici. Musel jsem odjet.“
Znělo to rozumně a věrohodně. „Kdy jste jí volal?“ zeptala jsem se.
„Nevím přesně. Ve čtyři, v pět. Její matka mi řekla, že už ji neviděla několik dní.“
Pocítila jsem nepříjemné zamrazení na prsou. „Jak to tam v okolí vypadá?“
„Bezpečné jako tady,“ uklidňovala nás Harriet. „Soukromé domy, na ulicích si hrají děti, po chodnících jezdí maminky s kočárky.“
„Ale člověk nikdy neví,“ poznamenal Kevin.
„Má Susan auto?“ zeptal se Jack.
„Nemá, ale řídit umí.“
„Její matka má auto?“
„Ano. Ale jsem si jistý, že kdyby tam nebylo, zmínila by se o tom.“
„Ada nám během včerejší noci volala několikrát,“ připustila Harriet nevědomky vážnost situace. „Ale o chybějícím autě nepadlo ani slovo.“
„Pojďme si v tom udělat pořádek,“ navrhla jsem. Jak jsem mluvila, tu a tam jsem mrkla na sedačku, kde si hověl Eddie, oči měl přilepené na mých rtech a hltal každé mé slovo. Usmála jsem se na něho, přestože jsem hovořila o vážných věcech. „Před dvěma dny odpoledne nebo večer –“
„Pozdě odpoledne,“ upřesnil Kevin.
„– jste vysadil Susan z auta před domem její matky. Předpokládáte, že vešla dovnitř, ale přísahat byste na to nemohl.“
„Správně.“
„Včera asi ve čtyři jste tam volal, abyste se domluvili na večerní oslavu silvestra.“
„A ona tam nebyla a matka ji také pár dní neviděla.“
„Mohla tam přespat, aniž by si matka všimla, že tam je?“
Přemýšlel o tom. „Jistě. Je dospělá. Kdyby její matka přišla domů pozdě a Susan tou dobou už spala, možná by to ani nezjistila.“
„Bydlí tam taky nějaký otec?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, že tam bydlí otec,“ odpověděla Harriet. „Hodný starostlivý otec.“
„Budeme si s nimi muset promluvit, Harriet. Mladá žena, která se ztratí ve velkoměstě – ta představa mi nahání hrůzu.“
„Mně taky,“ přitakala tiše, zahleděná kamsi do prázdna.
„Strašně se o ni bojím.“ Kevin rázně vstal a odešel z kuchyně, jako by už měl těch řečí plné zuby.
„Tohle na Susan vůbec nesedí,“ přisadila si znovu Harriet. „Nechci malovat čerta na zeď, ale dělám si o ni vážné starosti.“
Jack právě začal něco povídat, když jsme všichni uslyšeli, jak se v zámku otočil klíč a hned nato se ozval Arnoldův hlas: „Už jsem doma,“ oznamoval.
„Pojď dál, drahý,“ zvolala Harriet a vyšla mu z kuchyně naproti.
„Přivedl jsem s sebou Adu. Jsou tady ještě Chris s Jackem?“
Věděla jsem, co v následujících okamžicích přijde.